„Drž chvíli v klidu,” napomenula jsem krkavce. „Snažím se tě nakreslit.” R’ka si opět poposedl, roztáhl křídla a zamával jimi, ale nevzlétl. Už to bylo několik týdnů, co ho ze záchranné stanice pustili zpět do volné přírody. Při dalších procházkách jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Když jsem zjistila, že to je krkavec, kterému jsem pomohla, mile mě to překvapilo. Postupně jsem si na jeho společnost zvykla. Často jsem na něj také mluvila a pojmenovala ho R’ka, protože se mi to líbilo daleko víc než jména, která jsem si našla na netu. A navíc jsem ho vymyslela sama.

Teď jsem seděla na kameni v lesíku se skicákem na kolenou a pokoušela se ho nakreslit. Ačkoliv jindy seděl klidně půl hodiny jako socha, dnes neustále přešlapoval, skládal a roztahoval uhlová křídla a krákal svým chraplavým hlasem.

„No tak, R’ko. Co se děje?” Snažila jsem se ho uklidnit a zároveň nakreslit obě nohy. Naklonil hlavu na stranu. A pak roztáhl křídla a klouzavým letem plachtil směrem ke mně. Překvapením mi vypadla tužka. Zatím mě pořád jen pozoroval, nikdy se ke mně nepřiblížil. Něco chtěl, a bylo to vážné.

Když prolétal kolem, zpomalil a drápy mě chytil za triko. Snažil se mě odtáhnout pryč, ale podařilo se mu jen mě shodit. Vstala jsem a oprášila se. Skicák ležel s pomačkanými stránkami opodál, těsně vedle hustého křoví. Chtěla jsem se po něm natáhnout, ale R’ka varovně zakrákal a stáhl mě zpátky.

„Hej! Co to děláš?” Byla jsem na něj naštvaná, že mě shodil. Stránky skicáku se budou rovnat dlouho, nehledě na špínu. Jenže krkavcovo divné chování mě zaráželo, takže jsem ho radši poslechla, protože jsem si vzpomněla, že se o zvířatech říká, že vycítí nebezpečí.

„Nelly, ke mně!” zavolala jsem. Křoví se zatřáslo. Když ke mně fena dorazila, ohrnula pysky a zavrčela. Z křoví se jako odpověď ozvalo temné zabručení a pak z něj se zuřivým chrochtáním vyběhlo divoké prase.

Zastavil se mi dech. Divočák. Zvíře, kterého se bojím opravdu hodně. Zpanikařila jsem a otočila se k útěku. Strom! Musím vylézt na strom! Jenže všechny stromy v okolí měly větve suché a křehké. Kromě jednoho. Rozběhla jsem se na druhý konec lesíka a slyšela, jak se divočák řítí za mnou.

R’ka vřískal a Nella vrčela, ale zaútočit se neodvážila. Místo toho se otočila a utíkala zpátky domů, jako kdyby jí hořelo za ocasem. Neměla jsem jí to za zlé, i když mě to bodlo u srdce.

Kanec bolestně zachrochtal, ale já jsem se neohlédla. Doběhla jsem ke známému stromu a vylezla na kámen pod ním. Natáhla jsem se po nejnižší větvi a škrábala se nahoru. Několikrát jsem uklouzla a odřela se, ale strach mě poháněl dál. Nevzdávala jsem se, na to jsem byla příliš vyděšená. Konečně se mi podařilo vytáhnout na nejnižší větev, přesto se mi to zdálo nízko. I tak jsem se ohlédla, abych zjistila, co se stalo.

R’ka poletoval kolem divočáka, nalétával mu na hlavu, drápy a zobákem útočil na jeho oči a zdržoval ho. Zvíře se po něm ohánělo, krkavec se mu obratně vyhýbal. Překvapeně jsem ztuhla. On mě brání? Jenže kanec se tak snadno nevzdal a opět vyrazil mým směrem. Z úst se mi vydral výkřik. Natáhla jsem se po vyšší větvi a pak dál a dál, tak vysoko, jak jsem se odvážila.

Strom se zatřásl, když do něj kanec uhodil, ale pod dotírajícím R’kem nakonec zvíře ustoupilo a zmizelo. Přesto jsem se neodvážila slézt. Co když se divočák vrátí? Tělo se mi třáslo strachem a šokem, tep šílel a plíce potřebovaly hodně kyslíku. R’ka přilétl blíž a usadil se na vedlejší větvi.

„Díky. Zachránils mě,” vydechla jsem. V krkavcových očích jsem k vlastnímu překvapení dokázala přečíst odpověď.

Život za život, stálo v nich.