Před nějakou dobou jsem četla článek o tom, jak se současní studenti zhoršili oproti předchozím generacím. Byly v něm názory různých učitelů (hlavně těch, kteří vyučují už několik desítek let) a poměrně se shodovaly – děti jsou teď línější, znuděnější, a to dříve nebývaly. Několik stran textu o tom, že nás nic nezajímá a tím pádem nic neumíme a nepřišlo snad ani jedno pozitivum. To mě popravdě lehce urazilo, jelikož tenhle pocit vůbec nemám. Nechce se mi věřit, že o jedné generaci můžeme všichni společně prohlásit, že je oproti té předchozí neschopná.

A tak jsem se zkusila zeptat. Několika učitelů z naší školy a i vás, studentů, kterých se v onom článku nikdo neptal. V dotazníku pro studenty byly tři jednoduché otázky: Jsou teď studenti horší? Proč? A proč si to podle vás někteří myslí?

Moderní technologie

„Nejde říct, že by se studenti zhoršili, ale rozhodně jsou jiní. Nejsou tak pilní, jako bývali. Spoléhají se na moderní přístroje, a ne na svoji hlavu – ale mozkové závity se musí cvičit. Souvisí to i s tím, že jsou potom pomalejší, a to nejen při výpočtech. Slovo dril je podle inspektorů i metodiků hříšné, ale jsou věci, kde je ho zapotřebí. Když se někdo nenaučí malou násobilku, tak potom trpí. Hlava nemá čas na to zamyslet se nad problémy a lopotí se s numerikou. Někdy je prostě dril třeba. Je třeba naučit se základy a sama dobře víš, kolikrát se stane, že když je člověk ve stresu u tabule, tak je problém, aby z něho vypadlo, že 8 x 7 je 56. To je, jako když nebudeš v cizím jazyce umět slovíčka. Gramatika ti nepomůže, a v životě si s nikým nepopovídáš, i kdybys měla v ruce 10 slovníků.

– Čím myslíte, že to je?

Těch důvodů je víc, ale jedním z nich je tlak vyvíjený na učitele, aby nepřetěžovali žáky, když to řeknu takto. Umetá se jim cestička. „Dobře, nic si nemusíš pamatovat, všechno najdeš tady…“ najdeš, ale nemůžeš pořád všechno jen hledat. Dřív jsme dělali veškerou numeriku z hlavy. Kalkulačky nebyly a všechno nám muselo projít rukama. Dejte dneska někomu ve třetím ročníku před maturitou třeba dělit trojciferným číslem, nezvládne to. Já neříkám, že je nutné, aby tohle konkrétně člověk uměl, ale na tom jsme si nacvičili všechno to 8 x 7, které nám prošlo tisíckrát, milionkrát mozkovými závity a pak jsme nemuseli nad numerikou přemýšlet a měli jsme čas přemýšlet nad jednotlivými problémy. Dneska je pro většinu z vás matematika boj s čísly. Ale kdo ví něco o matematice, tak ví, že to je až jedna z posledních věcí, kterou by vám měla matematika dát, i když o těch dalších možná někteří ani nevíte. Tlak na kantory ovšem vyvíjejí nejen páni inspektoři a metodici, ale také masmédia a v poslední době čím dál častěji rodiče. A to podle mě nepřináší nic dobrého ve vzdělávacím procesu.

Ale abych nebyl jenom skeptický. Pořád se mezi vámi najdou jedinci, kteří nosí hlavu na správném místě a takoví jedinci nám kantorům přinášejí sílu při naší každodenní úmorné práci. Nu a jak bych mohl lépe svoje povídání ukončit, než známým heslem: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Takže mnoho zdaru na cvičišti.

– František Šanda

Moderní technologie jsou jedním z hlavních důvodů, proč se naše generace zdá učitelům i žákům horší. Až moc rozptylují naši pozornost, takže nemáme čas být v „normálním světě“ a zároveň nám výrazně usnadňují práci, čímž zabraňují rozvinutí našich schopností. Jenže jak už asi tušíte, všechno má dvě strany.

„…to není tak, že by se po těch současných studentech chtělo totéž, co po těch minulých a měli by tudíž výhodu v možnosti použití těchto nových technologií, ale naopak se po těch současných studentech chce, aby tyto technologie používali, ať už chtějí nebo ne…“

Zároveň se objevily i názory, proč se moderní technologie nevyužívají při výuce více.

Nicméně se z některých odpovědí v dotazníku zdá, že už člověk ani nemá moc na výběr, jestli je používat chce. V tom novinovém článku jedna kantorka zmínila, že když byl při jejích studiích zadán referát, žák běžel do knihovny půjčit dvě tři knihy a hledal potřebné informace. My teď jdeme samozřejmě cestou nejmenšího odporu na internet. Rozhodně nechci její myšlenku nějak shazovat, jen mě tak napadá – není to jako kdybych tvrdila, že dřív moje mamka chodila několik kilometrů do školy pěšky a tu samou trasu dnes jezdí děti autobusem? Neříkám, že je to správné, ale zdá se mi to přirozené asi jako to, že jsme postupně vyměnili oheň za elektřinu. Pokrok nezastavíš – a to tu vlastně bylo vždycky (není to paradoxní?). 

„Současní studenti jsou jiní, protože mají jiné možnosti – my jsme třeba neměli sociální sítě. Řekla bych, že jsme spolu o trochu víc komunikovali než vy, ale rozhodně bych vás nenazývala horšími. Na vás se hrne daleko víc informací, takže bych neřekla, že jste hloupější, ale jste zahlcenější.“

– Šárka Chobotová

V jedné z vašich výpovědí padlo i to, že když mají starší pocit, že nás celý den vidí jen na mobilu, je lehké ze všeho obviňovat právě telefon. A popravdě, i mně už se párkrát stalo, že jsem si chtěla s někým povídat, jenže dával pozor jen na svůj mobil. A tady přichází zvrat – nebyli to pouze mladí.  Celá situace (nejen) kolem sociálních sítí je ale poměrně obsáhlá, a tak už je jim na našem blogu věnován jeden článek, což nám dává prostor se přesunout k dalšímu bodu:

Lenost, drzost, rozmrzelost

Když upustíme od nejnovějších vymožeností, zůstane nám plno stížností na chování mladších. Troufnu si říct, že kdybych se do tohoto článku pustila třeba o čtyřicet let dříve, tenhle bod by se moc nezměnil (za to bych ho rozhodně nebyla schopná udělat průzkum tak jednoduše, ale to už tu bylo). Kam tím mířím – zkuste se zeptat vašich rodičů, jestli oni byli za mlada vychvalováni, když logicky, my jsme mnohdy „horší“.  Překvapivě (nebo ne) nebyli. Stěžovali si na ně, na nás, a i my už si stěžujeme.

„Ty primani vypadaj jako prvnaci a jsou sprosty jak dlazdici, sama jsem to musela poslouchat“

Přitom i tohle mi moc nedává smysl, protože děti se přece rodí pořád stejné, takže proč si stěžuje ten, kdo je vychovává?

Proč si to myslí?

Novinový článek mě zanechal s pocitem, že mladá generace za nic nestojí, a tak to je. Můj průzkum ale přinesl to, v co jsem doufala. Vlastně nikdo neřekl, že jsou mladší určitě horší, většinou se tam našlo nějaké ale nehledě na to, kdo odpovídal.

„Přijde mi, že někteří studenti dnes mnohem hůře zvládají studijní tempo (rád bych se vyhnul zprofanovanému slovu stres), ale přitom si nemyslím, že by nároky byly větší než dříve (spíše možná naopak). Jinak bych ale řekl, že v řadě věcí se mnoho nezměnilo – někteří jsou pilní, jiní mají školu „na háku“, někdo je poctivý, někdo se snaží práci a úkoly všemožně obejít. (Což jde podle mne dnes mnohem snáze než kdykoliv předtím, ale to by už bylo jiné téma.)“

– Daniel Kadlec

Celá generace lidí se nedá hodit do jednoho pytle a zároveň se mezi sebou nedají porovnávat, což zaznělo mnohokrát. I tak se to ale stejně děje a důvody proč podle vás byly tyto:

„Myslím si, že to souvisí s tím, že jako lidé máme tendence se porovnávat, ale málo kdo dovede připočítat i jiné podmínky/dobu.“

„Protože už si tuto etapu života zažili a poučili se třeba z chyb. Říkají si, že my jsme takoví nebyli, ale to stejně není pravda. Všichni jsme takoví byli.“

„Protože si člověk má tendence pamatovat cokoliv, ale vzpomínat v dobrém. I když by byli studenti v minulosti „objektivně“ horší, kantoři vzpomínají v dobrém, akorát na současnost vzpomínat nelze.“

Doufám, že se mi povedlo ve vás nezanechat negativní pocity, spíš naopak. Ačkoliv je na studenty někdy pohlíženo z vrchu, ve výsledku jsou oni naše naděje, jako třeba 17. listopadu. Proto se mi tyhle mezigenerační spory zdají zbytečné a nerada bych, aby tenhle článek popudil naopak kohokoliv ze starších, protože i jich si vážím pro jejich zkušenosti. Touto cestou bych také chtěla poděkovat všem, kteří si na mě v tomto průzkumu našli čas – vám i učitelům. Nejlepším závěrem ale podle mě bude výpověď paní učitelky Protivové.

„Na klatovském gymnáziu učím téměř čtyřicet let – od roku 1983. Myslím si, že studenti jsou stále stejní, mění se jen doba a společnost, ve které žijí.

Moje generace svá gymnaziální a vysokoškolská studia prožívala ve druhé polovině sedmdesátých a na počátku osmdesátých let minulého století. Byla to doba daných pravidel, o kterých se příliš nediskutovalo. Byli jsme vedeni k respektu k autoritám, vyžadovala se disciplína a loajalita. Neměli jsme mobilní telefony, počítače ani internet. Složitě jsme se dostávali k informacím, výběr různých aktivit byl omezený. O to více jsme vyhledávali společnost našich vrstevníků a, aniž jsme si to uvědomovali, uzavírali jsme přátelství, jejichž pevnost prověřila léta a trvají dodnes.

Dnešní doba je více tolerantní, ale také v mnohém povrchní. Máme téměř neomezené možnosti. Často nás to ale svádí k tomu, že volíme cestu, která nevyžaduje příliš úsilí, je lákavá, snadná, bez osobního nasazení. Ale není to vždy cesta, která nás posune dál a naopak svádí k pohodlnosti. Máme snadný přístup k informacím, kterými jsme přímo zahlceni a obtížně se v nich orientujeme. Není lehké rozlišit ty podstatné od nepodstatných. Chce to hlubší pochopení daného problému, systematické studium. Nespoléhat na to, co si přečtu na internetu nebo k čemu dospějeme v debatě. Snažit se věci vnímat zasazené do kontextu, nespokojovat se s černobílou pravdou. Budeme pak opatrnější ve vynášení jednoznačných názorů nebo dokonce soudů.

Časem nakonec všichni dospějeme ke stejnému zjištění, že vždycky je v životě něco za něco, že pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme být aktivní a převzít osobní zodpovědnost, že není v životě jen zábava, ale že se musejí překonávat i překážky. A ve složitých životních situacích oceníme zázemí své rodiny a doceníme sílu přátelství.“

– Dagmar Protivová