Mlčenlivé vrchy

„No tak, přidej!” volala a táhla ho za ruku dál po cestě. Jak to jen vydrží? Takhle sprintovat a při tom na něj ještě křičet.

„Vždyť se snažím,” namítl se smíchem, ale zrychlil. Pod bosými chodidly cítil kamínky a hlínu cesty. Víc to nešlo. Nohy se mu už teď míhaly ve zběsilém tempu a nesly ho podél polorozpadlé kamenné zídky za sestrou do svahu. Jak, sakra, může běžet tak rychle? Nedávalo to smysl. Byla menší, tudíž dělala i kratší kroky, a přesto jí sotva stačil.

„Ne dost!” uculila se. Už před sebou viděli vrchol pozvolného kopce. Najednou rozevřela křídla a s odrazem jimi máchla. Zaskočeně se pokusil zastavit, aby nedostal ránu, ale jeho ruka zůstala v jejím sevření. Tahem, který svým vzletem ještě zvýšila, klopýtl a začal padat. Horní polovina těla se převážila dopředu. Jenže i sestru to zarazilo. Přece jen něco vážil, takže se musela otočit, pevně ho chytit oběma rukama a s koleny napůl skrčenými k břichu pořádně zabrat, aby se nezřítil na zem. Křídla táhl pár sekund bezmocně za sebou, tvář ozdobenou úsměvem zvednutou k veselému sourozenci, pak ale sebral sílu a máchl jimi. Odrazit se mu podařilo jen sotva čtvrteční silou než obvykle, přesto se prsty odlepil od hlíny a vystoupal o kousek výš. Rychle pohyb zopakoval a lehce pokrčil kolena. Sestra ho najednou jednou rukou pustila a nezvyklou rychlostí vyrazila přes zídku napravo na louku.

„Zuzko, zpomal!” vzepřel se. Pod tmavými membránami jeho křídel zasvištěl vzduch. Přece se nenechá jen tak někam odvléct. „Kam to letíš?” Zastavila se. Neměla šanci ho utáhnout.

„To je přece tajemství,” ohradila se. Karamelové oči zářily nadšením. Vymanil se z jejího sevření a poodlétl dál.

„Nikam nepůjdu, dokud mi to neřekneš,” stál si za svým. „Jsem starší.”

„Jenom o pár dní,” zavrtěla hlavou. „A navíc jsi adoptovanej.” Zamračil se. Vždyť to věděl. Proč mu fakt, že nemají stejnou krev, neustále otlouká o hlavu? Jsou sourozenci, ať si kdo chce říká co chce.

„Ale jsem starší.”

„No a? Vždyť je to jenom kousek!” naléhala. „Navíc ti pak neřeknu, co jsem našla.” Zatraceně. Příliš dobře věděla, že zvědavost ho přemůže.

„Mrcho,” prskl, ale ne nijak zvlášť zlostně.

„Přistěhovalče,” vyplázla na něj jazyk. Vrhl se k ní, ale ona zamávala křídly a pustila se nad louku za zídkou. Odhodlaně vyrazil za ní. To si vypije. Kolem uší mu hučel vítr, ohýbal vysokou trávu dole a nutil ho přivírat oči. Jen počkej, Zuzko. Zabíral, co nejvíc mohl, ale sestra stále unikala. Nedokázal ji dohnat.

Ale… Kam to vlastně míří? Zpomalil a svět se vyostřil. Zídku nechali daleko za sebou. Louka se mírně svažovala, až nakonec přecházela ve smíšený les. A ten jako hustý koberec pokrýval předhůří Mlčenlivých vrchů. Oči se mu rozšířily překvapením. Vrchy… Místo, kam nikdy nesměli chodit sami. Ptáci tam zpívali jen v létě, bouřek přicházelo málo, buky a duby se změnily v pichlavé borovice a ponuré jedle. Zapřel se křídly, aby zastavil, a rozhlédl se.

„Zuzko!” zavolal. Musí ji najít. Do Vrchů nemůžou, je to příliš nebezpečné. „Zuzano!” Neozývala se. Kam jenom zmizela? Zabral. Cítil, jak membránami stlačuje vzduch a díky němu stoupá. Vítr probuzený jeho pohyby mu vháněl kratší vlasy do očí. „Zuzano, kde jsi?!” Proč slunce svítí tak nepatřičně vesele? Vždyť právě ztratil z dohledu sestru!

Tam, kousek od kraje ještě mírumilovného smíšeného lesa. Ale už příliš blízko Vrchům, blíž, než měli dovoleno. Musí ji zastavit.

„Zuzano!” zakřičel, ale neslyšela. Zhoupla se na vzdušném proudu a dál mířila k horám. Složil ruce před sebe, jako by skákal šipku do vody, a co nejsilněji máchl křídly, načež je přitiskl těsně k tělu a vrhl se dolů. Co ji to napadlo? Dobře ví, že Vrchy jsou zakázané. Kolikrát už sem tajně zaletěla? Vždyť se mohla zranit! A kdo by ji pak zachránil?

Před silným větrem mhouřil oči, neviditelná síla se mu snažila rozevřít křídla. Tiskl je k zádům. Kdyby se teď pokusil zastavit, tlak vzduchu by roztrhal membránu a zpřelámal kosti. Žít bez nich si nedokázal představit.

Země se blížila. A Zuzana taky. Upažil levou ruku, pravou nastavil před obličej, aby se ochránil. Střemhlavý let už nebyl tak hladký. Trochu uvolnil křídla. Jak postupně nastavoval větší a větší plochu membrány, zpomaloval a vyrovnával úhel. Stále ještě celkem velkou rychlostí se přehnal nad sestrou. Musí ji zadržet. Teď už mohl zastavit téměř ihned, i když s velkou námahou. Zhoupl se dolů, prudce rozevřel křídla, jedno naplno a jedno méně, což ho zároveň zastavilo i otočilo, a ocitl se přímo před Zuzkou.

„Zuzano!” zakřičel znovu. Zaklonila se a nastavila celou plochu svých membrán.

„Co to děláš?!” dožadovala se rozčileně odpovědi.

„Já?” opáčil nevěřícně. „Co děláš ty? Proč mě vedeš k Vrchům?”

„Chci ti něco ukázat,” založila si ruce na hrudi a zvedla bradu. „Copak to je proti pravidlům?”

„Jo, když to něco je v těchhle horách,” namítl a ukázal palcem za sebe. Před jménem se na poslední chvíli zarazil. Jak se skloňuje? Ve Vrších? Nebo snad ve Vrchách?

„Poletíme jenom na kraj,” nedala se přesvědčit. „Jenom za první kopec, k jehličnatýmu lesu. Dál ne. Prosím.”

„Ten zákaz má nějaký důvod,” zamračil se. „Nemůžeme ho jen tak porušovat.” Co si vůbec myslela? Že by ji tam pustil?

„Ty jsi padavka,” odsekla a pokusila se kolem něj proklouznout. Znovu jí zablokoval cestu. Co že to řekla?

„Jenom poslouchám opodstatněný pravidla,” dal si ruce v bok. „A ty bys měla taky.”

„Jsi jenom zbabělec,” zopakovala. Tak to ne. Takhle mu říkat nebude. „Kdybys nebyl, letěl bys. Jsme dva. Ty máš nůž,” ukázala na zbraň na jeho opasku. „Co se může stát? Navíc bys chtěl přijít o překvapení?” Takže podle ní se bojí. Podle ní se ustrašeně schová pod máminu sukni, jakmile uvidí něco neznámého. Jenže… Vrchy obklopovala děsivá atmosféra. Nejspíš existoval dobrý důvod, proč tam nesměli. Anebo jen rodiče nechtěli, aby chodili moc daleko. Možná, pokud opravdu zůstanou na kraji, by se mohli krátce zdržet.

„A,” pokračovala Zuzana, když zaregistrovala jeho váhání, „máme křídla. Vždycky můžem uletět.” Pravda. Útěk byl k dispozici pořád.

„No tak fajn,” povolil nakonec. „Ale jenom na kraj, nikam dál.” On jí dá zbabělce.

„Já to věděla,” uculila se a prohnala se kolem jako splašený kůň. „Tak pojď!”

„Ztřeštěnče,” zamumlal. Bez problému ji dohnal a zařadil se vedle. Snad svého rozhodnutí nebude litovat. Rodiče mohli mít dobrý důvod. Jenže se stejnou pravděpodobností nemuseli. Třeba se je jen snaží až přespříliš chránit. Ale o něj se starat nemusí, zvládne to sám. Už je mu dvanáct! A sestra ho rozhodně nebude označovat za zbabělce.

Vítr se mu opíral do křídel a poháněl ho dá. Neplachtili, na to neměli trpělivost ani náladu, ale pomáhali si vzdušnými víry a poryvy. Zuzana vypadala natěšeně. Doufal, že její překvapení bude stát za to. Vůně kouře z domova, který je doprovázel ještě nad loukou, se už úplně vytratil. Místo něj cítil pozdně jarní zem, divoká zvířata a pár sladkých květů. Jenže i přes mírumilovný dojem, který budil smíšený les, si nepřipadal v bezpečí. Jen kousek před ním se totiž tyčily Vrchy s ostrými hřebeny a ponurými stromy, plné temných koutů. Co se v nich schovává? Co jsou tyhle hory zač? Možná neměl dovolit, aby tam zamířili. Přece jen šlo o zakázané území.

„Zuzko?” ozval se nejistě a zpomalil. Co když se mu vysměje? Co když se prostě neoprávněně bojí?

„Jestli si myslíš, že z toho teď vycouváš, tak se jdi zahrabat,” prohlásila. Zřejmě se mu pochybnosti promítly na tvář. „Já půjdu tak jako tak.” Povzdechl si. Asi neměl na vybranou. Teď už by jí v dalším postupu nezabránil, mohl se na ni jen pokusit dohlédnout.

„Hodnej bráška,” zazubila se, když znovu přidal. Prudce se zhoupl doprava. Vyjekla a přitiskla levé křídlo k tělu, aby se mu vyhnula, čímž však ztratila rovnováhu.

„Co blbneš?” zaprskala. Přetočila se a několika záběry opět vystoupala.

„Můžeš si za to sama,” odpověděl lehce pobaveně. „Neprovokuj.”

„Suchare,” protočila očima. Zamračil se. Vrchy se blížily. Neměl z nich dobrý pocit. Vrhaly na krajinu stín, do kterého se mu ani za mák nechtělo. Proč na to přistoupil?

Smíšený les postupně přešel v čistě jehličnatý. Co by teď dal za volnou, bezstarostnou louku! Špičky stromů čněly do výšky, jako by je chtěly nabodnout. Tohle místo postrádalo jakékoli známky přátelské atmosféry – vládlo tu dusivé, vyděšené ticho. Jako by se ptáci báli zpívat, aby na sebe neupozornili šelmy, jako by se vítr bál foukat, aby něco nevyrušil. Jako by se hory bály žít.

„Zuzko, mě se to nelíbí,” poznamenal. Šeptal by, kdyby mu to hluk způsobený jejich letem dovolil. Šeptal by, aby neprobudil to, co děsilo i samotný vzdušný živel.

„Ale jdi, posero,” zasmála se. Pochmurnost okolí se jí zřejmě nedotkla. Nebo to byla jen jeho představivost? „Už je to jenom kousek.”

„Já nevím,” zavrtěl hlavou. Co když se něco stane? To na něj půjde zodpovědnost. Pokud by se odtud ovšem dostali. Neznal zdejší krajinu, temné jehličí mu připadalo odtažité. Některé stromy už ani nežily – opíraly se o své sousedy, ale byly zažloutlé a suché. V občasné mezeře mezi větvemi zahlédl šedé, tvrdé kameny a půdu pokrytou mechem a jehličím. Ne, tohle místo se mu vůbec nelíbilo. Řekne to Zuzce a poletí zpátky.

„Tamhle,” ukázala najednou sestra doprava. Už se ocitli poblíž prvního výrazného hřebene. Mezi korunami tam zela úzká díra. Přesto se zdálo, že jí prolétnou, pokud se natáhnout a složí křídla.

„Jsi jistá?” zapochyboval a ohlédl se. Louka i se zídkou jako by ve vzpomínkách vybledly. Zastavil. Do žádné díry se vrhat po hlavě nebude.

„Jo,” přikývla. „A neboj, je to bezpečný. Dole budeš mít dost místa i času na zabrždění.” Aniž počkala na odpověď, několikrát silněji zabrala, klesla co nejníž a pak zmizela v hlubinách lesa.

„Zuzko!” zavolal. Bez přemýšlení se snesl těsně nad koruny, čímž zároveň nabral rychlost a při přitažení křídel bude padat z co nejmenší výšky. Těsně před mezerou se lehce zhoupl. Okolí ztemnělo. Do trupu ho zaškrábalo jehličí. Tak tak se vyhnul osamocené větvi. To bylo těsně. Propadl korunami stromů do neznámého lesa. Měl pocit, že mu srdce tepe ve zpocených dlaních, že tepe v horkých tvářích i krku. Jakmile mohl, roztáhl křídla, aby zabrzdil. Málem narazil do dalšího stromu a o jeden štrejchl špičkou. Tiše sykl. Pak musel znovu rychle změnit směr, aby nenaboural, a s křídly napůl přitaženými k zádům konečně ucítil pod nohama zem. Klopýtl, než se mu podařilo úplně zastavit. Tak tomuhle ona říká dost místa?

Rozhlédl se. Tady dole panovalo šero, ze kterého jako příšery vystupovaly tmavé obrysy stromů. Keře tu téměř nerostly, jen tu a tam výstražně zbarvený květ. Pod chodidly cítil pružnou půdu, ale i ona se zdála hrubší, drsnější. Zuzana nahlížela pod nedaleký vývrat, rukou se opírala o zkroucené kořeny plné hlíny, které by měly držet v zemi. Co nejtišeji přešel blíž. Každý krok zněl příliš hlasitě, jako praskání větví. Naklonil se vedle sestry, aby se také podíval na malé hnědavé uzlíčky schoulené pod nimi.

To snad ne. Ucouvl. Prosím, ať je to jenom zlý sen. Další krok vzad. Ať se mu ta mláďata jen zdají. Vůbec sem neměli letět.

„Zuzano,” dostal ze sebe přiškrceným hlasem. „Musíme pryč.”

„Ale vždyť jsou tak roztomilí,” namítla, aniž se otočila. „Už jsem tu byla a nic mi neudělali.”

„Oni možná ne.” Popadl ji za ruku. Musí pryč. „Ale-”

„Pusť mě!” vykřikla rozzlobeně a pokusila se mu vytrhnout, jenže její zápěstí svíral příliš křečovitě. Přece ji tady nenechá. A pak se objevila. Ladný stín klouzající neslyšně lesem k nim.

„Musíme okamžitě pryč,” vyhrkl. „Jinak nás jejich máma roztrhá na kousky.” Oči se jí rozšířily strachem. Holka bláznivá. Copak si neuvědomila, že mláďata musí mít rodiče? Odrazil se a mávl křídly, sestra ho následovala jen o chvilku později. Jenže to nestačilo. Šerem se mihlo okrovorezavé tělo s černými znaky, zableskly tmavé oči plné nenávisti a uši se štětinami se výhružně přitiskly k hlavě. Každá matka svého potomka brání.

Zuzka vykřikla, když se jí do boku zaryly drápy. Otočil se, chytil ji oběma rukama a pokusil se dál stoupat. Musí ji dostat pryč. Svaly se mu napínaly, pálily. Nesmí ji pustit. Pak se stín přiřítil znovu, už v plavném skoku se objevil nad vývratem. Nestihl včas uhnout. Šelma mu přistála na levém křídle. Na to, jak elegantně se pohybovala, vážila překvapivě mnoho. Zaťala drápy, jak se snažila udržet na nejistém povrchu. Zadníma nohama hrabal do prázdna, svým tělem ho stahovala k zemi. Do očí mu vhrkly slzy. V hlasivkách ho od výkřiku zaškrábalo. Proč to tak moc bolí? Bok zasáhly další drápy. Převážil se, tíha zmizela. Pochyboval, že šelmu pád nějak zranil.

Musí pryč. I přes pálení v čerstvých ranách zamířil vzhůru. Přitáhl si bezvládnou Zuzku blíž k tělu, až ji nakonec mohl vzít do náruče. Omdlela. Zabral křídly a rozmlženým zrakem se snažil rozeznat díru, kterou se sem dostali. Tam. Světlejší flek v tmavém horském světě. Přes kotník mu lehce přejely drápy a zanechaly pálící čáry. Do tváře mu uhodily větvičky s jehličím. Poškrábaly ho, ale téměř je necítil. Připadal si nevyvážený. Levé křídlo mu pulzovalo, tepalo horkem. Konečně se prodral ven. Vystoupal sotva metr, výš nemohl. Byl zesláblý. Musí pryč. Jestli se zřítí, oba zemřou. Za zády se mu ozval vítězný řev. Jen ať si oslavuje. On chce jen přežít, dostat se na louku s vysokou travou, ke kamenné zídce. Tam je najdou.

Plachtil. Každé mávnutí znamenalo bolest. Kolísal. Zraněné křídlo už je dlouho neudrží. Pohlédl na Zuzku. Byla bledá. Neztratila příliš mnoho krve? Nebo šlo o důsledek šoku? Připadal si zpomalený, jako by se pohyboval sirupem. Musí dál. Až na louku. Svět se rozmazával, hlava točila.

Ani nevnímal, kdy a jak přeletěli hranici Vrchů, prostě ho najednou zalilo slunce. Slunce. Zamrkal. Ještě kousek. Až k zídce. Teď to nemůže vzdát. Tak zaber! Pokusil se mávnout křídly silněji, ale levé ho zradilo. Povolilo. Řítili se k zemi, do vysoké trávy. Přetočil se na záda a pevně sestru objal. Dokázal to. Dostal je na louku.

Tvrdě narazil, chvilku se nemohl nadechnout. Do kůže ho dřela hlína, zranění pálila. Pak se zastavil, vyčerpaně povolil sevření a Zuzka se sesunula vedle něj. Dokázal to. Nad hlavou se mu kývaly konce stébel. Najdou je? Snad se ta šelma nevrátí. Musí je najít. Bude jim divné, až nepřijdou domů.

Třásl se vyčerpáním. Byl hrozně unavený. Na chvíli si zdřímne. Odpočine od palčivé bolesti. Pomalu zamrkal. Proč se obloha tváří tak nemístně vesele? A není to snad jedno? Utekli z Vrchů. Utekli a jedině na tom teď záleží. Pokud tedy nevykrvácí. Pokusil se zvednout, aby mohl sestru prohlédnout, ale sotva zvedl hlavu. Musí věřit své rodině. Najdou je. Dřív, než tu umřou.


„To byla pěkná pitomost,” zhodnotil starou vzpomínku. „S pěkným průšvihem na konci. Rodiče nebyli nadšený.” Šli do kopce, po pravé ruce jim ubíhala stará zídka a za ní se až k lesu táhla louka.

„Možná,” pokrčila rameny Zuzka. „Kdybys nezdržoval, stihli bysme to.” Ona se nikdy nezmění.

„Mrcho,” zasmál se.

„Přistěhovalče,” šťouchla do něj, až musel ukročit. Instinktivně roztáhl křídla, aby si jimi pomohl. Když se na sestru opět podíval, vypadala zachmuřeněji. Zmateně se ohlédl. Na levé membráně se mu táhlo šest vybledlých, nevýrazných čar.

„Jsou to jenom jizvy,” poznamenal jemně.

„Ale vždycky nebyly.” Na to neměl co říct. Pořád dokola jí opakoval, že se prostě spletla, že se to mohlo stát i jemu, ale nepřesvědčil ji.

„Kdybych objevil starou zříceninu,” začal po chvilce s dalším pokusem, „šla bys tam se mnou.” Přikývla. Pomalu opět vykročili. „A kdyby se to zřítilo a ty ses zranila, měl bych pocit, že je to jenom moje vina.”

„Vždyť by to nebyla pravda,” namítla zamračeně.

„Přesně,” přikývl. „Ty bys mi to za vinu nedávala. Přece jsem nemohl vědět, že se to zrovna v tu chvíli zřítí. Předtím se to nestalo, tak proč by mělo teď? Jenže bysme za to mohli oba. Oba bysme nedávali pozor, nebyli opatrný. A stejně to bylo i s těma rysama.”

„No jo, jenže…” zaváhala. „To je jedno, nech to plavat. Je mi fajn.”

„Jenže já jsem tě varoval?” povytáhl obočí.

„To taky,” kývla. „Ale ty bys opatrnej byl. V tom je ten problém.”

„Já tady snad mluvím do pařezu,” zazoufal si. Neodpověděla. Předběhl ji, chytil za ramena a zastavil.

„Tak podívej, Zuzano,” začal rozhodně a ukázal na její bok. „Ty máš jizvy taky, na to nezapomínej. A za druhý – přestaň se chovat tak zabedněně.”

„Já se nechovám zabedněně,” zamračila se.

„Ale chováš. Já vím, že přiznat chybu může být těžký, ale ještě těžší je si odpustit a uvědomit si, že nikdy to není vina jednoho.”

„Kde na tyhle řeči chodíš?” potřásla hlavou.

„Zkušenostma,” zazubil se. „A chybama.”

„Bezva,” zabručela.

„Suchare.”

„Přistěhovalče.”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *