Dne 13.5.2021 jsem se společně s Kájou, Vojtou, Jirkou a instruktorem Tomášem vydala na dobrodružnou DofE expedici. Naše expedice se odehrávala v malebném okolí Křivoklátu a vedla z nádraží v Kařezu, přes vesničku Skryje, hrad Křivoklát, až na nádraží ve Zbečně. Trasa většinu času kopírovala koryto řeky Berounky, což jak brzy zjistíme, byl zásadní problém.

      Již od prvních chvil mi bylo jasné, že tato expedice nebude obyčejná. Cesta si pro nás totiž přichystala neobyčejné podmínky. Neobyčejné byly hlavně kvůli počasí. Již po první minutě chůze jsme začali pociťovat, jak nám dešťová voda nemilosrdně prosakuje do bot. Předpověď nevěstila nic hezkého a my začínali chápat, že si nohy jen tak neusušíme. Jediný člen naší výpravné skupiny, který neměl mokré nohy, byla Kája. Ta na dešťovou vodu vyzrála pomocí igelitových pytlíků, které použila, jako druhé ponožky. Zanedlouho jsme už s bot čouhajícími pytlíky pochodovali všichni.

      Cestou byly naplánované i přechody lávek, kterým ovšem se stoupající hladinou vody hrozil zánik a nám tedy zkouška plaveckých dovedností. Na první adrenalinový zážitek jsme nemuseli dlouho čekat. Jedna z lávek byla opravdu těsně před zánikem. Řeka hrála přesilovou hru. Nejen že byla lávka již omýlána vlnami, ale také náš balanc byl značně oslaben, kvůli našim plným batohům. Řeka vedla 2:0. Naštěstí jsme všichni vyvázli živí a zdraví a úspěšně dorazili na místo prvního přespání.

      Stáli jsme před další otázkou života a smrti.  Stáli jsme před rozhodnutím, zda stavět stan na podmáčené louce a riskovat nepříjemné překvapení v podobě probuzení uprostřed noci a místo stanu mít bazén, a nebo jestli stan nestavět a spát v přístřešku vedle potoka se stoupající hladinou. Kromě probuzení se ve vodě jsme riskovali i nachlazení, protože v přístřešku bohužel nebyla možnost stan postavit a teplota v noci, jak jsme brzy zjistili, klesla na pět stupňů. Zvolili jsme nakonec druhou možnost a doufali, že hladina potoka už nestoupne.

      Znáte ten úzkostlivý pocit, že jste si něco zapomněli sbalit? Tak já jsem večer konečně zjistila, co jsem si zapomněla vzít. Byly to karty na hru Bang a kvůli mé děravé hlavě jsme se museli spokojit s Mariášem. Nakonec jsme si díky naší kreativitě zahráli i kvarteto.

      Další zajímavou částí expedice bylo vaření. Nikdy bych neřekla, že si takto pochutnám na čínské polévce. Nešlo jen o to, jaký jsem měla hlad, ale také jsem byla zalezlá ve spacáku se suchými ponožkami a po celém dni jsem se konečně cítila v naprostém komfortu. Jediný  znepokojující element narušující můj komfort byl již zmíněný potok, který se k přístřešku každou minutu přibližoval. 

      Po první noci nám došlo, že přežít tuto expedici nebude jen tak. Celou noc nás po tváři hladil mrazivý vánek, který způsobil, že jsme naspaly nanejvýš jednu hodinu spánku. Mě osobně celou noc provázelo zoufalství z toho, že nemohu usnout a když konečně začalo svítat, ucítila jsem neuvěřitelný pocit osvobození. 

      Druhý den mi chůze už ani nevadila. Bylo mi konečně teplo a to bylo jediné, co mi po nočních zážitcích stačilo ke štěstí. Nemohu nezmínit, že kupředu mne hnala představa dobrého jídla, které si v neděli koupím v Praze. Bez této představy bych se v noci tajně odplížila na vlakové nádraží a odjela domů.

      V průběhu expedice si začnete vážit věcí, které jste brali jako všední. Chci tím narazit na jedno kouzelné setkání, které jsme druhý den zažili. V městečku Skryje jsme se zastavili na malou pauzu u jedné hospůdky a nebyli jsme sami. Stáli tam od pohledu jasní dobrodruzi a neuvěřitelně je zaujal náš koncept cesty. Prohodili jsme pár vlídných slov a po chvíli se zase vydali na cestu. 

      Ještě než jsme ale městečko Skryje opustili, čekala nás ještě jedna výzva. Docházela nám voda a podle mapy nás žádná studánka cestou nepotká. Nezbývalo nic jiného než se na vodu zeptat. Netrvalo dlouho a po krátkém dobývání se k jedné paní domů nám vodu z ochotou napustila a popřála šťastnou cestu.

      Poslední zásadní otázkou dne bylo, kde se vlastně vyspíme. Nakonec se před našimi zraky jako zázrakem objevil menší z půlky zatopený kemp, ale pro naše potřeby naprosto dostačující. V hospůdce sice bylo rušno až do pozdních večerních hodin, ale i to jsme nakonec přežili. 

      Na rovinu musím konstatovat, že druhá noc byla ze všech nejhorší. Spali jsme opět bez stanu, na studeném a jak jsem se ráno dozvěděla, tak i mokrém betonu. Ráno jsme si na probrání vyšlapali kopec na Křivoklát a jako stěžejní událost dne považuji ty dva paprsky slunce, které mi dali naději na přežití. 

      Musím se omluvit, že nemám moc detailů z tohoto dne, ale moje hlava ho nějak vytěsnila. Poslední dvě noci jsem totiž místo spaní pečlivě drkotala zubama a spánkový deficit byl už znatelný. Celý den mám kromě jediného vysvitnutí slunce v mlze.

      Večer se mi ale do paměti zapsal. Byl to poslední večer naší zlaté expedice. Hladina Berounky začala klesat a díky ochotných lidem jsme si mohli rozdělat i oheň. Dřevo se sice zdálo nejdříve býti nehořlavým, ale díky kvalitnímu moravskému Pepu se nám nakonec oheň rozhořel. Idilicky jsme si opekli špekáčky/buřty a ti kreativnější zvolili opékání hermelínu. 

      Tato noc byla také jiná tím, že jsme konečně spali ve stanu. Nečekali jsme, že se to povede, ale našli jsme suchou louku, kde se dal postavit stan, bez hrozby probuzení se ve vodě. Nikdy bych neřekla, že budu brát spaní ve stanu jako úroveň největšího komfortu, ale po dvouch nocích venku, v mokru a v zimě byl stan opravdu ten největší komfort, který jsem si mohla představit.

      Ráno 16.5.2021 znamenal konec dobrodružství. Byl to zážitek, který ze své hlavy nevytěsním. Naše expedice byla o něco dobrodružnější než jiné, ale když si to shrnu zpětně tak jsem za tuto zkušenost velice ráda, protože kdy jindy bych se vydala na čtyřdenní túru během povodní. Nikdy! Za druhé mám ráda výzvy a tohle výzva byla! Nebýt ale lidí, kteří tam se mnou byli, bych to asi nikdy nedošlo do konce. Takže bych ráda ještě jednou poděkovala Káje, Vojtovi, Jirkovi a v neposlední řadě také našemu velice trpělivému instruktorovi Tomášovi. Je mi nesmírnou ctí, že jsem tyhle lidi mohla potkat a možná právě i díky nepříjemným podmínkám jsme se měli šanci hodně sblížit. Zároveň taky děkuji celému DofE, že to pro nás mladé dělá. Díky DofE mám pocit, že jsem na té správné cestě životem. 

Děkuju

Naty