Na začátku letošního školního roku se uskutečnil dlouho očekávaný mezinárodní projekt Bee-important. Šlo o spolupráci pěti různých škol ze čtyř zemí, jejichž zástupci se sešli v německém Viechtachu. Dnes vám ale nechci popisovat jen podrobný program, jelikož si myslím, že samotné dojmy z výměnného pobytu jsou přeci jen o něco zajímavější a možná některé z vás i inspirují někam při příští příležitosti vyrazit.
19. září jsme z klatovského nádraží vyrazili společně s výpravou z Orlové a slovenského Prešova na místo konání. Můžu vám říct, že tak nervózní jako při příjezdu do Viechtachu, jsem už dlouho nebyla. Původní plán seznámit se dopisováním totiž v mém případě úplně nesplnil očekávání, a tak jsem nevěděla, do čeho vlastně jdu. Prvním překvapením (které jsem už tak trochu tušila) bylo, když na mě moje hostitelka promluvila česky. Ano – přijela jsem do Německa, abych ten týden strávila u zpola české rodiny. Samozřejmě nechci, aby to vyznělo jakkoliv špatně, jelikož to zahrnovalo i plno výhod. Navíc, naše „náhradní maminka“ je učitelka, takže jsme se i tak mnohé přiučili.
Z mého pohledu to může znít trochu nedůvěryhodně, ale komunikace – a to i když se neučíte německy – nebyla vůbec problém, jelikož většina Němců mluví anglicky. Takže to, že neumíte moc cizí jazyky by měla být ta poslední věc, co vás od podobné výpravy odradí, protože se nějak domluvíte vždycky. Tedy – pokud s vámi váš protějšek mluvit chce. V mém případě to bylo ze začátku trochu rozpačité, jelikož jsme nikdo moc nevěděli, o čem se bavit. Někdo měl zase komunikativnější partnery a před někým se s menší nadsázkou zavírali do pokoje.
První den byl ve znamení seznamovacích her, i když popravdě moc nevím, jak se s někým seznámíte tím, že společně poskakujete v kroužku. Odpoledne už byl program mnohem lepší – připravili si ho pro nás naši hostitelé a vyrazili jsme na bobovou dráhu. Viechtach má asi 10 000 obyvatel, takže jsem si ho představovala jako menší městečko. A to on opravdu je, ale v blízkosti takového menšího městečka v Bavorsku najdete třeba stezku korunami stromů nebo laser game. O tento svůj poznatek, že to je ve Viechtachu větší, než jsem si myslela, jsem se podělila i s jednou Němkou, když jsme spolu skládaly básničku o včelách. Řekla mi něco jako „Yes, but it´s very boring.“
V úterý jsme vyrazili do národního parku. Tam jsme se rozdělili do několika skupin asi po deseti. Pan Klaus (Bavorák jak se patří) si pro tu naši připravil poměrně obsáhlou přednášku, ale k našemu štěstí si paní Šléglová (v tu chvíli naše překladatelka) poradila i se slovy jako chromozom, takže jsme z jeho výkladu měli plný požitek. Slova ale na rozdíl od toho nebyla třeba k výuce bavorských tanců při středeční návštěvě Volksmusikakademie ve Freyungu, kde jsme si také zazpívali bavorské lidové písně a vyzkoušeli hrát třeba na harfu nebo cimbál. Příkladem toho byli Španělé, kteří se německy vůbec neučí a mluvili jen španělskou angličtinou, ale jejich velký temperament jim všechny nedostatky vynahradil. Mimo to jsme navštívili i jeden z místních nejstarších domů a galerii.
Ve čtvrtek přišel zlatý hřeb celého týdne – návštěva Regensburgu. Opět jsme se rozdělili do skupin a vydali se poznávat zákoutí tohoto města za doprovodu poměrně nezvyklého ale zajímavého výkladu. Po jeho konci jsme mohli město prozkoumat i po vlastní ose.
Poslední den, pátek už byl trochu pochmurný. S kufry jsme naposled vešli do naprosto nádherné školy, kterou ve Viechtachu mají. Ráno jsme strávili návštěvou prvních dvou vyučovacích hodin, což byla menší ochutnávka toho, jaké je asi vyrazit na Gastschuljahr. Zbytek dopoledne jsme byli na různých stanovištích, kde jsme si mohli vyrobit svíčky nebo natočit včelí minifilm. Pak přišla nejsmutnější část – loučení. Na plátně jsme zhlédli rekapitulaci s fotkami z celého týdne a dostali pár dárečků. I když jsem byla ze začátku poměrně nervózní, ten týden utekl šíleně rychle a byl najednou moc krátký.
V tomhle výměnném pobytu nešlo o včely. Samozřejmě, bylo to hlavní téma a něco jsme se o nich dozvěděli, ale hlavním účelem bylo se potkat se zahraničními studenty a poznat, i když jen lehce odlišnou kulturu. Pro mě to bylo zprvu trochu vystoupení z komfortní zóny, ale rozhodně stálo za to. Vyzkoušela jsem si fungovat v cizí zemi a cizí rodině, která byla úžasná. Z toho má asi každý odlišné dojmy, ale řekla bych, že nám tato výměna v každém případě dala plno zkušeností ale i vzpomínek. Takže, jestli se vám někdy naskytne podobná možnost, tak rozhodně moc dlouho neváhejte a jděte do toho!
