Einar zamyšleně žvýkal kus sušeného sobího masa a ztvrdlého chleba a průzračně modrýma očima zíral do poletujících sněhových vloček. Kolem zuřila nezvykle silná bouře, zřetelně ji viděl i slyšel a děkoval bohům, že se skrz ni nemusí plahočit. Sníh se totiž sotva pár stop nad jeho hlavou a v okolí těla svarheeho, o něhož se opíral, vypařoval. Úkaz, kdy vločky postupně přešly v kapky a nakonec jen v obláčky páry, ho vždy fascinoval. Pravda, už neohromoval jako kdysi, přesto tu proměnu stále rád pozoroval. Vířící bílé částečky vytvářely ve vzduchu proměnlivé obrazy, točily se a poletovaly. Tančily a pobízely fantazii a ve zhasínajícím světle čím dál víc kontrastovaly s šednoucím okolím.

Zdálo se, že bouře za tu chvíli, kdy jedl, zase o něco zesílila. Určitě tu zůstanou trčet celou noc. Už během nouzového přistání věděl, že tahle vánice jen tak nepoleví, což znamenalo skoro půldenní zpoždění.

Dokonalý, povzdechl si v duchu. Když vyráželi, doufal, že zítra v poledne už je od cíle bude dělit jen pár mil, ale s tímhle bude rád, pokud to stihnout do večera. Mířili na nejseverněji postavenou pevnost, kam měli doručit několik menších balíků s jídlem a pár dopisů, protože výprava, která s většími zásilkami létala pravidelně, se opozdila. A tak poslali je, aby dodali zásoby aspoň na pár dní.

Kurýr pohledem zkontroloval brašny ze speciálního nehořlavého materiálu ležící vedle něj na zemi, a když se ujistil, že jim nic nehrozí, spokojeně si založil bíločerné ruce za hlavu. Sníh v okruhu několika stop kolem nich roztál už při přistání a tělesná teplota Hvitara půdu vysušila, takže mohl balíky sundat bez obav, že se promočí.

To byla ironie? ozval se mu v hlavě známý hlas a Hvitar pootevřel levé oko. Jeho jméno znamenalo v překladu doslova Bílý, což se k němu dokonale hodilo.

To jí ještě nepoznáš? žasl Einar. Svarheeho odlišné myšlení je občas dostávalo do zvláštních konverzací.

Většinou jo, namítl Hvitar. Trochu se podobal bájnému Fénixi, ale jeho měkké peří mělo jen dvě barvy – bílou a černou. Patřil k sovím svarheem, konkrétně k sovici sněžné, takže krajiny věčného chladu byly jeho původním domovem. Svýma jasně žlutýma očima často vyděsil většinu lidí, i když nechtěně, a dvě protáhlé pernaté uši a ostrý zobák mu taky dodávaly nebezpečný nádech. Ve skutečnosti ale šlo o milého a příjemného společníka.

Tak proč si teď najednou nejseš jistej? zajímalo Einara.

Tohle pro mě je dokonalá situace, vysvětlil Hvitar. Cítím se doma. Nemám rád ten teplý jižanský vzduch.

Ale prosím tě, potřásl kurýr pobaveně hlavou. Vždyť lítáme v podstatě jenom nad polárním kruhem. Nikam do většího tepla se nedostanem. Svarhee opovržlivě klapnul zobákem.

To si myslíš ty, odpověděl. Já se narodil jenom kousek odtud.

Vždyť já vím, zasmál se Einar. Byl rád, že celý rozhovor může probíhat na mentální vlně a on tak nemusí přeřvávat hučící bouři kolem. I když tohle nevypadalo jako situace běžná pro zimní večer, on si ji užíval. Vánice mu nevadila, na tmu, která už stihla pohltit celé okolí, si zvykl a přítomnost dlouholetého přítele dodávala pouze klid a jistotu. Celkem vzato se ve vzduchu vznášela příjemná atmosféra.

Občas se tak nechováš, odfoukl uvolněně a zhluboka Hvitar. Jeho tělesné teplo drželo veškerý nebezpečný mráz dost daleko a ten, který pronikl až k němu, si užíval.

To není pravda, ohradil se kurýr. Ze všech lidí ti rozumím nejvíc.

Ale ne úplně, neustoupil svarhee od svého tvrzení.

Fajn, máš pravdu, zašklebil se jeho jezdec po chvilce. Ale to nám aspoň dává prostor se víc poznat. Vždyť ty o mě taky víš houby.

Vy lidi jste fakt divný, zamrkal Hvitar. Myslíte si, že všichni ostatní přemýšlí jako vy, nemáte křídla ani peří a používáte zvláštní přirovnání. A to ani nemluvím o bozích. Potřásl hlavou, jako by si potřeboval vytřepat vodu z uší, a opět ji položil na vysušenou zem hned vedle svého jezdce, na kterého upřel jedno žluté oko.

Hlavně bohy ne, prosím, zasténal Einar zoufale a přikryl si rukama obličej. Když minule začali debatu na téma mocných bytostí, ve které většina lidí věřila, silně to otřáslo jeho vychováním a vším, co do té doby znal, což nechtěl znovu riskovat.

To vy věříte smyšleným, všemocným postavám a říkáte jim bohové. Ne já. K čemu vám vlastně jsou? upozornil klidně svarhee. Einar mlčel. Odmítal se nechat zaplést do podobného hovoru. Ani Hvitar už se neozval. Zavřel oči a s hlubokým, uvolněným povzdechem se zavrtěl. Kurýr ho lehce dloubl do boku. Svarhee zabručel a znehybněl. Einarovi se po tváři roztáhl spokojený úsměv. Vzhlédl do bíločerných vírů, které vytvářel sníh.

Obklopeni ledem a mrazem, hrdinové dál neúnavně postupovali vpřed, napadlo ho najednou. Tak jako každý malý kluk, i on chtěl být kdysi hrdinou. A i když si myslel, že se mu ta cesta uzavřela už před lety po vstupu do řad kurýrů, Hvitar ho donutil pochopit pravdu. Oni byli hrdinové. Létali na nejsevernější bašty civilizace, kam to bez pořádného místa k odpočinku trvalo i několik týdnů. Vzdorovali bouřím a přírodním živlům, aby doručili pár vzkazů. Jenže ty vzkazy měly nesmírnou hodnotu. Lidé žijící na hranici mezi divočinou a osídlenými kraji byli ode všeho, co se v jejich zemi dělo, prakticky odříznutí. Jejich jediný kontakt se světem představovaly letky, které jim pravidelně vozily zásoby, a on s Hvitarem. Vybavil si radostný a nedočkavý výraz ve tvářích těch, kteří musí na každou novinku čekat týdny nebo i měsíce. Spokojeně zavřel oči. Co víc si mohl přát?