Říká se, že ta nejobdivovanější díla, jako je třeba Výheň, Milosrdná bohyně, Půlnoční poušť nebo Horský vodopád, stvořily ruce trpaslíků. Hodně lidí tomu věří. Jenže to tvrzení skrývá určitou nepřesnost, nenápadnou a drobnou, přesto v některých vzbuzující oprávněnou nelibost.

Třesk! Zvuk kovu dopadajícího na kov se nesl spoře vybavenou jeskyní, místy upravenou do žádoucí podoby. Třesk! Ostré řinčení pronikalo otevřeným průchodem na nízkou chodbu, jejíž stěny nesly více známek umělého rozšíření než působení přírody. Třesk! Měkká zář plamenů osvětlovala malou, ale poměrně širokou postavu, soustředěně se sklánějící nad svou prací, která spočívala v bouchání kladivem do rozžhaveného kovu. Třesk! Po poslední ráně následovalo zvláštní ticho, přerušované jen praskotem ohně a vrzáním kůže. Podsaditý, nicméně ne tlustý kovář si pečlivě prohlížel hrubý tvar meče na kovadlině, jehož pevný konec svíral rukou s tlustou ochrannou rukavicí. Kleště očividně používal málokdy.

Poměrně tuhé vlasy si dvěma prameny za lehounce zaspičatělýma ušima stáhl tak, aby volně spadaly na záda a nepletly se vpředu. Obdobně vyřešil i problém tmavohnědých, až lehce do kaštanova zbarvených vousů – zastrčené pod těžkou pracovní zástěrou neměly šanci překážet. Ochrana před žhavými jiskrami, které létaly kolem, zakrývala téměř celé tělo, sahala pod kolena a zavazovala se za zády pomocí pevných uzlů.Pod ní občas probleskla světlá halena s rukávy nad lokty, zřetelně ušpiněná a často nošená. Kalhoty z velké části zakrývaly těžké boty, určené k chození drsným severským podzemím.

Postava odložila kladivo na jakousi římsu, která sloužila jako polička a pracovní plocha zároveň a vedla po většině obvodu jeskyně. Asi ve dvou třetinách nalevo od hlavního vchodu ji však přerušil nízký průchod se závěsem nyní staženým ke straně, velký sotva tak, aby se jím místní protáhl. Kovář se odvrátil od železné kovadliny, u níž doteď pracoval, a za hlasitého syčení ponořil nedokončený meč do vody v nádobě přistavené k římse. Vzduch naplnil oblak páry a částečně zahalil postavu, která jako by si toho ani nevšimla. Vytáhla rozpracovanou zbraň a chvíli si ji prohlížela, načež se obrátila k výhni zapuštěné do stěny těsně nad pracovní plochou, v níž na žhavých uhlících poskakovaly plameny. Dupla na cosi, co vehnalo do výklenku vzduch a probudilo oheň k silnějšímu životu. Meč skončil v nejteplejší části, aby se opět rozžhavil a mohl tvarovat.

Postava ustoupila, ochrannou rukavici odložila na římsu ke kladivu a zamířila k průchodu. Místnost, do které vstoupila, působila mnohem upravenějším a čistším dojmem než kovárna, kde se nástroje povalovaly bez nějakého na první pohled viditelného řádu, visely na skobách nebo napůl vyčuhovaly z uměle přitesaných výklenků či poliček. Nižší jeskyně ale očividně sloužila k jiné práci. Desku těžkého dřevěného stolu, spolu s židlí přiraženého ke stěně téměř naproti vchodu, popsané, pokreslené i čisté papíry, tuhy, nože, nitě, roličky a pláty kůže a kalíšek s bílými křídami. Napravo od jediných dvou kusů nábytku v místnosti byla část skalní zdi pod vodorovnou řadou skob téměř dokonale vyhlazená. Nevysoký pruh takto upravené stěny vedl od stolu až ke vchodu a pokrývaly ho různé náčrty, návrhy, popisy a konstrukce, některé napůl smazané, jiné místy nejasné, jako by je kdosi upravoval.

„Hej, kováři!” ozvalo se váhavé zavolání, zrovna když se postava natahovala pro cosi na stole. Zabručela a otočila se zpět. Do první jeskyně, částečně otevřené do chodby, nakukovala mladá mužská hlava. Navzdory tomu, že všude okolo se rozkládalo jen podzemí bez jediného slunečního paprsku, se zdál výrazně opálený, téměř do stejné barvy, jakou se vyznačovaly kovářovy vlasy. Prameny těch jeho, mahagonových a na člověka nezvykle dlouhých, mu neposedně spadaly do očí, ze kterých si je čas od času odhrnul a zastrčil za uši. Halenu s dlouhými rukávy měl přepásanou jednoduchým páskem plným různě velkých i tvarovaných brašen a taštiček. Z kalhot toho moc vidět nebylo – košile končila těsně nad koleny a pod nimi už začínaly vysoké měkké boty se spodní částí od kotníků po podrážku vyztuženou pro pobyt v podzemí.

„Nejsem někdo, na koho bys moh volat ,Hej!ʼ,” odtušil kovář nevzrušeně. Aby dodal svým slovům důraz, otočil se k nezdvořilému návštěvníkovi zády a opět se chopil rukavice s kladivem. Zatímco vytahoval meč z výhně, mladík svraštil zamyšleně obočí, jako by se mu něco zásadního nezdálo.

„V tom případě se omlouvám,” uznal po krátkém zamyšlení.

„Fajn,” zabručel nevysoký kovář. Na trpaslíka nezněl jeho hlas moc hrubě ani hluboko. Víc se však nevyjádřil, nechal mladíka lehce nejistě postávat opodál.

„Potřebuju opravit tohle pouzdro,” promluvil nakonec znovu a natáhl před sebe ruku, v níž volně držel pochvu na dlouhou dýku. Kovář se k němu po tom, co odložil meč i kladivo, konečně otočil čelem a s rukama v bok přejel návštěvníka i důvod jeho příchodu kritickým pohledem. Švy pouzdra vypadaly místy výrazně narušené, zbytek se zničil úplně.

„Cos s tím dělal? A kdo to vyráběl?” zamračil se, když zpozoroval škody. Několika kroky se přesunul blíž a sebral pochvu z napůl natažené ruky dřív, než stihl majitel zareagovat.

„Jen jsem to nosil. Je to práce jedné trpaslice na jihu,” odpověděl mladík a zvědavě si kováře prohlédl zblízka. Chvíli se tvářil nerozhodně, po chvilce se ale jeho rysy zformovaly do pobaveného úsměvu.

„Ty jsi taky trpaslice,” zkonstatoval.

„To ti došlo brzo,” loupla po něm očima a dál se věnovala pouzdru.

„Zmátly mě ty vousy,” vysvětloval omluvně. „Sice jsem s trpaslíky dlouho žil, ale u nich se ženy holily. Nenapadlo mě to.”

„No samozřejmě že nenapadlo,” odfrkla si. Dobře věděla, že u lidí bývají vousatí jen muži. Nikdy nikdo nezjistil, proč to zrovna na trpaslíky neplatilo. Ona sama svou zarostlou tvář přičítala faktu, že její národ se vyznačoval velkou bojovností, takže výchova žen a mužů se prakticky nelišila. Všichni se učili uvařit, postarat se o domácnost i bojovat. A každý si mohl jít, jakým směrem chtěl. Díky tomuto systému většina trpaslíků v jejím klanu dělala to, co je bavilo. Skoro nikdo si ani sám nevařil – od toho tu byla společná kuchyně, kde se uplatnili ti, kteří si práci s jídlem užívali a rádi je přichystali pro ostatní.

„Tady si ženy nechávají vousy růst?” zajímal se mladík dál.

„Jo,” utrousila a znovu se otočila k dílně za kovárnou. „To pouzdro ti spravim. Ale musim nahradit všecky švy. Kůže je sice pevná a celkem kvalitní, ale když se to blbě sešije, sotva ti to vydrží pár let.”

„Jak dlouho to bude trvat? A co za to chceš?” sháněl informace.

„Ne moc dlouho. Pár dní. A cena se ještě uvidí,” pokrčila rameny. Málokdy si určovala předem, kolik chce dostat. Mohlo se ukázat, že ten mladík může zaplatit i jinak než penězi nebo drahými kameny.

„A vodkaď ty vlastně seš?” dodala a pokynem ruky ho pobízela, aby klidně šel za ní.

„Z jihu,” odpověděl, zatímco se zvědavě rozhlížel. „Od Úplňkové pouště. Tedy, z kraje. Nějaký čas jsem žil i ve Vodopádových horách, s tamními trpaslíky. Ale od tebe a tvého kmene jsou celkem odlišní.”

„To teda,” uchechtla se. „Sou zjemnělí. To pouzdro určitě dělali oni, proto vydrželo tak málo.”

„Náhodou,” ohradil se. „Jejich sochy jsou ty nejlepší, jaké jsem kdy viděl. Nejsou zjemnělí, jen umí být citilví.”

„A proto se tam ženský holej. Ale to nech bejt,” mávla rukou. „Viděl si Úplňkovou poušť?”

„Mnohokrát,” přikývl. Zatímco mluvili, trpaslice odnesla rozbitou pochvu na dýku na svůj pracovní stůl a začala uklízet v kovárně. Nový známý se zdál přátelský. Mohlo by být příjemné si s ním chvíli jen popovídat. Meč vydrží. Navíc už je skoro čas večeře. Zchladila ho a spolu s kladivem a rukavicí zastrčila do jednoho výklenku. Výheň nechala hořet – v okolí se nevyskytovalo nic, co by mohla podpálit. Jen otvor pro jistotu zakryla plátem kovu, aby z ní nevylétaly jiskřičky. Nakonec si rozvázala i pracovní zástěru, přetáhla ji přes hlavu a pověsila na skobu vedle vchodu do kovárny.

„Tak fajn,” založila si spokojeně ruce v bok. „Můžem skočit na jídlo, pomalu by měla být večeře. A mezitim mi můžeš říct, jesli sou všecky ty povídačky pravdivý.” Lehce si do poutka u pasu zasunula sekeru, skoro jako by ten pohyb ani nevnímala, a rozhodným krokem opustila dílnu, následovaná pobaveným mladíkem.

„Na jihu máme jednu společnou jídelnu,” poznamenal zvědavě.

„Jo, my taky,” přikývla. „Je to jednodušší. Každej může dělat to, co chce.”

„A tebe kovařina baví?” položil jí otázku, nad kterou sama často dumala. V chůzi zamyšleně svraštila obočí. Ten kluk se jí líbil. Mluvil upřímně, bez zbytečných kliček a příkras, ale zase ne drze, i když trochu moc spisovně. Choval se podobně jako trpaslík. Mohla mu to tak i oplácet. Ne že by na lidi jindy brala zvláštní ohledy.

„No, jo,” odpověděla překvapivě lehce vyhýbavě.

„Ale?” nadhodil.

„Myslim, že to není ono,” pokrčila ameny. „Jakože, baví mě to, ale určitě existuje něco, co by mě bavilo víc než tupý mlácení do kusu kovu. Práce s kůží je lepší. Musí se u toho přemejšlet, musíš si všímat a o detailech ani nemluvim.”

„Copak u kování mečů nepřemýšlíš?” zeptal se zmateně.

„Ale jo,” mávla rukou. „Jenže je to hrubá práce, pokud netepeš šperky. A to zrovna nechci.” Ušklíbla se. Výroba náušnic, náhrdelníků a prstenů jí často připadala zbytečná. Matka ji vychovala v jednoduchosti a praktičnosti, což zapříčinilo, že šperky jako takové shledávala nepotřebnými. A když něco nepotřebuješ, proč by sis to kupoval?

„A proč ne?” ozval se, jako by znal tok jejích myšlenek.

„Ozdoby sou na houby,” objasnila své důvody.

„Hezká rýmovačka,” zazubil se. „Ale uvědom si, že šperky můžou udělat radost. Sice je nepotřebuješ, ale to neznamená, že jsou úplně zbytečné. Vždyť sochy taky slouží na okrasu, přesto jsem viděl, že jejich autorky si tvorbu nesmírně užívají. Slyšelas třeba o Hlubokém prameni? Dělala ho jedna známá a celá se rozzářila, kdykoli mohla pokračovat ve své práci.”

„Ty toho naděláš,” odfrkla si. „O sochách z jihu sem samozřejmě slyšela. A sou to úžasný kousky, to uznávam. Ale k čemu vlastně sou?” To už se chodbami dostali až k jídelně, jeskyni ne nepodobné její vlastní dílně. Jediný rozdíl viděla v podstatně čistším a zaplněnějším prostředí. U okýnek si vyzvedli tácy s plnými talíři, poděkovali a zamířili k jednomu prázdnému stolu.

„To je to, co se ti snažím říct,” povzdechl si, zatímco se pokoušel složit na nízkou židli. Vlastně i v chodbě se hrbil, přestože nepatřil zrovna mezi vysoké lidi. „Krása může udělat radost. Kdyby všechno mělo být jen užitečné, jak by svět asi vypadal? Nemůžeš dělat nebo mít jen to, co potřebuješ.”

„Houby s voctem,” zabručela a pak s omluvným pohledem dodala: „Naše místnosti nejsou pro lidi přizpůsobený. Moc jich sem nepáchne.”

„Vždyť jo,” pokrčil rameny. „Ale pověz, proč tak často používáš slovo houby?”

„Copak nevidíš?” zvedla tázavě obočí. „Houby sou všude kolem. V jeskyních a podzemí obecně se daj najít snadno, když víš, kde a jak hledat. Hodně jich jíme.” Ukázala na talíře, kde se vedle masa, nejspíš z dobytka chovaného na povrchových farmách, chvěla jakási hmota, téměř kaše s drobnými kousky čehosi vláknitého.

„No… tak dobře,” zaváhal, ale po chvilce se pustil do jídla. Překvapeně zamrkala.

„Většinu lidí to odradí,” poznamenala.

„Znám houby,” pokrčil rameny. „Na jihu je dokáží výborně osmažit i uvařit, umí s nimi hodně věcí. Ale zpátky k tématu. Myslel jsem to vážně.”

„Jo, a já jsem kulhavej jednookej medvěd,” odpověděla se zavrtěním hlavou. „Dyť sme se sotva potkali. Nemam důvod tě brát vážně.”

„Opravdu?” usmál se znovu. „Tak proč jsi mě sem vzala? Mohlas v klidu pokračovat v práci, která tě tak moc baví.”

„Ty si vlezlej jak smrad kouře,” odtušila nabručeně. Nápadnou narážku zaznamenala snadno, ale vůbec se jí nechtělo se otázkou svého vztahu k práci dál zabývat. Překvapivě rychle jídlo zhltla a prudce vstala, až odsunutá židle nadskočila.

„Přiď za pár dní,” rozloučila se stroze. Po odevzdání tácu do špinavého nádobí, které myli pomocníci a učni, opustila rychlým krokem náhle nepříjemný prostor. Neohlédla se, ale byla si téměř jistá, že mladík zůstal sedět a s lehkým úsměvem dojídá svou porci. Trpaslíci obecně se ohlíželi málokdy. Když se pro něco rozhodli, považovali za zbytečné otáčet se zpět a uvažovat, jestli se zachovali správně. Jednali podle svého srdce a svědomí – a tvrdohlavosti s neochotou přiznat nahlas chybu, kdyby se mýlili. Z tohoto jejich rysu se upřímnost, díky které mohli žít tak, jak žili, kamsi vytrácela. Rádi řekli svůj názor, o něco méně rádi názor dostali a jen zřídkakdy se stávalo, že by se cizím řídili. Jenže…

Věděla, že kovařina ji nenaplňuje tak, jak ten pocit slýchala popisovat ostatní. Hrubá práce jen občas využívala jemnosti a detailnosti. Kožedělnictví už ji bavilo víc, ale… Pořád dokázala od rozdělané práce odejít bez problémů. Těm, kteří milovali svou profesi, to šlo hůř. A přestože si uvědomovala, že by měla hledat něco, co ji bude bavit, nevěřila mladíkovým slovům. Copak může drobná krása udělat radost?

Ani za dobu, kdy rázovala chodbami města zpět ke své dílně, si nedokázala odpovědět. Jakmile dorazila do kovárny, chtěla se pustit do meče a zahnat tak neodbytné myšlenky, ale nějak v tom necítila ani jiskřičku nadšení. Co se to s ní stalo? Opřela se zády o kamennou římsu a se zachmuřeným výrazem propalovala stěnu naproti. Proč se musí nutit do každého pohybu souvisejícího s mečem? To ji mladíkův názor až tak zasáhl? A pokud ano, nemohl mít částečně pravdu? I kdyby jen tvrzením, že krása dokáže udělat radost? S povzdechem sklonila hlavu. Mohla by to zkusit. Aspoň jednou. Nejspíš výsledek zahodí a vrátí se k řemeslu, ale za zkoušku v soukromí dá jen kousek materiálu. Jenže nejdřív musela přijít na to, co dělat. Šperky ne. Stále nebyla ochotná a ani schopná vzdát se názoru, že i ozdoba by měla něčemu sloužit a ne tomu, aby něco nebo někdo vypadal hezky. Různé pochvy a taštice, brašny, které vyráběla, sice v podstatě zdobila jemnými vzory po okrajích, jenže právě kvůli jejich nenápadnosti si jich všiml málokdo. A většina se pouze usmála, jen jednou se stalo, že by se o ornamentech někdo zmínil nahlas, a to ještě šlo o trpaslíka z jihu.

Z jihu. Možná by měla zkusit něco, co dosud nezkoušela. Původně chtěla pracovat s kůží, ale myšlenka, která jí proběhla hlavou teď, zněla lákavěji. Přece jen, ke kameni měla i blíž než k železu, natožpak k části nějakého zvířete.

Problém nastal ve chvíli, kdy sháněla nástroje. Nebyla sochař. Nevěděla, co potřebuje, jaké pomůcky použít a na co. S kamenem už samozřejmě pracovala, ale nikdy ne tímhle způsobem. Nikdy nezkoumala věci potřebné pro sochaření. Neznala ani postupy. Co ale znala, bylo železo. Kovy. Slitiny. Věděla, jak se k nim chovat, jak s nimi pracovat a čeho se vyvarovat. A když už zkouší něco nového, tak ať to stojí za to, ne?

Pustila se do příprav. Začne s pouhým železem, musí však jít o dobře kujný kousek. Ze zásob vybírala dlouho a pečlivě. Nakonec jí do ruky padl jeden, který se pro její záměr hodil téměř dokonale. Sice postačí jen na drobnost, ale ona nic velkého nepotřebovala. A malá věc se snadněji schová, kdyby se nepovedla. Navíc ještě nevěděla, co vlastně bude dělat. Po krátké úvaze, během které opět rozdmýchávala výheň, došla k jednoduchému závěru. Hlavně neplánovat. Nákresy pro meče? Dobrá. Rozvržení brašny? Žádný problém. Ale to, co dělala dosud, patřilo k přesné práci, kde si nemohla dovolit odchylky. Tady mohla. Mohla dělat cokoli. Ono se to nějak vyvrbí.

S překvapením si uvědomila, že se jí ta volnost výroby a nesvázanost tvaru výsledného díla líbí. Těšilo ji, že se nebude muset řídit přesnými rozměry, že nebude muset podléhat předem určeným vlastnostem a tomu, co se od předmětu očekávalo. Určitě by se měl dát využít – ale jak a na co, to si mohla rozhodnout sama.

Opět si navlékla pracovní zástěru i rukavici, tentokrát však musela uchopit i kleště. S železem se zatím dalo pracovat jen s jejich pomocí. Počkala, dokud se výheň pořádně nerozpálila, a pak začala. Znovu a znovu nechávala kov rozžhavit a změknout, aby ho následně položila na kovadlinu a tvarovala, dokud mohla. Opakovala těch pár kroků nesčetněkrát. Výheň, kovadlina. Výheň, kovadlina. Znovu a znovu, dokud se z prve neforemného kousku železa nestala kulatá tyčka s průměrem půl palce. Zchladila ji, položila na římsu a upřeně na ni zírala. Co dál? Co z ní vyrobit, aby to mohla zároveň i použít? Co by momentálně potřebovala.

S tichým povzdechem si prsty sevřela kořen nosu. Mysli přece. Co ozdobného se dá vyrobit? Přezka na pásek, náhrdelník, prsten, spona. Spona… Kdesi v dílně se jí válel tmavý plášť. V podzemí se sice úplně využít nedal a ona na povrch chodila málokdy, pokud by ale musela, chtěla být připravená. Jen se ještě nedostala k tomu, aby se pustila do zapínání. Které klidně mohla tvořit spona.

Natáhla se pro štípací kleště, aby mohla železo rozdělit na víc kusů. Ty následně zahřála, jen tak, aby se daly snadněji ohnout, a postupně je propletla do nevelkého placatého ornamentu. Kov se křížil, kroutil a skládal do jednoduchého, přesto svým způsobem krásného vzoru. Ochladila ho a po krátkém zamyšlení jemně přikrášlila několika nenápadnými šupinkami a vrypy. Teď ho stačilo jen vyhladit a vyleštit.

Chvilku trvalo, než v dílně našla nedokončený plášť, nakonec ale vyklidila většinu stolu, navlékla pevnou nit v barvě spony do ucha jehly a ve světle lampy, kterou si přinesla, se pustila do přišívání. Sice si musela ještě rychle vyrobit jednoduchý háček, jímž přitáhla obě části látky k sobě a zajistila tak, že ho provlékla jedním z ok na svém výtvoru. Výsledek se jí líbil. Byl ozdobný, ale praktický. Navíc se cítila tak nějak… spokojeně. A zároveň i vesele a smutně. Potřásla nad zvláštní kombinací emocí hlavou. Tak takové to je.

Takové to bylo. Já se cítila podobně. Mé propojení s ní toho dne neskutečně zesílilo. Od svého zrození jsem si poprvé připadala celistvá. Můj polibek, vůbec první pořádný v našem životě, znamenal hodně. Mně dal sílu, jí to, po čem toužila – práci, která ji naplňovala, bavila. A mělo se to ještě zlepšit.

„Trpaslice? Haló!” ozval se z kovárny známý hlas.

„Neřvi tak a poď dál,” houkla na něj. Poslední úpravy na pochvě, kterou jí dal opravit, dokončila už to ráno. S několika malými okrasnými vylepšeními. Když uslyšela mladíkovy kroky, naposledy si pouzdro pořádně prohlédla a pak se i s ním v ruce otočila ke vchodu.

„Tady to máš,” podávala mu ho.

„Díky,” kývl hlavou. Když si pochvu pořádně prohlédl, povytáhl obočí. „Zdá se nějaká ozdobenější.”

„Nepovídej,” zabručela. „Kam teď pudeš?”

„Nejspíš na jih,” pokrčil rameny. „Dlouho jsem tam nebyl, měl bych se aspoň zastavit.”

„Hm…” zamyslela se a opřela zády o stůl. „A kdy odjíždíš?”

„Myslel jsem, že bych mohl dneska. Proč?” zajímal se s vědoucím úsměvem.

„Chci vidět Úplňkovou poušť.” I když to nebyla tak úplně pravda. Nebo aspoň ne celá. Vyloženě lhát by si nikdy nedovolila. „A nevejrej na mě tak.”

„Aha,” zazubil se. „Jestli ale pojedeš, určitě tě musím seznámit s tamními trpaslíky a trpaslicemi.”

„Jo,” přikývla po chvilce odevzdaně. „To by bylo fajn.”

„Mimochodem, ještě sis neřekla, co chceš za ni,” nadhodil a zvedl ruku s pouzdrem.

„Ještě nevim,” zabručela. „Ale neboj, něco po tobě chtít budu. A nepůjde o nic mimořádnýho ani cenově vyššího.” Navzdory svým slovům ale nějakou představu měla. Možná by jí ten mladík mohl pomoct sehnat nějakého učitele, nebo učitelku, na sochařství. Ale taková situace byla ještě příliš daleko. Možná k ní ani nedojde. Prostě počká a uvidí.

„Nebojím se,” zavrtěl hlavou. „Poblíž trpaslíků jsem vpodstatě vyrostl.”

„Fajn,” kývla. Ani ji jeho důvěra moc nepřekvapila. Jestli s nimi strávil část života, tak věděl, že její národ si potrpěl na čest, což umožňovalo celkem fungující výměnný obchod s neomezenou dobou trvání. Trpaslíci často nechtěli protislužbu hned, ale počkali si na výhodnější příležitost. Vyhovovalo to všem, protože se vědělo, že nikdo nebude požadovat nic, co by hodnotově výrazně přesahovalo původní předmět obchodu. Samozřejmě že každý se k různým věcem stavěl jinak a někteří byli schopni tohoto systému zneužít, ale celkově v trpasličí společnosti fungoval. Jedincům, kteří se snížili k podvodu, obchody zpravidla přestaly jít, protože se o nich vědělo, že neplní nepsané dohody. Navíc si tím poškodili pověst, ostatní je už nepovažovali za své a většinou si jich vůbec nevšímali.

„Tak za půl hodiny u jídelny,” rozloučil se, když nic neříkala, a stále s úsměvem si vyrazil zabalit. Jestli mu naházet věci do brašen potrvá tak dlouho, má ještě spoustu času. Ona už totiž připravená byla.

Vytáhla vak a naposledy zkontrolovala obsah. Nějaké jídlo, oblečení, pokrývky, drobné nádobí jako plecháček, miska a lžíce a jehly a pevné nitě zabalené do kousků plátna, kdyby je potřebovala. U pasu cítila známou váhu bojové sekery, ostrého nože a brašny s penězi a několika osobními věcmi a o něco méně obvyklou váhu pouzdra se základními kožedělnými násroji. Odnesla vak na římsu v kovárně a vrátila se do dílny. Přece tu nemůže nechat nepořádek. Materiál složila a rozdělila do přihrazených beden, ten, který nemohla nijak skladně uložit, vyrovnala do nepravidelného komínku na stole. Zbylé nástroje uklidila obdobně, do menších nádob. Pak si k plánovací stěně, jak říkala hladké skále s nákresy, přistavila stupínek a zakryla ji pomocí tmavé látky zavěšené na skobách, které vedly nad ní. Nerada by své myšlenky načmárané na kámen mazala, ale ani je nechtěla nechat jen tak, volně přístupné, i když nevěřila, že by sem někdo po dobu, kdy bude pryč, vkročil.

Po poslední kontrole za sebou konečně zatáhla závěs a pustila se do kovárny. Výheň dnes vůbec nerozpalovala, takže opět stačilo jen pověsit nebo uložit do výklenků zástěru, nástroje, rozdělané práce, surový materiál i hotové výrobky. I když… Některé trochu okrasnější, většinou přezky nebo nože zdobené jen lehkým zakroucením nevýrazné hlavice nebo několika vrypy tvořícími nenápadný vzor, uložila do vaku. Může je zkusit prodat. Vyrobila je kdysi dávno, když si chvilku myslela, že by to někdo ocenil. Pak na ně jen sedal prach. Teď je mohla využít.

Popadla vak a cestou kolem skoby sloužící místo věšáku i plášť s novou sponou. Určitě bude užitečný. Nejspíš pocestují po povrchu a tam dokázalo být zatraceně chladno.

„Hezká spona,” okomentoval mladík její nejnovější výtvor, když se potkali před jídelnou. „Taková… skoro bych řekl až okrasná, kdybych tvůj názor na zdobení neznal.”

„Neštvi,” zabručela. „Jesli nezavřeš klapačku, mohla by ti z tý námahy nepříjemně otýct.”

„Rozkaz,” zasmál se a gestem si zamknul rty, načež imaginární klíč zahodil. Ukázal rukou k jedné z chodeb a vykročil.

„Šašku,” zamumlala s nevěřícným zavrtěním hlavou a následovala ho.

Od toho dne uběhla řada let, dokonce desetiletí. Má trpaslice se hodně změnila. Díky svému novému příteli a novým známostem na jihu se naučila pracovat s kamenem a dnes patří k jedněm z velice uznávaných sochařů, nehledě na to, že ji mnoho lidí považuje za muže. Našla práci, která ji i teď baví, a s pomocí mých letmých polibků vytváří úžasná a zároveň užitečná díla, i když o tom neví. O nás neví nikdo. Provázíme lidi i trpaslíky životem, často nepovšimnuté a slabé, zvlášť na severu. A přesto jsme důležité. Bez našich polibků by nevzniklo žádné umění, krása by nešířila radost. My múzy jsme sice neviditelné, ale důležité. Jak by svět vypadal bez umění? Ta představa se mi vůbec nelíbí. A jsem ráda, že si má trpaslice našla cestu ke kompromisu mezi krásou a praktičností.