Nížiny pokrývala širá hladina. Utopila vše, co nestihlo utéct, schovala kořeny a kmeny stromů, z nichž teď vykukovaly jen části korun. Pokud vůbec zůstaly v zemi a nestrhl je proud, neproměnil ve změť třísek, pahýly skryté pod vodou a plovoucí klády. Vedle nich se občas vynořilo nafouklé zvířecí tělo s vyděšenými očima a ochablými svaly. Pršet přestalo, ale řeka se hnala dál do údolí, tlačila před sebou tuny vody stále vpřed, do nížin. Potrvá roky, než se příroda vzpamatuje. Než lidé zjistí, o kolik dětí, rodičů, sourozenců, přátel přišli. Než se obnoví vše, co Svážná zničila a utopila.
Propíchnutý bok tepal. Navzdory faktu, že zrovna přišla k vědomí, si pamatovala, kde přesně a proč je. Její tělo už se nejspíš plně zbavilo makového odvaru, protože bolest hlavy ustala. Se zavřenýma očima se soustředila na okolí. Kdesi nahoře stále šuměla Svážná, zvenčí do místnůstky prosakoval hluk davu a dýchat se zdálo těžší než předtím. Ono to možná i těžší bylo, jak jí vzápětí potvrdily známé hlasy přicházející skrze stěnu pastoušky, u níž ležela na posteli.
„-ravdu všechno?” zazněl nespokojený, snad i podrážděný Filip.
„Už jsem ti to říkal,” odpověděl Medard unaveně. „Všechno, co mě napadlo. Jestli máš něco dalšího, teď přišel tvůj okamžik slávy. Jestli ne, musíme vážně zvážit Patiin návrh.”
„Ne, Patricii z toho vynecháme,” namítl vysoký mág. „Pokud to zkusí, zemře. A co nějaká roura nad hladinu?”
„To nevíš,” řekl odevzdaně druhý muž. „Co ale vím já, je, že pokud to nezkusí, umřeme všichni do jednoho. A ten, kdo přežije, si bude přát ležet s námi na dně řeky.”
„Ta roura?” připomněl Filip tvrdohlavě svůj návrh.
„Samozřejmě že mě to napadlo,” odfrkl Medard. „Jenže hladina je moc vysoko. Zatím. A navíc nevím, z čeho tak tu rouru vyrobit. Nedokážu měnit neživé věci, to dobře víš. Vystudoval jsi stejnou akademii.”
„A co Servác? Už se vrátil?” Spolu s Filipovou poznámkou v Patricii hrklo. Naposledy o zvířecím mágovi slyšela právě od vysokého čaroděje, ale to už bylo před téměř… možná třemi hodinami? Nevěděla. Cítila se stejně unavená jako předtím.
„Ještě ne,” odpověděl znepokojeně Medard. „Začínám si dělat starosti, aby ho nestrhl proud. Pořád je dost silný. Byl to blbý nápad.”
„Paličatec,” zamumlala téměř nezřetelně Filip, než se jejich hlasy vzdálily z doslechu.
Byla by se pousmála, kdyby se neozvala žebra, předloktí a vpich. Tiše zasykla a pomalu, po kousíčkách, se pomocí pravé ruky vyzvedla do polosedu, opřená o dřevěnou stěnu. Kde asi je Valerie? Proč už pro ni nikdo nepřišel? Vždyť zřetelně cítila, jak se dýchá ještě hůř, na stažený hrudník nehledě!
„Pat, už jsi vzhůru?” nakoukla čarodějka náhle dovnitř.
„Ne,” zabručela mágyně lehce otráveně. Copak jí nevěří? Zvládne to, aniž si cokoli udělá! „Tak co?”
„Jde se,” zavrtěla Valerie s povzdechem hlavou. „Zbyšek už čeká venku.” Přešla k posteli a s občasným heknutím jí začala pomáhat na nohy.
„Já to říkala,” zašklebila se Patricie bolestí i zadostiučiněním.
„Jo,” přikývla čarodějka. „K těm hodinkám dostaneš i výuční věštecký list.”
„Filip nezněl nadšeně,” prohodila jen tak, zatímco se myšlením pokoušela překrýt bolest znovu oživenou pohybem. Na Valin vtip neodpověděla. Předtím na ni stále trochu působil odvar z makovic, ale teď se vrátila úzkost z nastalé situace.
„Kdy ten zní nadšeně?” odfrkla si Val pobaveně. „Ale z tvojí otázky soudím, že jsi jejich malou debatu za pastouškou slyšela, takže víš, jak na tom jsme.”
„Věděla jsem to i před třemi hodinami,” poznamenala kousavě Patricia, aby čarodějce připomněla časový limit, který si dali.
„Před třemi hodinami jsi vypadala, jako že už nevstaneš,” zavrtěla Val hlavou. Když pomalu vykročila ke dveřím, uvědomila si Patricia, že i vidění se zhoršilo.
„Je noc?” zeptala se.
„Jo,” přikývla čarodějka. „Ale bouřka už přestala a nebe je nejspíš bez mraků, protože sem trochu dosvítí měsíc. Vadí to?”
„Nevím o ničem, čemu by mohlo,” povzdechla si mágyně. Se sluncem nebo bez, odehnat vodu se dalo i za tmy. „Co stěny?”
„Postoupili jsme,” odpověděla Val pomalu, když procházely rámem dveří. „Ale už nemůžu. Filip se tváří, že by to zvládl další týden, ale celou tu dobu by ho na nohou držela jen hrdost a touha dokázat ostatním, že nemá žádnou slabost. A pak by se zhroutil.”
„Výborně. Nejvyšší čas něco začít dělat.”
„Moje řeč,” ozval se zamračeně Zbyšek stojící před pastouškou. Neviděla mu pořádně do tváře, ale zněl, jako by mu přidělený úkol ulehčil, zachmuřenému tónu navzdory.
„Znáš plán?” zajímala se okamžitě Patricia.
„Znám,” přikývla mág. „A ptal jsem se Medarda na tu membránu. Vzduch a živé bytosti jí projdou lehce, odklání jen vodu.”
„Dobře,” zhluboka se nadechla. „Val, potřebuju, abys mě držela.”
„Konečně člověk, který poslouchá rozum,” zamumlala si čarodějka tiše.
„Zbyšku, připrav se. Jakmile řeknu ‚Teď,’ spusť to.”
Kvůli zraněním nemohla pořádně natáhnout paže nad hlavu, ale to až tak nevadilo. Fyzické pohyby sice dost pomáhaly pro koncentraci, ale vysloveně nutné nebyly. Zvedla pravou ruku, kterou se neopírala o Val, v pěsti co nejvýš mohla, aniž by si přitížila. Ponořila se do známého tranzu. Slyšela šum Svážné, její neustálý šepot, stíny, které rozlévala po okolí, zvláštně mihotavé a klamavé. Volala pocit, kdy se zmítala v jejích vodách, obklopená jen proudem. Snažila se cítit, jaký tlak na její kůži řeka vyvíjela, jak s ní cloumala sem a tam, jak jí plnila nos a ústa. Dech se jí nepříjemnými vzpomínkami zadrhl, ale okamžitě se znovu vyrovnala. Voda.
Natáhla prsty a vnímala, jak se hladina nad ní zklidnila. Roztáhla je a ona pomalu, jako dospívající dívka s pochybnostmi o názorech a rozhodnutích starších, ustoupila. Vytvořila točivý tunel. Cítila sílící tlak v boku, ale potlačila ho. I kdyby si ublížila, tohle musí přestát.
„Teď,” vydechla tiše. Nevěděla, jak dlouho Svážnou ve svém stavu udrží. Cítila proudy, které se vrhaly proti stěně jejího průchodu, snažily se ji prorazit, slyšela hukot, který ji už jednou malém pohltil.
Zbyšek zareagoval okamžitě. Nevnímala, co přesně dělá, ale po tvářích jí přejel čerstvý vítr. Tak hluboce, jak jí dovolil obvaz, se nadechla příslibu záchrany. Jenže vyměnit všechen vzduch trvalo dlouho. Začínala se potit. Bolest sílila.
„Už to skoro mám,” zaslechla tlumeně Zbyška.
„Trhá se!” přerušil ho náhle křik. „Clona se trhá!”
„Drž mě,” zasípala na Val a zvedla i druhou ruku, přestože jí zlomené kosti předloktí bolestivě zaskřípaly v dlaze, připravená zadržet vodu, kdyby Medardova membrána selhala.
„Co se děje?” přišel znedaleka nový hlas. I přes soustředění se jí ulevilo. Servác se vrátil.
„Pokoušíme se přežít,” odsekl nevrle Filip.
„Tak s tím vám pomůžu. Voda se dost hromadila o klády a kameny, které se zasekly v nejužším bodě. Prorazil jsem je. Teď už to opadne rychle.”
„Musí to opadnout dřív, než odpadne Patrika.”
Vnímala je. Všechny do jednoho je slyšela, chápala, co říkají. A přinášelo jí to úlevu a naději. I ona cítila, že Svážná mění směr, začíná odtékat. Jenže membrána selhávala. Voda na ni čím dál víc tlačila. Vymrštila obě ruce nad hlavu. Ve vpichu jí vybuchla bolest. Určitě si tu ránu znovu otevřela. Ale co na tom. Pokud nezadrží řeku, nepřežije ani ona, ani nikdo jiný.
„Do háje,” slyšela Val, vzápětí dodávající daleko ostřejší kletby. Kolem pasu se jí omotaly čarodějčiny ruce a ucha zazněl šepot. „Vydrž, Pat. Tohle zvládneš.”
Ani lehce nekývla v odpověď, protože právě v tu chvíli se membrána roztrhla a Svážná se zřítila na obyvatele a radní Čarorodu. Nebo by se zřítila, kdyby se o ni neopřela celou svou vahou. Tunel už zanikl, teď měla obě ruce nad hlavou, dlaně ohnuté vodorovně se zemí, jako by něco zvedala. Představovala si, že se kolem nich vypíná nová membrána, stvořená její vůlí a mocí. Že zadržuje řeku, omezuje vodu.
Kdysi slyšela ještě o jednom náboženství, starším než bylo to, kde když někdo nechal rozestoupit vodu, byl považován za spasitele. V tomhle existoval bůh, který svými rameny podpíral nebesa a přesně tak se ona teď cítila. Poslední dobou si připadala nenahraditelná. Ale i bez ní by ostatní našli způsob jak přežít. Jen jinak. Ona to jen určitým způsobem usnadňovala.
Kdyby už oči neměla zavřené, určitě by se jí před nimi zatmělo. Zakolísala a Val ji sevřela tak pevně, že měla pocit, jako by jí zlomila další žebra. Vpich bolel stále víc, jak se udržet Svážnou stávalo těžší a namáhavější. Musela dýchat co nejhlubočeji a nejrychleji mohla, ale stejně jako by to nestačilo. Jako by z ní tou dírou vzduch unikal, roztahoval ji a rozšiřoval.
Přesto si uvědomovala klesání hladiny. Vršek kupole už se ocitl na vzduchu celý. Stačilo jen čekat, než voda ustoupí dost, aby jí mohla pustit. Jenže čas čekat momentálně neměli. Plocha, kterou musela držet, se sice neustále zmenšovala, jak se Svážná valila k cestě, kterou uvolnil Servác, což znamenalo, že se zmenšovala i vyžadovaná námaha, ale ona slábla. Mlhavě si uvědomovala nadějné i zoufalé výkřiky. V hlavě jí tepalo. Ruce se třásly. Nohy podlamovaly. Víčka padala. Nedostatek spánku spolu se zátěží si vybíral daň.
Namáhavě vzhlédla. Hladina už byla jen kousek nad ochrannými bariérami z lián a kamene. Stačí ještě chvíle…
Levá plíce vybuchla. Vykřikla šokem a utrpením, okamžitě zapomněla na svět kolem. Vnímala jen bolest, která jako rozžhavený drát přejela kdesi uvnitř její hrudi a rozervala ji na cáry. Vnímala tlukot srdce, zajíkavý a nepravidelný, do kterého se teď přimíchalo ještě víc chaosu. Slyšela hvízdání vzduchu protahovaného hrtanem i průdušnicí, jen aby se vzápětí uvolnil do prostoru. Val ji zezadu úlekem sevřela ještě pevněji. Jedno z už zlomených žeber se prudce pohnulo. Na pravé straně hrudi ji ostře zabolela. Patricia si mlhavě uvědomila, že s jednou roztrženou a druhou propíchnutou plící se nedá přežít. Zamrkala, aby se aspoň podívala, jestli už Svážná klesla dost. Přes ochranné stěny se převalily nevelké vlny a všechny zmáčely, ale už nepředstavovaly smrtelné ohrožení.
Oddechla si. Dostála svému sibu. Ochránila Čarorod a svůj lid i za cenu vlastního zdraví. To díky téhle ochotě bojovat až do konce a nevzdat se, dokud jejich město a jeho obyvatelé nebudou mimo nebezpečí, je zvolili. Nebo většinu z nich. A ona byla živoucím důkazem, že se nezmýlili. Hlavou jí probliklo, jestli se o ní budou jednou psát legendy. Bylo by to hezké. Přece jen obětovala vše, včetně sama sebe. Zasloužila by si žít v písních a slovech. Pak jí tělem projela silnější vlna bolesti. Ztrácela vědomí. Ochabla v čarodějčině náruči. To bylo poslední, čeho si všimla – páru rukou, který ji zezadu stále podpíral a objímal.
Nad hrobem stála žena a muž. Vypadali, jako by k sobě ani nepatřili – vysoký, hubený, zamračený Filip a menší, trochu silnější Valérie s jemným smutným úsměvem. Mlčeli. Nebylo co říkat. Jen v tichu stáli jako truchlící sousoší. Zbytek rady… sebrali je jiné katastrofy. Menší a kratší, přesto stejně dravé a životůchtivé jako Velká povodeň před deseti lety. Jejich skupina se rozpadla a zbyli jen oni dva. Valérie, stále pevnou, neochvějnou součástí rady, a Filip, který raději odstoupil, než aby ho kdokoli považoval za slabocha. Ani na jednom pohřbu neviděla na jeho tváři slzu. Přesto věděla, že vnitřně truchlí. Nad všemi – Servácem, Martou, Medardem, Zbyškem. I nad Patricií. Nad tou možná nejvíc. Těžko se to dalo poznat, ale zdálo se, že pro ni měl odjakživa slabost. Jen to nikdy nedával najevo. Čarorod všem svým bývalým radním vzdával hold a opěvoval je, ale nejvíc balad, písní a příběhů se vyprávělo o omezovací mágyni. Jak zachránila celé město a sama zemřela. Jak dva dny a dvě noci držela Svážnou, dokud nepodlehla vyčerpání. Lidé si pravdu přikrášlili, ale na tom nezáleželo. Hlavní bylo, že Patriciin odkaz přežil.
„Ty…” začal tiše Filip, ale zadrhl se mu hlas a musel polknout. Vyrůstali spolu. On a Val. Měli mezi sebou pevnější přátelství než mezi zbylými členy rady.
„Vím,” přikývla stejně tlumeným tónem jako on. Odhadla, na co se chtěl zeptat.
„Dobře,” povzdechl si a opět se odmlčel.
Patiinu smrt bral ze všech nejhůř – přišla první a jako by spustila rozpad dosavadní čarorodské rady. Ale nejen to. Filip, i když své skutečné emoce uměl velmi dobře skrývat, ji obdivoval. Byla pro něj tou jedinou, se kterou by stálo za to žít a založit rodinu. Nikdy se k tomu neodhodlal a před deseti lety ztratil příležitost. Smrt dalších přátel to jen zhoršila, až nakonec odstoupil a odstěhoval se do pastoušky, kterou si svou mocí upravil. A kde předtím ležela Pat. Její hrob tak měl neustále poblíž. Možná mu neustálý kontakt s tím, co zbylo, pomáhal víc, než kdyby zapomněl. To on si totiž vydupal, že mágyni nepohřbí ve městě, ale právě na místě, kde se obětovala.
„Znám jednu písničku,” promluvil znovu po chvíli. „Myslím, že by se jí líbila. Pochází ještě z doby před magií, před tím, než se svět vrátil v čase, než se magie na lidstvo rozzlobila a smetla všechnu techniku.”
„Opravdu?” zvedla obočí, ale věděla, že to vypadá chabě. Z té doby se zachovaly jen střípky, většinou písničky, přesto nebyla schopna tomu teď věnovat celou pozornost.
„Možná ji znáš,” pokračoval Filip, netečný k nedostatku jejího zájmu. „Určitě ji znáš. Zbyšek ji vyhrabal chvíli potom, i když já ji znal už dávno předtím. Jen jsem si nemyslel, že by se mohla vyplnit zrovna takhle.”
„Ty myslíš Agáve,” došlo jí. Ani nevěděla, že ta píseň pochází z dávné doby techniky. Myslela si, že ji někdo napsal přímo pro Velkou povodeň. Filip místo odpovědi začal zpívat.
„Ze vší síly hlavu zvednout, ze vší síly.
Žene se k oblakům, žene se tam.
Už se valí ze vší síly, už se valí.
Dva metry nad zemí se zastaví.”
Hlas měl falešný, ale plný emocí. Po tvářích jí začaly stékat slzy, když jí to připomnělo onu událost. Přidala se vyšším tónem k mágovi. Zněli hrozně, vůbec ne čistě a rytmicky, ale znamenalo to pro ně hodně. Byla úleva vyzpívat svůj smutek písní, která vznikla stovky let před Velkou povodní. Nechat ho jít, stoupat nad střechu nedaleké pastoušky i nad známé hory.
„Rozbitý hradby, kameny se valí
a voda stoupá, všechno zaplaví.
V trhlině stát, nic víc, nic víc.
Nehnout se z místa.
Nesmíš to vzdát, nic víc, nic víc.
Nehnout se z místa.”
Kdo ví, jestli Pat tuhle píseň taky neznala a nezněla jí v hlavě, když držela Svážnou v Čarorodu, aby Medard stihl ostatní ochránit. Možná ano. Možná ne. Teď už se jí nezeptají. Ale v každém případě bylo zvláštní, jak přesně se slova shodují s mágyniným osudem.
„Teď je ten čas, teď je ta chvíle.
Teď je ten čas, teď je ta chvíle.”
Tehdy byl čas zapřít se o bahno a neustoupit. Tehdy byl čas obětovat sebe sama pro druhé. Dnes byl čas truchlit pro ty, kteří právě tohle udělali. Dnes byl čas vzpomínat na ně a uchovat jejich památku.
„Ze vší síly hlavu zvednout, ze vší síly.
Žene se k oblakům, žene se tam.
Mocí silou už se zvedá, mocí silou.
Tisíce žlutých květů s větrem odlétá.”
Zatímco zpívali, něco ji napadlo. Zvedla před sebe nataženou pravou rukou, dlaní k nebi, a jemně zakmitala prsty. Zvala. Věděla, že semínko tu nikde není, ale to nevadilo. Zvala dál, pokračovala, dokud neucítila, že se v zemi cosi probudilo.
„Rozkvetlá jsem, rozkvetlá jsem,
rozkvetlá jsem, rozkvetlá jsem.
Rozkvetlá jsem, rozkvetlá jsem,
rozkvetlá jsem, rozkvetlá jsem.
Až vítr kvítí odnese,
agáve zvadne a seschne se.”
Z hlíny hrobu porostlého horskou trávou ve spršce zeminy vyrazilo cosi zeleného. Malé poupě, které rychle rostlo, mohutnělo a sílilo, až se prudce rozevřelo v růžici tlustých ostnatých listů, zakončených drobným bodcem. Tak by to mělo prozatím skončit. Jenže tuhle rostlinu stvořila čarodějka. Agáve se chvíli nadouvala a vlnila, pak z jejího středu vzhůru k nebi náhle vystřelil štíhlý kmen, který vzápětí obsypaly žluté květy. Vzhledem k rychlosti, s jakou agáve vyrostla, by teď měla během vteřiny seschnout a zemřít. Jenže její život měla v rukách čarodějka. A ta to nehodlala dopustit. Stačila chvilka soustředění, kdy ještě víc vypadla z rytmu písničky, ale nevadilo jí to. Protože těch pár vteřin stačilo na to, aby rostlina, kvetoucí jen jednou za život a to velmi krátce těsně před smrtí, zůstala takovou, jakou ji stvořila, navždy. Aby nikdy nezvadla a neseschla a navždy připomínala jednu z členek později nejslavnější Čarorodské rady.
„Teď je ten čas, teď je ta chvíle.
Teď je ten čas, teď je ta chvíle.”
Píseň skončila zvláštně. Bez hudebního doprovodu jaksi… neúplně. Ale skončila.
„Jejich agáve možná zvadla a seschla,” začala po chvilce ticha Val, „ale ta naše bude kvést navěky.”
„Patricii by se to líbilo,” poznamenal Filip podivně napjatým hlasem. Když na něj koutkem oka pohlédla, s překvapením si uvědomila, že se mu tváře lesknou slzami.
„Víš, že je zbytečné jí tak říkat až teď?” nadhodila lehce pobaveně.
„To nebylo na místě,” zamračil se Filip. Očividně se nechtěl nechat vytrhnout ze zasmušilé nálady.
„A proč jsi mě sem pozval?” změnila téma na něco, co jí vrtalo hlavou už při cestě.
„Servác se kdysi zmínil o hodinkách s vodotryskem,” začal pomalu mág.
„Jo, to si pamatuju,” ušklíbla se Valérie.
„Tak mě nepřerušuj,” odsekl nevrle. „Jde o to, že u toho byl Medard a později za mnou přišel s tímhle.” Vytáhl z kapsy předmět, jehož prostřední část byla kulatá a mírně vystouplá, zatímco z okrajů visely kožené řemínky, jeden se sponou, druhý s dírkami. Podal jí to. Zvědavě hodinky obracela v ruce. Zdály se překvapivě těžké a ciferník bez skla zase příliš velký a vystouplý. Ručičky pravidelně tikaly a trhaně se točily kolem černé dírky uprostřed.
„Mají vodotrysk?” prohodila napůl v žertu.
„Už jsem říkal, že vtipy teď nejsou na místě,” zamračil se Filip. „Ale počkej. Za chvilku bude celá.” A tak stáli a mlčeli. Převracela hodinky v rukou a prohlížela si je ze všech stran. V ciferníku cosi šplouchalo. Bylo opravdu možné vyrobit něco, co se dřív považovalo za nemožné?
Dlouhá ručička doběhla na dvanáctku, zatímco krátká tikla a znehybněla na trojce. V tu chvíli se ozvalo tiché zacvakání, klapnutí, zašumění, z dírky se odsunula černá zátka a ven vyrazil krátký proud vody, který se v nejvyšším bodě své dráhy rozstříkl do kapiček padajících zpět na ciferník, kde vzápětí zmizely.
„Medard je očaroval tak, že vodu, která tlakem vytvoří vodotrysk, pak ručičky, změněné na to, aby přitahovaly jenom tuhle jedinou vodu, vsáknou zpátky do nádržky pod ciferníkem,” vysvětlil Filip. „Chtěl jsem ti to ukázat.”
„Díky,” usmála se. Stále si vzpomínala, jak se ji Pat pokusila doběhnout, než zemřela. „Taky by se jí líbily.” Sehnula se, aby je položila do trávy vedle agáve, ale Filip ji chytl za rameno.
„Říkal jsem jen ukázat,” nadhodil a rozevřel dlaň.
„Paličáku,” usmála se a s pobaveným vrtěním hlavou mu do ruky položila hodinky. „Tak si je nech. Beztak u tebe budou víc v bezpečí než tady.”
„Taky myslím,” zamumlal.
„Tak já už půjdu,” povzdechla si po chvilce, kdy se společně dívali na žluté květy. „Máme schůzi rady. Chybíš tam, ale hádám, že nemá cenu přesvědčovat tě, aby ses vrátil. A ti mladí jsou taky schopní. Tak se měj.” Otočila se, mávla na pozdrav a pomalu odcházela.
„Díky, že jsi přišla,” zavolal za ní. Pak se i on obrátil a vydal se za pastoušku, opravenou a teď víc z kamene než ze dřeva. Ještě musel nasekat polena, aby měl čím topit. Zatímco šel pro sekeru, připínal si hodinky. Jedinou vzpomínku na Pat, kterou se rozhodl nosit neustále u sebe. Možná budou lehce překážet, ale naučí se s tím pracovat. Stejně jako se naučil pracovat se smutkem, vinou a lítostí. Časem se všechno poddá.
Za významnou pomoc při řešení problému jak-zachránit-a-pak-zabít-hlavní-postavu děkuji Janě Hamplové. Za nápad jako takový pak albu Loď odplouvá od skupiny Zuby Nehty, jejichž písničku Agáve, která se stala inspirací největší, Filip s Val zpívali, a mezi další patří i Stín hory a Hodinky s vodotryskem, po kterých jsou pojmenované předchozí části.