Zpěv ptáků utichl. Jezero zešedlo, tráva se prudce zavlnila v poryvu větru, který s sebou nesl pach strachu. Vzduch téměř probíjel napětím. A směrem od hor se po zemi sunul obrovský, hrozivý stín. Zvířata prudce zvedala hlavy. Jelení uši se co chvíli natáčely tam a zpět, jako by se snažily zachytit neznámé nebezpečí. Vlčí oči se odtrhly od kořisti a plné obav obrátily pozornost jinam. Zaječí tlapky sebou nervózně cukaly. Toužily se rozběhnout, utéct. Šedé, nevlídné mraky zakryly modré nebe, zakalily zář slunce. Posadily se nízko nad krajinu a spustily předehru. Silný déšť donutil zvířata schovat se pod ochranu lesa. Jenže i když provazce vody posléze zeslábly, neustaly a bubnovaly děsivou předehru.
Voda hučela. Burácela kamennými ulicemi, rvala všechny nepevně zachycené věci, hluboká a nenasytná. Strážní věž se stala jedním z nejbezpečnějších útočišť pro všechny, kteří odmítli utéct dál za hradby. Nebo pro ty, kteří bouřící vodu potřebovali sledovat.
Patricia zamračeně hleděla do zpěněných vln, jejichž bílé hřbety se tříštily o zdi domů a vysílaly do vzduchu ledové spršky. Sedm dní. Už týden se musela téměř neustále držet na nohou a hlídat rozvodněnou Svážnou. A do toho neustále pršelo. Usušit se přestalo mít smysl po třech dnech. Kdykoli vystrčila nos, aby přešla buď z věže, nebo do tábora okolo několika chat a pastoušek za městem, mágský hábit jí nasákl, hnědé vlnité vlasy se slepily a vysoké měkké boty naplnily vodou. A přestože počasí proklínala za poslední týden už snad po tisícé, nemohla své myšlenky jen tak odvádět od jejich momentálního problému.
Odvrátila se od zábradlí, které doteď rozezleně svírala, až jí bělely klouby, a postoupila z fučícího větru do jakž takž chráněného vnitřku věže. Šedá mračna výhružně seděla jen kousek nad městem, jako by se ho chystala pohltit, a zakrývala většinu hor.
„Musíme zvýšit odtok,” mluvil zrovna jeden z těch, kteří se zde shromáždili kolem malé pánve se slabým ohněm a nedospávali. Přistoupila blíž, aby slyšela. Plameny, které by jí poskytly jen mizivou úlevu a planou naději, ignorovala, přestože nohy měla těžké a víčka jí padala.
„Jenže to pak Horní Svážnou ještě víc rozvodníme,” namítla další žena, malá a ne zrovna štíhlá, ale podle klidného výrazu schopná a zkušená.
„A čemu to vadí?” nedal se odradit muž. „Všichni jsou daleko výš, hladina k nim nedosáhne.”
„Valerie má pravdu,” prohlásila a upoutala tak na sebe pozornost všech šesti přítomných. „Pustit víc vody je riskantní. Bránu může ten tlak snadno rozrazit. A to by pak nepomohly ani vysoko postavené chaty.” Kývla bradou směrem, kde se asi nacházeli ostatní občané.
„Údolí nás už jednou zachránilo,” zavrtěl muž hlavou. To byla pravda. Poloha Čarorodu jim pomohla hned na začátku téhle katastrofy. Město bylo postavené na konci postupně se svažujícího a lehce se klikatícího údolí mezi horami, na svahu další. Z té v něm na povrch vystupovala ponorná řeka Svážná, která pak pokračovala dolů, směrem do lesů a nížin. Právě to jim poskytlo neskutečnou výhodu, když začalo tak hrozně pršet.
Jednodenní nebo dvoudenní přeháňka by nezpůsobila téměř nic, jenže tahle přišla z hor a trvala už týden. A byla silná. Sice se neblýskalo ani nehřmělo, ale kapky se skoro spojovaly ve vodní sloupy a přiživovaly běsnící řeku. Ta skutečně zmohutněla sotva den poté, co slejvák dorazil do Čarorodu. Něco nabrala nahoře, v horách – vodu vsáklou do země nebo steklou škvírami. A další se k ní přidala tady. Sotva dva dny nato začala zaplavovat ulice a město se muselo evakuovat. Mnoho obyvatel odešlo do nížin, kde doufali v lepší podmínky – Patricia si tím vzhledem k nebi zataženému i tím směrem zrovna jistá nebyla. Ale jejich volba. Ti, kteří zůstali, se usadili v chatách a pastoušce koz na svahu levé postranní hory, kde je prozatím chránil vyvýšený terén. A Čarorod se změnil v nádobu plnou běsnící vody.
Už během evakuace mágové uzavřeli bránu, aby se Horní Svážná, ta nad povrchem, nerozvodnila ještě víc a nepohltila i skromné útočiště chat. Jenže Dolní Svážná přitékala dál a tak se rozhodlo, že se musí z města pomalu upouštět. Kdyby se teď pustila najednou, způsobila by ještě větší katastrofu.
Možná jsme bránu neměli vůbec pečetit, pomyslela si kysele. Třeba by to chaty přežily. Teď už se to však zpátky vzít nedalo a museli se s tím problémem vypořádat jinak.
„Podruhé to udělat nemusí,” odpověděla muži a pak ukázala prstem na kamenné zábradlí kolem věže, celkem přerušené asi osmi sloupy držícími střechu. „Viděls to dole? Jestli tohle pustíš do údolí, tak nejenže odsoudíš veškeré stromy i naše lidi. Ta masa se povalí dál a jako obrovský, smrtonosný polštář zavalí nížiny. Nestihne se vsáknout dost rychle a utopí krajinu. Nehledě na všechny ostatní. Nevíme, jak to tam dole zvládají.”
„Tak co teda uděláme?” zamračil se na ni.
„Pootevřeme další dvě brány,” ozval se nový hlas. Přes zábradlí vklouzl do věže havran a ještě než přistál, proměnil se v nevelkého čaroděje s krátkými světle hnědými vlasy a přátelským výrazem a doplnil tak jejich skupinu.
„Nějaká změna?” zajímala se Valerie.
„Snad jen, že hladina pořád stoupá,” zavrtěl hlavou. „Patricie to viděla sama.” Středně vysoká čarodějka přikývla.
„A nemůžeš ty tu vodu nějak omezit? To je přece tvoje specializace, ne?” napadlo najednou muže, který prve navrhoval upouštění většího množství vody.
„Nemůžu,” zavrtěla Patricia hlavou.
„No jasně. O něco jde a Patrika typicky nic nezmůže,” poznamenal kysele.
„To není tak jednoduchý, Filipe,” odsekla Patricia. „Mimo to, že nejsem Patrika, tak i když jsem omezovací mágyně specializovaná na živly a vodu, kam bys jí chtěl zatlačit? Zpátky nahoru? To bych ti tu dřív umřela, nehledě na to, že tohle je obrovská masa a tlak.”
„Pootevřeme zbylé brány,” zopakoval havraní čaroděj, aby je utnul, a kupodivu to zafungovalo. Patricia si promnula kořen nosu a tváře po jeho stranách. Všechny nastalá situace už dost štvala, celou dobu se pořádně nevyspali a začaly se u nich projevovat výrazné sklony k hádkám. Jenže ty ničemu nepomůžou.
„To by mohlo vyjít,” kývla nakonec s povzdechem. „Voda pak poteče kolem hradeb dolů.”
„A v čem je to jiný, než kdybysme ještě trochu otevřeli hlavní bránu?” nedal se Filip.
„Není tam takové riziko porušení pečetě a rozražení,” odpověděl klidně čaroděj. „Voda sice napojí Horní Svážnou, ale kdyby se cokoli dělo, můžeme je znovu zavřít a snadněji než hlavní.”
„Podle mě by prostě mělo přestat pršet,” oznámila Valérie a založila si ruce na hrudi. „Dokud se to nestane, voda bude přibývat.” Bohužel její pokus o vtip nikdo nepochopil. Patricia snahu sice zaznamenala a odhadla záměr, ale nezmohla se ani na povytažení koutků. Nemyslela si, že je vhodná doba na legraci.
„To je pravda,” přikývl havraní muž. „Ale ani jeden z nás není dost silný ani specializovaný.”
„A co studenti?” navrhla Patricia. „Kdyby se spojili a k tomu by se přidal tady Zbyšek,” kývla hlavou na jediného počasně vystudovaného mága stojícího kousek stranou. „To by mohlo mít dost síly.”
„Nejsou připravení,” zavrtěl zmíněný hlavou. „Spíš by si ublížili a kouzlo by ožilo.”
„A to by bylo ještě horší,” doplnila omezovací mágyně kysele. „Sakra.”
„Nemůžeš ten déšť aspoň zmírnit?” zeptala se Valerie.
„To by pomohlo jenom na chvilku. Nevydržel bych dlouho,” vysvětlil Zbyšek s omluvným poloúsměvem.
„Vraťme se k tématu,” přerušil je Filip. „Jak to vyřešíme?”
„Já nijak,” oznámila Patricia. Ze vší té usilovné snahy ji rozbolela hlava. „Dokud se nevyspím, jsem nepoužitelná. Jestli na něco přijdete, nebuďte mě. Chci aspoň pár hodin v kuse.” Nevšímavě se od čaroděje odvrátila, ignorujíc jeho zlostné zamračení, a přešla ke dvěma téměř identickým postavám schouleným na dekách na zemi. Trochu do nich šťouchla. Žena zamrmlala a posunula se, takže vedle sebe vytvořila dost místa. Mágyně si na nepohodlné podlaze co nejlépe ustlala a zavřela oči. Únava se přihlásila okamžitě.
„Vstávat!” zahřměl jí v uších známý hlas tónem, který ji provázel celý výcvik coby omezovací mágyně. Ještě než plně otevřela oči, vyskočila na nohy a její rty málem zformovaly odpověď: „Ano, mistře.”. Pak si uvědomila, kde je a kdo to na ni řve a že už není na výcviku.
„Co?” vyhrkla místo toho a konečně se začala pořádně rozkoukávat. Kolem pořád šuměl a pleskal déšť, fičel vítr a burácela voda. Kromě ní se teď, vytržení ze spánku, rozhlíželi i ostatní – Zbyšek, Valerie a dvojčata Medard s Martou.
„Stupeň životního ohrožení!” oznámil téměř křikem Filip, který nejspíš spát nešel a dumal nad nějakým řešením. Mezek paličatý. Jenže proč tak řve? Vždyť ještě než šla spát, mohli mluvit pouze zvýšenými hlasy. A pak si uvědomila, že hukot řeky mnohonásobně zesílil.
„Hradba nad vodní bránou praská!” oznámil Servác, čaroděj specializovaný na zvířata a proměnu v ně.
„Jak?” okamžitě se probrala Valerie.
„Nejspíš se oslabovala už od začátku. Tam na ní byl největší nápor. Ale teď pohyb!” pobídl je Filip. „Serváci, nahoru. Zbyšku, co nejvíc zmírni ten déšť.”
„My víme co dělat!” přerušila ho Patricia a už mířila dolů. Jestli se hradba protrhne a voda, celé dny zadržovaná ve městě, se vyvalí ven, strhne s sebou i chaty a pastoušku.
„Tak se hlavně nikomu nepleťte do práce!” zamračil se čaroděj. „Já a Valerie to zkusíme zpevnit.”
„Doběhnu varovat ostatní,” oznámila Marta, která by se svou specializací na drahokamy leda překážela.
Kromě Serváce, který si opět propůjčil podobu havrana, se rychlým tempem pustili dolů ze schodů. Jediný Zbyšek, jehož působení se nejvíce projevovalo z vysokého bodu, zůstal spolu s Medardem, který potřeboval najít co nejvhodnější předmět k očarování, aby byl něčím užitečný. Zapůsobit na samotné hradby by mu trvalo příliš dlouho.
Jakmile se Patricia ocitla venku, zamířila podél kamenné stěny doprava. Marta běžela rovně. Valerie a Filip se drželi těsně za mágyní, takže k problémovému místu dorazili společně. Vodní brána, kterou Svážná za normálních okolností opouštěla Čarorod, teď nebyla vidět – už v prvních hodinách ji voda zcela pohltila. Zhruba z míst, kde se nacházela, se po hradbě mezi bloky táhla nahoru dlouhá prasklina. Nebyla nijak zvlášť široká. Zatím.
Ozvala se ohlušující rána a z kamenné zdi se sesypalo pár kamínků. Puklina se s hrozivým zaskřípáním rozšklebila a ven se protlačily první potůčky říční vody. Město vypadalo jako sud, na jehož boku se od sebe odchlypují prkna. Až na to, že kdyby se rozbil, měl by smrtící následky.
Valerie zaklela. Filip se pevně rozkročil čelem k hradbě a přitiskl na ni ruce, hlavu skloněnou a oči zavřené. Levou ruku měl zatnutou v pěst a pravou položenou na dlani s roztaženými prsty, které pomalu přibližoval. Patricia věděla, že sevřená ruka má hradbě dodat sílu a ta druhá znovu spojit kameny a zdivo. Kvůli neustávajícímu, ale mírnějšímu dešti nebylo vidět, jestli už se potí nebo ne. Zatínal však čelisti a napínal svaly na krku, rukou a nohou, takže mu to nejspíš dávalo zabrat.
Valerie se mezitím zaměřila na okolní hory. Sahat dolů, k vodní bráně, nemělo cenu – tam už se vše utopilo. Roztáhla paže, chvilku s napjatým výrazem vyčkávala, pak je zvedla nad hlavu a sevřela ruce kolem neviditelného provazu. Dvakrát zaručkovala, načež náhle trhla vší silou dolů a vymrštila dlaně ohnuté kolmo k předloktím a nataženými prsty k nebi vpřed.
Země po stranách rozvodněné Svážné vybuchla. Kolem se rozlétla hlína a ven vystřelilo několik svazků tlustých lián. Neomylně zamířily k místu, kam čarodějka ukazovala, a když narazily na kámen, sunuly se po něm. Některé se zastavily dřív, jiné přelezly prasklinu, ale všechny se do sebe nakonec zaklesly tak, že přes rozšiřující se nebezpečí vedla síť se spoji mimo nejohroženější oblast.
Přestože to vypadalo, že zvětšování trhliny se zastavilo, Patricia ji stále napjatě sledovala. Liány držely, pevně ji obepínaly a zatím zabraňovaly pohromě. Filip lapal po dechu, aniž dosáhl výrazného viditelného výsledku. Jenže bez jeho síly by rostliny praskly po pár minutách.
„Potřebuju se dostat k vodní bráně!” ozval se za ní najednou Medard. Ani si ho nevšimla, jak soustředěně pozorovala své druhy. V ruce držel ohořelou louč, skrývaje ji před deštěm pod plášť. Přikývla a pustila se do práce.
Předpažila se sevřenými pěstmi a zhluboka se nadechla. Vypustila veškeré nepodstatné okolní dění, okrajově vnímala jen to důležité. Zaměřila všechny své smysly na vodu. Cítila ji na své kůži – oblečení, které nasákla, ji táhlo k zemi, těžké a studené, kapičky deště se rozbíjely o hřbety jejích rukou, mokré vlasy visely po stranách obličeje, kratší se lepily na čelo. Ve vzduchu se vznášela svěžest a čistota, již průtrž mračen přinášela, ale i vůně hlíny vyrvané ze země a unášené proudem, pach všeho, co s sebou řeka při své pouti z hor vzala. Viděla padat provázky vody, protáhlé kapky vsakující se do země, čůrky stékající po hradbách a jejích zápěstích. Kdyby vystrčila jazyk a nechala na ni některou dopadnout, věděla, že bude chutnat po obloze, že nebude slaná, sladká, kyselá ani hořká – že se v ní nerozpustily žádné minerály, narozdíl od řeky. A poslouchala. Slyšela vodu proudící do údolí, padající z velkých výšek. Vlny se občas navzájem srazily a rozprskly se, šplouchly. Naslouchala burácivému hlasu vodního toku, když se proháněl ulicemi, tříštivému plesknutí, když rychlý, dravý proud narazil na budovu nebo hradby. Vnímala, jak hlas řeky sílí, jak chce prorazit kamennou zeď kolem města, která ji uvěznila. Vnímala vodu a voda vnímala ji.
Natáhla prsty, propnula je a lehce odtáhla od sebe navzájem. Hladina řeky se zavlnila jako zvířecí svaly a v pruhu směrem k hradbám se zklidnila. Pomalu, namáhavě začala ruce tlačit dolů a šikmo od sebe. Jenže i když měla pozornost vody, její úplnou ochotu ne. Už necítila zimu. Neviditelná práce, kterou vykonávala, se na jejím těle odrazila stejně jako jakákoli jiná – pot se na čele promísil s deštěm, dech se zrychlil. Zaťala čelisti. Omezit tak silný proud rozhodně nepatřilo mezi lehčí úkoly.
Nakonec však voda poslechla. Naposledy se zavlnila a vzepjala příkazu, ale pak ustoupila a vytvořila průrvu vedoucí k zamřížované bráně v hradbách.
„Dělej,” zasyčela na Medarda. „Máš maximálně deset minut.” Pochybovala, že by déle dokázala vodu udržet. Podle jednoho dávného náboženství se sice už to, že ji přiměla se rozestoupit, považovalo za čin hodný boha, ale copak oni věděli, kolik něco takového bere energie?
Vysoký mág přikývl a rozběhl se k vodní bráně. Okrajově vnímala, jak zakliňuje louč vodorovně do mříží a pokouší se ji zapálit, protože sama se musela co nejvíc soustředit na udržení průrvy uprostřed řeky. Úspěch zaznamenala pouze krátkým světelným zábleskem, a i když louč okamžitě zhasla, svůj účel stihla splnit. Podél trhliny ve hradbách až nahoru se vyrojily dřevěné pásy pobité železem a zpevnily ji. Sotva se vynořila první, Medard už rychlým klusem mířil zpátky. Jakmile byl mimo dosah, nechala vodu vyklouznout a s hlasitým šplouchnutím se vrátit na původní místo.
„Škoda že se mi nepovedlo to očarovat do úplnýho železa,” poznamenal, když se na svou práci ohlédl.
„Hm,” přisvědčila a pokusila se úplně zklidnit svůj dech, zatímco si protřepáváním uvolňovala svaly rukou.
„Ale na časový omezení to tak špatný není,” dodal mág po chvilce, kdy rozšířenou prasklinu ve hradbách zkoumal. „Mělo by to vydržet.”
„Doufám, že i bez Filipa,” poznamenala. Čaroděj se čelem opíral o hradbu, i přes déšť bylo zřetelně vidět, kolik potřebuje úsilí, aby se udržel na nohou. Svaly na pažích měl napnuté, až to vypadalo, že hodlá kameny před sebou rozdrtit.
„Tak to netuším,” přiznal Medard, když pohlédl tím samým směrem.
„Nemáš něco, co by mu dodalo sílu?” ozval se Servác, který zrovna přistával a měnil se do lidské podoby.
„Pochybuju,” protáhl mág obličej. Mokré dlouhé vlasy se mu, stejně jako Patricii a zvířecímu čaroději, lepily na tvář. Odhrnul si je a zamyšleně svraštil čelo.
Přesně v tu chvíli se Filipovi podlomila kolena a on, s rukama stále přitištěnýma ke kamenům, sjel dolů a klesl do bláta. Pořád se snažil neodlepit se od hradeb, ale po dalších několika vteřinách, kdy se Medard horečnatě přehraboval ve své všudypřítomné brašně a Servác kamenného čaroděje úzkostlivě sledoval, jeho svaly ochably a on se bokem zřítil na zem, téměř bezvládný. Zvířecí čaroděj zaklel a rozběhl se k němu.
„Já se o něj postarám,” zarazil ho Medard a kývl bradou směrem k zataženému nebi. „Ty jdi hlídat nahoru.” Servác zaváhal jen kratičce, pak se proměnil a několika máchnutími černých křídel vystoupal.
Patricia ten krátký rozhovor i Medardův následný odchod vnímala jen napůl. Jakmile Filip odpadl, obrátila pohled k prasklině ve hradbách. Další zaskřípání ji rozšířilo o ten kousek, o který ji všechny spojené síly zúčastněných magicky vzdělaných lidí zatáhly. Mágyně se kousla zevnitř do rtu a modlila se, ať liány a dřevěno-železné pruhy vydrží. Jenže doufat mohla, jak chtěla. Když se hradba ani po pěti minutách neprovalila, obrátila pohled na Valerii. Už předtím na ní bylo znát vydávané úsilí, ale to teď mnohonásobně zesílilo. Začínala se chvět. Přestože všichni z nich patřili k nadprůměrně silným, tohle by snad dokázali úplně zarazit jen mágové a čarodějové ze světové rady.
Když se Valerie zapotácela, rozběhla se k ní. I když jí nemohla dodat sílu, mohla aspoň zajistit, aby se udržela na nohou. Našla si co nejpevnější, přesto bahnité, místo pro nohy a vzala čarodějku v podpaží. Přes oblečení cítila záchvěvy a namáhavý dech, levou dlaní dokonce i trochu tlukot srdce. Musí vydržet. Hradba se nesmí prolomit.
Valerie zalapala po dechu a na vteřinu podklesla, než znovu nabrala aspoň trochu síly. Podepřela ji. Jenže nic jiného dělat nemohla. Nemohla čarodějce dodat sílu, když její svaly znovu povolily, tentokrát na víc vteřin. Nemohla dodat sílu rostlinám zpevňujícími hradbu, když jejich spoje začaly klouzat. Nakonec, po dalším, zase o něco delším, zakolísání ochabla Valerie úplně. V posledním vzepětí vytvořila další liány, které podepřely ty původní, ale pak se zapotácela, podlomila se jí kolena a ona by se svalila do bahna, nebýt Patricie. Opatrně ji spustila na zem. Byla sotva při vědomí, ale rozhodně se nechystala zemřít. Mágyně ji prohlédla pouze krátce, pak znovu obrátila zelené oči ke kamenné zdi a přistoupila blíž k rozbouřené Horní Svážné.
Šlahouny povolovaly. I na tu dálku rozeznávala, že přestávají tlaku účinně vzdorovat, že jejich spletené konce povolují. Po chvilce začaly i praskat. A s nimi určitě skřípěly i dřevěno-železné závory, i když je přes řeku a déšť neslyšela. Vůbec to nevypadalo dobře. Jenže by taky mohla něco dělat, ne jen přihlížet.
Znovu se nechala pohltit vodou. Vnímala ji, každou kapku, která dopadla na už tak mokrou kůži, cítila její touhu téct ve vymletém korytu i sklony k občasné divokosti. Přitiskla si sevřené pěsti na ramena a pak je s námahou začala tlačit před sebe, směrem k prasklině, a rozevírat je. Snažila se vodu uvězněnou ve městě omezit, zabránit jí v dalšímu postupu. Cítila její odpor. Tlak tun a tun kapaliny, masu převalujícího se vzdoru, který se mermomocí chtěl do praskliny vecpat, rozšířit ji. Pokusila se jí přikázat, ať ustoupí. Neposlechla. Tlačila proti ní, vzpírala se jejímu požadavku.
Liány se začaly trhat. Nejdřív pomalu, plíživě. Okraj sem, malinký výhonek tam. Jenže jak jejich síla slábla, protože už je Valerie nepodpírala, rozpojovaly se další a další, tlak a rozšiřující se prasklina je rvala na kusy. Zdvojnásobila své úsilí a voda konečně aspoň trochu ustoupila. Jenže škoda už byla napáchána. Medardovy výztuže se třísku po třísce lámaly. Šlahouny přestávaly vzdorovat, ochabovaly.
„Zatraceně!” zařvala Patricia, aby sama sobě dodala sílu. Očarovávací mág už tu nic moc nezmohl, Valerie s Filipem podlehli přílišné námaze, Marta se Zbyškem se zabývali prací jinde a Servác…
„Povoluje!” zaslechla jeho hlas za svými zády.
„Já vím!” procedila mezi zuby. „Val už taky odpadla. Jak je na tom Marta?”
„Bledě,” odpověděl. „Kdyby se to teď prolomilo, smetlo by je to.”
„Ať se všichni shromáždí v pastoušce a Medard kolem ní postaví kruh,” napadlo ji najednou. „Musí jí ochránit.”
„A ty?”
„Já zdržím vodu, než to vyřešíte,” odsekla. „Padej. Ale vrať se, potřebuju tě na hlášení.” Neodpověděl, jen slyšela, jak jeho boty čvachtají pryč, a znovu obrátila veškerou svou pozornost k hradbě. Svážná využila oslabení její vůle, aby prasklinu ještě rozšířila. Výztuže se vyrvaly z hradeb a zmizely v běsnícím proudu. Část lián odpadla, některé zůstaly přichycené na hradbách. Tak jako tak už nic z toho nemohlo zadržet příliv, který se blížil.
Patricia se trochu předklonila, jako by tlačila něco těžkého. Zaťala zuby. Únava se na ní podepsala už před pár hodinami a od té doby se to zrovna nezlepšilo. Adrenalin vyvolaný náhlou událostí a pohybem ji sice udržoval celkem bdělou a akceschopnou, ale za nějaký čas… Semkla rty a napnula svaly na pažích a nohou, zapojujíc i záda s břichem. Hradba nesmí padnout.
Prasklina se změnila v trhlinu, čůrky v potoky. Ještě víc se proti působení vody zapřela, jenže v tu chvíli se spustil prudký déšť a vítr a dodal jí ráznost. Ne příliš, ale stačilo to. Zbyškovi už nejspíš síly taky došly. A voda prorazila kamennou zeď, rozervala spáry mezi bloky, roztříštila některé a zbytek odhodila pryč. Vytvořila v hradbě zubatou průrvu do véčka a začala se jí valit ven. Hrnula se dolů, přímo tryskala z města a padala do Svážné několik metrů pod sebou, aby ji napojila.
Mágyně zakolísala. Ten prudký náraz, nejen psychický, ale i fyzický – voda se zvedla téměř k jejímu pasu a podtrhávala jí nohy – , téměř neustála, ale pak se vzchopila a udělala proudem krok vpřed, s rukama stále nataženýma před sebou, prsty propnutými a dlaněmi zalomenými k šedivému nebi. Představila si sebe samu, jak stojí uprostřed trhliny v hradbě a drží před sebou stěnu z vody. Cítila, jak proud zpomaluje. Jak se obrací, neochotně poddává. Cítila víry, které naschvál vytvářel. Ale poslechl.
Průtok se zmírňoval, až se nakonec zastavil úplně. Patricia udělala další krok vpřed. Stálo ji to spoustu námahy – zvednout nohu a posunout ji prudce tekoucí vodou se zdálo příliš obtížné. Ale zafungovalo to. I přes obrovský tlak se proud obrátil a vytvořil v trhlině hladkou stěnu. Cítila, jak do ní řeka zadržovaná ve městě neustále naráží, snaží se podlomit její vůli a vyhrnout se do údolí. Nezajímalo ji, koho nebo co by při tom smetla, ani jaký dopad by to mělo na nížiny. Chtěla jen téct, pokrýt louky a lesy a vsáknout se do půdy nebo se vypařit.
Mágyně její touhu chápala. Vyučila se jako specialistka na omezování živlů, ještě konkrétněji vody, a k tomu potřebovala materiál, se kterým pracovala, znát a vědět, proč se jak chová. A protože její výcvik probíhal pod vedením jednoho z nejlepších omezovacích mágů v zemi, měla dost síly, aby mase a tlaku kapaliny odolala, přestože nikdy dřív se po ní něco tak náročného nechtělo.
I když ještě před několika minutami stála vedle Svážné, teď se jí vlny tříštily o boky, spodní víry podtrhávaly nohy a proud rval za oblečení. Řeka ji chtěla pohltit, chtěla se zbavit toho, který jí bránil v pohybu. Jenže ona nesmí povolit. Dech se jí zrychlil, tepání srdce cítila ve spáncích, zatímco v uších přehlušil burácení vody hukot vlastní krve. Dlouho nevydrží. Nemá šanci dlouho vydržet. Ale musí se pokusit. Jako členka rady Čarorodu byla odpovědná za bezpečnost jeho obyvatel. Před devíti lety se k tomu zavázala slibem, který pro ni znamenal víc než veškerá rodinná pouta. Už tehdy se rozhodla odevzdat svůj život Čarorodu. Milovala své město a chtěla přispívat k jeho chodu, chtěla ho vidět kvést a chtěla při tom slyšet vlastní jméno. S podobnou slávou však vždy přichází i odpovědnost. Patricia si ji uvědomovala, když skládala slib, a znala její rozsah. A proto teď nesmí ustoupit.
Do tváře ji uhodil vršek jedné z vyšších vln. Zalapala po dechu, ale nejen kvůli vodě, lehce slano hořké, jak s sebou při cestě brala okolní minerály a horniny. Pomalu už jí docházely síly. Doufala, že Medard pochopil, co se po něm chce, a spolu se sestrou se pustil do práce.
Kde vězí ten zatracenej zvířoměnec? zanadávala v duchu na Serváce. Všechnu svou energii vydávala na udržení vody ve městě, neměla čas všímat si, co se děje kdekoli jinde. Spojka by se momentálně opravdu hodila. Pevně sevřela víčka, aby se nerozptylovala ještě víc. Cítila, že ruce jí za chvíli klesnou, kolena se podlomí a ona se stane součástí proudu hrnoucího se do nížin. Mrtvou součástí.
„Hotovo,” ozval se najednou známý hlas a vytrhl ji z mlhy, která zastřela veškeré okolí mimo Svážnou a Čarorod. V první chvíli jí připadal jako spása, jako kdyby znovu slyšela svého mistra, jak na ni mluví během zkoušky. Pak si uvědomila, že patří Servácovi. „Všichni jsou v pastoušce a Medard s Martou kolem vyskládali dost očarovaných věcí, aby to vytvořilo kupoli.”
„Zbyšek?” zasípala sotva srozumitelně.
„Toho jsem tam doprovodil před chvílí, spolu s Filipem. Teď jsem se ještě vrátil pro Valerii,” odpověděl. „Jakmile bude v bezpečí, dám vědět. Ty vydrž. Jestli to zvládneš, Val ti určitě koupí hodinky s vodotryskem.”
„Dělej,” odsekla nevrle. Byla sice ráda, že jí všechno vysvětloval, ale momentálně už jenom ztrácel čas. Zašplouchání jí prozradilo, že se vydal pro rostlinnou čarodějku, a trochu si oddechla. Stačí vydržet ještě chvíli. Víc udělat nemůžou – zkusili vše, jenže s katastrofou v podobě obrovské vlny se musí nížiny pak už vyrovnat samy. Ona má na starosti své vlastní lidi.
Pravou nohu jí náhle podtrhl proud. Tak tak znovu našla pevnější kousek půdy, kde chodidlo v měkké botě zakotvila. Vydrží vůbec dost dlouho, aby se Valerie dostala do bezpečí? Musí. Obě byly členkami rady a krom odpovědnosti za bezpečnost města si slíbily i vzájemnou ochranu a podporu. Zdvihla ruce výš a znovu si představila malou postavičku stojící v zubaté trhlině nad vodní bránou a držící masu kapaliny za neviditelnou stěnou. Ta postavička vypadala až příliš malá. Malá, bezmocná a bezvýznamná.
Dost. Podobné úvahy by ji akorát oslabily. A toho by využila řeka. Veškerou svou pozornost upřela na průrvu v kamenné zdi. Zas tak velká plocha to nebyla. A přesto. Tlak vyvíjený na pruh volného vzduchu v jinak téměř neprostupných hradbách se neustále zvětšoval. Jak dlouho už tam takhle stála? Dolní Svážná neustále doplňovala vodu ve městě, dodávala jí další a další sílu. Jednou naroste tak, že už ji nedokáže zastavit nic. Jenže kdy? Věděla, že teď uvažuje v řádu desítek, nebo dokonce jednotek, minut. Ne ve měsících, dnech ani hodinách. V krátkých, ale zároveň nesnesitelně dlouhých minutách.
Ucítila záškub a slabé místo ve své neviditelné bariéře, kam narazil obzvlášť silný proud. Po bahnité zemi sklouzla o několik kroků zpět a lokty se jí pokrčily, ale vzápětí je s námahou znovu narovnala. Ještě chvíli. Déšť zesílil. Ani by to nevnímala, kdyby ji kapky nezačaly do holé kůže téměř bodat a kdyby po pár minutách, které se zdály jako věčnost, nezačala řeka šílet ještě víc. Znovu a s větší vervou se opřela do neviditelné bariéry. Patricia zakolísala. Už nedokázala vzdorovat. Ruce jí klesly nejen pod tím náporem, ale i únavou, nohy jí strhl proud a ona se zřítila do bouřících vln.
Snad už jsou v bezpečí, stihla zadoufat, než ji pohltila řeka.