Milý čtenáři, milá čtenářko,

dovolte, abych vám pověděla o tom, jak mě štve, když vidím, že spolu lidé neumí správně komunikovat a nerozumí si. I přestože jsme se jako lidstvo naučili mluvit, stejně si stoprocentně nerozumíme. Abych se vyjadřovala exaktně, být komunikativním člověkem neznamená, že se podíváme na člověka a jako zázrakem mu přečteme myšlenky. Ne. Takhle to nefunguje. Musíme se ptát a vyjadřovat pocity. Takže jděte do háje s takovým tím „Zlato, je ti něco? – Ne, nic!“. Jděte do háje s argumentem „Pokud mě miluje, tak to pochopí.“. Takhle se v životě nikam nedostanete. Končí to jenom domněnkami, které se téměř nikdy nerovnají realitě. Ale abych nestřílela jenom to vlastních řad, pokárám i chlapce. Už mám tak akorát dost pánů, kteří se vymlouvají na to, že jsou muži a neumí vyjadřovat své pocity. Ne. Ne. A ještě jednou ne. Kolik problémů bychom si ušetřili, kdybychom uměli komunikovat? Kolik dramatiků by nemělo o čem psát? Vždyť se stačí jen podívat do klasické literatury. Lakomec, Jak je důležité míti Filipa nebo Sluha dvou pánů. Všechno komedie založené na vtipných zápletkách, které fungují jen díky tomu, že lidé nebyli upřímní. Všechny tyhle příběhy však skončily dobře, ale co tam, kde se lidé nedomluvili a mělo to fatální následky? Třeba Romeo a Julie?

Myslím, že řešení tohoto problému je více než očividné. Komunikujte. Mluvte. Poslouchejte. Doptávejte se. Vyjadřujte své emoce. Když cítíte vděk, poděkujte. Když vás na druhé osobě něco vytáčí, řekněte jí to. A jakmile se tohle naučíte, slibuji vám, že se vám bude žít lépe. Na závěr vám povím příklad. Právě jsem s vámi komunikovala a pověděla vám o tom, co mě právě teď pálí. A věřte mi, že po těchto pár minutách mě to celé bude štvát mnohem méně, protože jsem na onen problém upozornila.