Lavičky u P-31. Čekání na hodinu, kdy se píše test: „To je v háji, to je tak na trojku, čtyrku…“
Chodba. Přestávka po hodině, kdy se psal test: „Tak co?“
„Ani se neptej, to bylo strašný…“
Podobné verze té samé věty se ozvou několikrát, navzájem se tlučou a splývají v jednotný šum.
O pár dní později, rozdávání písemek. Výsledek? 2.
Stojí to za to? Ještě neodpovídejte, nevíte co. Ty nervy, možná zbytečné? To učení až do noci, protože ne vždycky je to dvojka? Ty řeči okolo?
Jedna dvojka, to je ještě hezká známka. Trojka, tady už záleží na vašich (a co je nejhorší, někdy i cizích) preferencích. Čtyřka, ta vypovídá o tom, že…
a) žák je hloupý
b) žák se jen nenaučil
c) žáka někdo nenaučil
d) žák je flákač
Jak znáte z méně oblíbených kroužkovacích testů, správných může být více odpovědí. V tomto případě ale nikdo nezná tu správnou, jelikož se z každého pohledu liší. Tolik povyku pro něco, co si každý vyloží jinak. A přitom by mělo záležet na tom, co se člověk doopravdy naučí. Třeba mám jedničku díky šťastné náhodě, třeba mám čtyřku, ale poučila jsem se z chyb. Třeba to tak není, z pohledu na vysvědčení se to stejně nikdo nedoví. A i přesto se k tomu upínáme, ale nejen my studenti. Taky rodiče (ale tohle téma je mi až moc nemilé na to, abych se jím víc zaobírala, tak vám jen popřeji hodně sil) a někteří učitelé.
To všechno, protože je takhle nejjednodušší vyhodnotit vědomosti, nebo…?
Co se s tím dá dělat: momentálně nic. Takhle – i když teď čtete sloh, ve kterém si stěžuji na známky, nemám absolutně žádný lepší nápad, jak znalosti hodnotit. A i kdyby, než by se zavedl, už bych dávno nechodila do školy, což už je mně osobně celkem k ničemu. Jedna věc se ale podle mě změnit dá, a to náš přístup. Nerada bych kohokoliv nabádala k tomu, aby se teď vykašlal na školu a argumentoval tímhle článkem. Snažte se učit tak, abyste si odnesli to, co potřebujete (a jelikož jsme na gymnáziu, tak ještě o trochu víc) a během toho všeho se z toho ne-
Nevypovídávejte před testem, když pak stejně máte za jedna!