Morana to napětí cítila. Už posledních pár dní vnímala, jak se kdesi v krajině Prav sbírá, hromadí a nedočkavě vyhlíží okamžik, kdy strůjce té obrovské moci, muž s planoucí sekerou, burácivým hlasem a očima šedýma jako bouřkové mraky, procitne. Kdyby to mohla ovlivnit, ze svého útlumu během zimního období už by se nikdy neprobudil, aby zahnal její síly zpět za trnovou hradbu, do černého paláce s úskočným vládcem a podlézavými démony. Kdyby směla říct jen krá… Všechno by změnila.

Nehybně zírala na hranici z mohutných ostnatých šlahounů, která dělila Irii na dvě tak rozdílné části. Nav, šedou, bezútěšnou krajinu, navěky zahalenou mlhou, pod níž teď seděla na nejvyšší skále v okolí, a Prav, svět života, zeleně a radosti, kde žila většina z jejích sourozenců. Poslouchala, jak k ní vítr, určitě popoháněný zlomyslným Stribogem, přináší téměř nepostřehnutelné praskání a dunění tak hluboké, že by jej v lidské podobě snad ani nevnímala. I bez toho zatraceného boha, který jí posílal sebemenší vánky, jež by ji mohly rozptýlit a ranit, by to jako vrána cítila dostatečně důrazně. A ne proto, že o hrozbě věděla.

Prudce trhla hlavou, když kolem ní zasvištěl zvlášť silný poryv, a instinktivně ho ostrým zobákem rozpárala na sotva cítitelné proužky vzduchu. Ať si to Stribog přebere, jak chce. Třeba jako varování. V náhlém popudu napůl roztáhla pohřební křídla, otřásajíc se, aby ze sebe sklepala kapky vody vysrážené z mlhy, a pronikavě zakrákala. Věděla, že větry se ke svému pánu vrátí a přinesou s sebou i nemelodický vraní hlas, takže si jen spokojeně protáhla hřbet a stoupla si ke kraji, aby špičky některých drápů čněly do prázdna.

Ač se jí to nijak zvlášť nelíbilo, musela pro následující den své tajné hnízdo, zbudované na nejvyšší navské skále přímo nad Kaščejovým temným palácem, opustit. Ne snad kvůli zimě, nedostatku jídla nebo čemukoliv jinému, čím mohli trpět obyčejní smrtelníci. Ne. Její hlavní problém představoval fakt, že dneska pravděpodobně dostane od boha blesků a hromů slušný políček. Tak jako každý rok v tuhle dobu. A přesto se odmítala vzdát. Copak by měla sama a dobrovolně ustoupit a výrazně se oslabit, když ji ještě čeká aspoň šest týdnů vlády? Co si Perun myslí? Že jeho manželka nepřežije pár měsíců v zimě? U všech duší, vždyť Vesna, jakkoli se navzájem neměly rády, vydrží mnohem víc, než si bůh hromů a blesků vůbec dokáže představit!

Naposledy upřela zrak na trnovou hradbu, za níž jistojistě zářilo slunce, přestože trochu slaběji než v létě. Díky její moci. Roztáhla křídla a vrhla se dolů. Chvilku jen volně padala, všude a nikde zároveň, pak konečně zabrala a vzduch pod perutěmi ji vyhoupl těsně nad římsu, do které by jinak plnou rychlostí narazila. Pomocí ocasu a náklonu se prudce stočila pryč od skály, čelem ke krajině Nav, k démonům stvořeným její rukou, ke svému manželovi a jeho bratrům a hlavně ke svému synovi. Jiné bohy, včetně vlastních potomků, neměla příliš v lásce, snad až na Dije, ale Smrt byl… jiný. Přemýšlivý, ledově klidný i za situace, kdy mu zachránili duši přímo pod kosou. V podobných chvílích vypadal dokonce ulehčeně. Zkrátka dostal do své povahy něco, co nezamýšlela a co už nemohla ovlivnit, přestože to něco ji donutilo dívat se na svůj odraz na vodní hladině s určitou dávkou znechucení, postavit si tajnou skrýš daleko od Kaščeje, krutého vládce Navu, a také jí to téměř pravidelně způsobovalo takový zmatek v myšlenkách a emocích, že už sama nevěděla, kdo vlastně je.

Zrovna když se chystala klesnout podél příkrého skalního úbočí, zprava se do ní opřel silný poryv větru. Tak tak ho zvládla zachytit a vystoupat, místo aby jí smýkl o tvrdý kámen ubíhající po jejím levém křídle. Rozčileně zakrákala. Ten dědek s věčně rozlítanými vlasy! Složila perutě těsně k tělu a dřív, než se Stribog pokusil o cokoli dalšího, se vrhla k zemi. Neutíkala, jenom neměla chuť několik hodin strávit s bolestí v kostech ruky nebo křídla, které by jí skála v kombinaci s mocí vichrného boha mohla způsobit. Když na hřbetě ucítila škrtnutí dalšího závanu, prudce zastavila, drápy zahákla do puklin v kameni a pevně se přichytila. Čekala na další Stribogův pokus jí ublížit, až na peříčka cukající sebou ve studeném větru naprosto nehybná.

Utíkáš? uslyšela v něm škodolibý smích.

Zrovna od tebe to sedí, odsekla v duchu příkře, nahlas se však ozvalo pouze podrážděné krákání. Kdyby mohla, zatnula by zuby, což ale se zobákem dost dobře nešlo, takže se spokojila pouze s tím, že zesílením stisku drápů oddrolila kus skály. Nejradši by všechny jeho vánky a vichry rozsápala na cáry.

Téměř si ho nevšimla, dokud neobklopil její tělo. Stribog sám do Navu nikdy nechodil, ale občas posílal své nejsilnější démony. Jako teď. Pokoušel se rozevřít její drápy, roztáhnout její křídla a třísknout jejím tělem o skálu, jako by spolu měli osobní spor. Tím líp. Držela se pevně puklin, zatímco peří zachycené v kůži sebou nepříjemně mrskalo, a pokoušela se nahmátnout jejich spojení. Tady. Jeden tenoučký vánek, schovaný úplně ve středu, kterým pulzovala Stribogova moc a jeho bezhlesné přikazy.

Jakmile vítr trochu polevil, s proměnou se pustila. Nohy se jí prodloužily, křídla zúžila, černé peří se stáhlo do dlouhého copu a zobák se proměnil v ostře řezanou tvář s bodavýma modrýma očima. Překvapila ho. Něco podobného nečekal, takže když v pádu natáhla ruku a sevřela ji kolem spojení Striboga a jeho démona, nestihl zareagovat. Škubla za sílu, která vánkem protékala, zpřetrhala ji a část proměnila na přízrak, jež už se svým bývalým pánem neměl společného zhola nic. Ucítila, jak Stribog ucukl, ale sotva si chtěla přitáhnout další ždibek jeho moci, vánek se rozpadl. Když v něm nic neproudilo, zanikl stejně snadno jako lidský život.

Ruka se jí naprázdno sevřela v pěst, protože se nestihla pustit. Vlasy ji švihly přes obličej, dlouhá bílá sukně zapleskala kolem bosých nohou. Řítila se dolů, aniž by pod sebe viděla. Rychle se proměnila, jenže i když jí narostla křídla, přetočit se na záda vyžadovalo víc času a úsilí, než by si přála. Jakmile však ucítila pod perutěmi vztlak, věděla, že má vyhráno. Ostatně, neumřela by, ani kdyby z téhle výšky dopadla přímo na zem. Samozřejmě by ještě dny cítila zlomené kosti, porušené svaly a potrhanou kůži, přestože navenek by vypadala celkem v pořádku, nicméně o takový zážitek vůbec nestála.

Klouzavým letem se snesla dolů. Než úplně přistála, opět se proměnila a na šedá stébla trávy tak dopadla její bosá chodidla, nikoli ostré spáry. Bude lepší, když se teď nějakou dobu neukáže v nebeských výškách, kde Stribog působil daleko větší silou než blíže k zemi. Ale stejně…

Cosi ji táhlo na oblohu. Ne na tu navskou, ale na tu, již neskrývala věčně nepropustná mlha, na tu plnou světlé modři s bílými mraky a Dažbogovým zlatým sluncem nebo zahalenou v Dijově černém plášti s bledou tváří nádherné Chors. Pokaždé ji tam cosi táhlo. Rozhodně ne touha po bezpečí. Přece jen právě ve smrtelném světě nabíral Perun mnoho ze své síly. Ne. Nebe klenoucí se nad horami, lesy a loukami obývanými lidmi ji vábilo něčím jiným. Každý rok riskovala, když se na něj vydávala. A přesto…

Nejspíš to způsobovala její tvrdohlavost. Dobře o sobě věděla, že jen tak někomu se nepoddá, a byla na to patřičně hrdá. Právě to ji mohlo zas a znovu vyhánět ven. Touha dokázat, že se nehodlá vzdát, ať to stojí cokoli. Že nehodlá utéct. Což v úmyslu rozhodně neměla. Však ona se tak snadno nedá, ať si Stribog hvízdá, jak chce, a Perun duní sebevíc. Navíc musela uhájit i své postavení. Zima ještě zdaleka neskončila. Ještě bude trvat minimálně do jarního vyrovnání, kdy se vláda Dije a Dažboga na jediný den ustálí, aby pak sluneční bůh začal získávat navrch. A ona žezlo dřív nepředá.

Chvilku zůstala stát, hrdě napřímená vedle hlavní vstupní brány do paláce svého manžela, prolhaného Kaščeje, než vykročila vstříc lesu, jehož mrtvé větve s šedou kůrou vrzaly v přízračném vánku a dokonale navozovaly děsivou atmosféru. Pohrdavě si odfrkla. Cop jí přilnul ke kůži, zploštěl a začal se rozlézat po jejím těle, měně prameny vlasů v černé peří, páteř se shrbila, nohy zkroutily a ruce roztáhly, aby perutěmi nabraly vzduch a opět ji vynesly nad dávno nežijící koruny. Dole se zastavila jen pro ten chvilkový pocit tíže, jen pro připomínku, že nesmí ztratit svou moc, a krátké zamyšlení. Teď mířila na svět. Na oblohu, již už teď nejspíš pokrývají nabobtnalá mračna, tmavá a hrozící.

Nemýlila se. Sotva se s téměř neznatelnou nevolností způsobenou nepřirozeným zhoupnutím v prostoru vynořila nad lesy lidí, už viděla sbírající se šedá oblaka, cítila stoupající tlak a vzduch jiskřící po jejím peří. Vnímala houstnoucí napětí plné očekávání. Se vzdorným, děsivým zakrákáním klesla téměř ke korunám holých listnáčů a jako jehly tyčících se jehličnanů, až o jejich špičky málem škrtala drápy. Přece jen jí připadalo bezpečnější uchýlit se k panství svého syna, Svatogora, než zbytečně provokovat Peruna, který by se mohl rozhodnout ji srazit na zem. Uháněla nad změtí hnědých odstínů, místy narušené zelenými neopadavými stromy, a čím víc se blížila k tmavnoucímu obzoru, tím víc cítila náboje klouzající po peří a tím hlasitěji slyšela neustálé hluboké dunění, které ještě její zvířecí smysly dokázaly zachytit narozdíl od těch lidských.

Mraky se přelévaly jako obrovské válce u paty vysokého vodopádu, šedly, sbíraly sílu, aniž by z nich unikla jediná kapka. Hrnuly se nebem, uchvacujíce jej do své náruče a odsuzujíce tak zemi pod sebou k několika hodinám bez slunečních paprsků. Kdesi uprostřed se zvedal vysoký sloup s kovadlinou na vrcholu, jehož jádro tvořily tmavé mraky mísící se u úpatí hor, tu a tam projasněné náhlým zábleskem.

I dole, v lesích, se počínala objevovat světla. Nejdřív nesměle, jako by se bála, že je každou chvíli může zhasit déšť. Jenže ten nepřicházel a šero pod nebeskou pokrývkou brzy rozžhnuly tucty zářivých teček podobné teplým hvězdám. Některé postupně sílily, až dokázala rozeznat šlehající plameny a u těch nejbližších i prosté sošky vyřezané ze dřeva. Sošky vousatého muže s podmračeným obličejem. Samozřejmě. Lidé vždy vítali Peruna s těmi jeho blesky schopnými podpálit celý les a hřměním, které se ještě dlouho po zaznění rozléhalo okolím. Bezpochyby celý den uklízeli, vyváželi věci před dům, aby ho mohli řádně připravit na jarní očistu a vyhnat z něj všechny zlé duchy. Určitě vysmýčili každičký kout stájí i kůlen, dvorků i dílen. Tak jako každý rok.

Do uší se jí zakousl řev. Zakolísala. Nenadálý rachot, určitě slyšitelný už i pro lidské smysly, jako by strhával oblohu dolů, aby ji rozdrtila. Na vteřinu zahltil její mysl, donutil ocas trhnout sebou do strany a vychýlit tak celé tělo. Přetočila se na levý bok, téměř si vlastní vahou zablokovala jedno křídlo pod sebou. Ale i když ten nervy drásající zvuk zněl dál, ona už opět přebrala vládu nad svými svaly a vědomě jim poroučela, přesto bylo pozdě. Stačila jí sotva postřehnutelná chvilka na to, aby poznala, že srážce s lesem se stejně nevyhne.

Prudce složila křídla, aby mohla celkem bezpečně propadnout jednou větší dírou. V korunách si připadala jako v bludišti. Každou chvíli se jí před zobákem vynořila dosud neviděná větev, kvůli které musela náhle měnit směr, kličkovat a využívat veškeré obratnosti, které se jí dostalo. Přesto ji minimálně jedna lehce škrábla na boku, další už ale nevnímala. Měla co dělat, aby se s žádnou nesrazila čelně, což by skončilo daleko hůř. Ocas sklápěla, roztahovala a natáčela rychlostí, již by smrtelný pták ani nebyl s to vyvinout, páteř prohýbala, co nejvíc to šlo, a bušícími křídly se pokoušela využít stísněného prostoru. Sotva vnímala, jak nebe nad ní dál tmavne a houstne. Jak korunami skřípou poryvy větru, vždy těsně míjející její tělo.

Nad hlavou se jí mihla světlá skvrna. Prudce obkroužila jednu tlustší větev, naklonila ocas do tak ostrého úhlu, že normální pták by se tím manévrem akorát sám mrštil do kosti lámajících stromů, a rychle napůl složená křídla roztáhla, aby ji vztlak vyhoupl ven skrz větší díru v hnědém propletenci. Konečně se opadaným stromům vymanila, na přízemním větru se zhoupla sem a tam a naplno propnula všechny končetiny, než blýskla černým okem nahoru.

Mračna už měla přímo nad hlavou. V posledních několika minutách nevnímala, jak se šedá hmota připomínající obrovskou ničivou vlnu přivalila a zakryla slunce i tady. Navzdory varovnému hučení se ještě nespustil déšť. První jarní hrom už utichl, jeho dozvuk se přesto dál vznášel po okolí, dokud ho nesmazal jasný záblesk. Nedosáhl až k zemi, ale i tak musela přivřít víčka, aby ze zářivě nafialovělé linie klikatící se pod nabobtnalou pokrývkou z mraků neoslepla.

Prohraješ, přinesl k ní vánek Stribogův hlas. Tak jako každý rok. Vzdej to. To tak. Ona a vzdát to? To si ten větrný dědek myslí, že ji nějakými slovíčky předpovídajícími budoucnost, již znal pouze Usud, vystraší? Že stáhne ocas a vrátí se do Navu, aby bez boje sledovala, jak Perun vytlačuje zimu? Jak drtí její moc?

Odpověděla dlouhým, hlasitým zakrákáním. Krátce trvajícím tichem se její hlas donesl daleko, než ho přebil další mocný hrom. I teď lehce zakolísala a navíc ucítila, že jí ten zvuk, prosycený Perunovou mocí, vzal část sil. Ne mnoho, ale pokud je bude bůh bouří krást dál, dlouho nevydrží. Jediný způsob, jak ho zastavit aspoň pro tuto chvíli, byl zasáhnout ho tam, kde to nebude čekat. Ať si Stribog fouká, jak chce.

Prostým náklonem ocasních per a několika silnějšími záběry křídel začala pomalu stoupat. Jako by si toho ani nevšimla. Jako by jen tak, ze zvyku, chtěla shlížet na smrtelný svět z větší výšky. Jako by zapomněla na zrádné proudy v područí boha větru. Mračna se zdála blíž, než před několika vteřinami. Nořila okolí do přízračného šera, které vrhalo na její peří pohyblivé stíny a vytvářelo dojem, že místo hmotné vrány vzduchem plachtí duch.

Nedáváš si pozor, ozval se znovu Stribog jízlivě. Sotva se vyhnula jeho útoku, rozčileně sevřela drápy naprázdno. Chtěla je zatnout do kolem prolétajícího vánku, ale vtom z ní část síly doslova vyrvalo další zahřmění. Okamžitě si boha větru přestala všímat. Na vteřinu zaváhala, téměř zastavila, jen aby se vzápětí vrhla kolmo nahoru. Několika údery křídel se překlopila skoro na záda, pak ale gravitaci vyrovnala a Stribogův svištivý dech ji vynesl o mnoho stop výš, než si ten pro jednou užitečný dědek uvědomil, že dávno neplachtí.

Jenže tehdy už bylo pozdě na to, aby ji zastavil. I bez větrných proudů stoupala čím dál nabitějším ovzduším, blížila se ke dnu zlověstných mraků přímo v místě, kde tušila obrovskou kovadlinu sršící mnoho dní potlačovanou energií. Perun se sice pokusil dalším hromem doprovázeným zářivým bleskem vytlačit ji od svého středu, od svého pomyslného srdce, ale i on způsobil sotva znatelné zaváhání a zpomalení, než se vnořila do šedého světa.

Hučení kolísající předtím na okraji slyšitelné hranice zesílilo, podkreslilo celé okolí jako chór navždy ztracených duší, na něž už nikdo nevzpomíná. Mlze podobná hmota, jen daleko těžší, hutnější a lepivější, obalila její tělo jako voda, kterou byla doslova nasáklá. Obrovská masa životadárné tekutiny se chvěla při čekání na okamžik, kdy ji Perun vyšle vstříc zemi. Nevšímala si jí. Prodírala se jí, ale připadala si jako ve vydýchané místnůstce, kde vzduch zhoustl téměř k hranici, kdy začne dusit. Pod křídly cítila ohromný vztlak, který ji poháněl stále nahoru, ale zároveň se i jejich zvednutí stávalo těžším úkonem, když je skrz mraky musela protáhnout. Neviděla nic než šero a šero, nekonečně vlnky a chumly, přelévající se sem a tam podobné hustému medu. Až na to, že na nich nebylo nic sladkého ani příjemného. Přesto mířila stále výš. Tušila, že někde tam nahoře, schovaný za tmavou oponou, se vznáší samotný Perunův duch. Musela se dostat k němu a vzít mu dost síly na to, aby ji nenabral dřív než s Vesnou.

Kdyby ovšem nezaútočil první. Jakmile se nechala pohltit zataženou oblohou, vydala se mu všanc. Dobrovolně se vrhla do jeho království, kde neměla zrovna velkou moc. A bůh toho náležitě využil. Zahltil její uši dalším hromem, tak silným a rachotícím, že téměř dostala chuť si je zacpat, než si uvědomila, že místo rukou má křídla. Ten dunivý zvuk, rezonující celým okolím a odrážející se od každého sebeslabšího cáru mraku, jako by se jí vetřel pod peří, jako by seškrábal hrubou kůži na jejích nohách a vytrhával ocasní kormidla. Nebylo kam uhnout, jak by to udělala v případě Stribogových větrů, kam se schovat, i kdyby se k něčemu takovému nakrásně snížila, kam utéct, pokud by svou hrdost nechala daleko za sebou. Cítila, jak si bez ptaní přivlastňuje její moc, mění ji na energii hromů a blesků a vysává z ní i sílu létat. Pokusila se ještě mávnout křídly. Nemůže se vzdát. Za cáry mraků zahlédla bledou siluetu statného vousatého muže se sekerou pulzující jasnou září, vedle nějž seděl na podupávajícím bílém koni další bůh, bělovlasý a rozlítaný, který jí posměšně pokynul rukou na pozdrav. Před očima se jí zatmnělo. Svaly ochably. Gravitace, jíž poroučel Svatogor, jí k sobě neochotně, přesto neústupně trhla dolů. Táhla ji pryč od jejího cíle, vstříc větvím listnáčů. Ty teď splní spíš úlohu kopí a mečů, na něž se její tělo nabodne a zůstane viset v korunách, dokud se samo neuzdraví nebo nezeslábne natolik, že ji přenese zpět do Navu. Nezemře. Jako bohyně zemřít nemohla. Ale rozhodně se na následující dny netěšila, na vyhlídku neustále se připomínajících zlámaných kostí, potrhané kůže, vyrvaného peří. Zachovala se bláhově? Možná. Ale pokud ne, stejně by to skončilo porážkou. Takhle se aspoň o něco pokusila. Teď možná prohrála, ale příště ať se jí ti dva paličáci raději nepletou pod křídla, ať se jí bojí pohlédnout do ledově modrých očí, ze kterých šla vždy jen bezútěšná smrt a věčný chlad. Protože příště už bude víc připravená. Příště to bude ona, kdo si vybojuje vládu nad světem. Příště zvítězí bohyně zimy a smrti.