Byla jsem jen jedna s tisíce výměnných studentů v roce 2019/2020. Všechno bylo jako sen, co se stal realitou,… ale pak to přišlo… Zatmění. Ano, asi takhle bych popsala jedním slovem situaci, která nastala dne 24. března 2020, kdy byl můj výměnný pobyt předčasně a nečekaně ukončen. Zatmění před očima přišlo konkrétně, když jsem si přečetla e-mail s nadpisem URGENT STUDENT RETURN! A chvíli po zatmění přišlo probuzení. Probuzení z toho snu, který jsem posledních 7 měsíců prožívala. Ze vteřiny na vteřinu se mi otočil život úplně vzhůru nohama.
Ve stejný den, co jsme obdrželi e-mail, jsme ještě měli distriktní meeting, kde nám bylo opatrně naznačeno, že bychom to neměli brát na lehkou váhu a opravdu začít hledat cestu domů. To jsem ovšem ještě nevěděla, že tento meeting je opravdu zásadní. A proč? Některé z lidí, které jsem považovala za svou rodinu dnes vidím naposled a upozorňuji, že slovo rodina v tomto případě vůbec není nadsázka. Na těchto lidech mi totiž záleží jako na málokom. Společně jsme si prošli peklem i rájem, jednoduše jsme spolu dospěli.
Nejhorší byl ten pocit nevědomosti. Třeba, jestli nám dá naše cestovní agentura možnost odletět domů? To byla v tuhle chvíli otázka nás všech a co udělalo Rotary po skončení meetingu? Potichu se k nám otočili zády a odkráčeli si po svém. Nám se ale nikomu odejít nechtělo a důvod byl jednoduchý. Strach… Strach, že tohle jsou poslední společné chvíle a loučení v této náladě opravdu nepřicházelo v úvahu. Odchod by také znamenal uvržení do tzv. školní karantény, která měla přísná pravidla a jediné co bylo povolené byla cesta do školy a zpět, znamenaje také nemožnost jít se v případě potřeby rozloučit na letiště s těmi co odlétají předčasně. Odchodem jsme si podepsali rozsudek.
Bohužel, obávané se o pár dní později stalo skutečností a my jsme pomalu začínali ztrácet členy naší rodiny s nemožností se rozloučit. Sen se změnil na noční můru. Tohle je přesně to, čeho jsme se celou dobu obávali. Nemožnost se rozloučit s těmi které milujete, s tím že nevíte kdy a zda je vůbec ještě někdy uvidíte. Pocit, který bych nepřála opravdu nikomu.
Pár dní po kolapsu se neslo v náladě bezmoci, úzkosti a beznaděje. Do toho na mě tlačila host-rodina, abych si co nejrychleji našla letenku domů, protože jejich pravá dcera se také vracela předčasně z výměny a oni pro mě během pár dnů už nebudou mít místo. U Rotary jsem už pomoc hledat nemohla, jelikož tím e-mailem se nezbavili jenom nás, ale i zodpovědnosti. Letenka domů pro mě ale neexistovala a repatriační lety na Taiwan nelítaly. Žila jsem z minuty na minuty, z hodiny na hodinu a ze dne na den. Taky jsem byla sama…, jak ve škole tak doma. Jak už jste asi pochopili, rodina mě v lásce neměla a ve škole moji místní spolužáci neuměli anglicky ani slovo.
Jednou, jsem tak přišla domů a rodina mi řekla, ať si sbalím kufry a že doufají, že už mám letenku, protože nadcházející den se vracela jejich dcera a já se musela vystěhovat. V tuhle chvíli ve mě hrklo jako ještě nikdy předtím. Letenku nemám. Zeptala jsem se jestli to znamená, že půjdu ven, jako na ulici. Odpověď byla ještě děsivější “Nevím”. Další den jsem ve škole vymýšlela co jako teď. Byla jsem připravená odjet na druhou stranu Taiwanu a strávit zbytek výměny v rodině u Páji Trávníčkové (studentka našeho Gymplu a také výměnná studentka co byla na Taiwanu.) Naštěstí se nademnou moje rodina smilovala a dali mi pokoj mého host-bráchy a já nakonec odletěla podle plánu 3. července 2020.
Máte pocit, že celý svět se otočil proti vám a nikdo už vám s prominutím nestojí za pr**lí, to vám ukáže, že jediný kdo vás z tohohle může vytáhnout jste vy sami. Jedna z věcí, která mi pomohla nezhroutit se byla přestat myslet na sebe a uvědomit si, že v tom nejsem jediná a že jsou tu lidé co kvůli covid-19 přišli o živobytí, o práci, nebo nedej bože o člena rodiny. Bylo prostě načase sundat růžové brýle a nechat udeřit realitu. Au, to bolí! Nechat se udeřit, je ale jen jeden krok, ten druhý a pro mě určitě mnohem náročnější je zvednout se po tomto úderu, a k tomu mi pomohla věta, “Všechno zlé je pro něco dobré.” tahle věta pro mě nabrala úplně jiných rozměrů. Možná to byla špatná zkušenost, ale naučila mě víc, než cokoliv jiného před tím.
Je čas otevřít oči a podívat se kolem sebe, protože jsou tu lidé co opravdu potřebují pomoc. Až se příště budete k vzteku nudit, vzpomeňte si na podnikatele, co musel zavřít svůj podnik a roky práce hodit za hlavu. Pomoct mu, asi nebude ve vašich silách, ale co ve vašich silách je třeba zavolat svým kamarádům a zvednout jim náladu. Takhle bychom neměli přemýšlet jen teď, v dobách koronaviru, ale vždycky. Nikdy nevíte jak moc můžete pomoct trochou vlídných slov.
A jak na tom byl Taiwan obecně?
Od trochu filozofické části se přesunu ještě k obecné části. No a jak se tedy vedlo Taiwanu? Na to je jednoduchá odpověď. Výborně! Jediné vládní opatření které přišlo, bylo povinné měření teploty, před vstupem do uzavřených prostorů, jinak jediné co vláda oznámila bylo: “Měli byste nosit roušky, když jdete mezi lidi a celkově co nejméně chodit ven.” Zodpovědní lidé na Taiwanu potom nosili roušky opravdu všude a nikdo jim nemusel přesně říkat, kde a kdy si jí nandat. Další důležitou věcí co na Taiwanu panuje je respekt a víra ve vládu, a proto opatření nikdy nemusela být oficiální.
Ještě předtím než covid-19 vůbec dorazil na Taiwan, tak už se začali dezinfikovat školy a podniky a díky tomu se nikdy nemusel vyhlašovat lockdown. Dokonce ani night markety, kde se kumuluje opravdu hoooodně lidí, nemuseli svůj provoz zastavit.
Díky veškeré této připravenosti se malý ostrov s 23 miliony obyvatel dostal na konci první vlny, asi jen na 3 aktivní případy a celkový počet kolem 440 případů.
Abych ale Taiwan jen nechválila. Přehnaná opatrnost byla trochu zapříčiněná i panikou, díky které vznikl i celý můj problém s předčasným ukončením výměny a taky proč je předchozí část článku v lehce negativní náladě. Panika trochu ovládala mozek asi každého Taiwance, protože ne jednou jsem se setkala s trochu xenofóbním chováním vůči mně a ostatním výměnným studentům. Ptali se mě jestli nejsem náhodou třeba z Itálie nebo Ameriky (v tu dobu nejvíce zasažené oblasti), nebo nevědomky že jim rozumím si mezi sebou pošeptávali, jací jsou turisti nezodpovědné ku**y. Nebyli to příjemná slova, ani pohledy.
Taiwan si, ale i přesto zaslouží poklonu za připravenost a pro mě to bude vždycky země ze které bychom si měli brát příklad. Pokud jste dočetli až sem a doufám, že se máte jak nejlépe to jen jde a že jste ještě neztratili naději.