Sedím doma. Zrychluje se mi dech. Pulzuje mi hlava z rychlosti tlukotu mého srdce. Už zase…
Kdy to bylo naposled, kdy jsme se mohli nadechnout čerstvého vzduchu? Kam se poděla jistota? Kam se poděla radost?
Rok 2020. Ani jsme se nenadáli a během několika měsíců tu byla celosvětová krize. V každodenních zprávách jsme hledali poslední známky jistoty, která nám zbyla. Situace se měnila ze dne na den, z hodiny na hodinu. Nikdo tenkrát nevěřil tomu, že pocit strachu a nejistoty nás bude svírat dlouhé dva roky. Jedno ale se spoustou z nás stále drželo a to byla naděje. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. Mnoho z nás ji ale ztratilo už v roce 2021, který na jeho začátku sliboval osvobození a úlevu. Když se ale na podzim opět začaly plnit nemocnice, bylo všem jasné, že tento koloběh bude možná nekonečný.
A byl tu nový rok 2022. Malý plamínek naděje se opět rozhořel. Mnozí z nás už stěží dýchají. Aby ne!? Poslední dva roky nás svíral strach a nejistota. I těm nejsilnějším už dochází síly. Mnozí z nás si odnáší jizvy v podobě úzkostí, strachu z budoucnosti, deprese. Mnoho z nás ztratilo blízké. Ale zůstali jsme tady, abychom z toho plamínku naděje opět udělali oheň, u kterého se společně ohřejeme.
Za vlnou omikronu už na nás z dálky opět mává ta dlouho očekávaná jistota. Byť se z pandemie budeme ještě dlouho zotavovat, vypadá to, že se konečně blíží konec a jako lidstvo jsme se naučili pracovat s miniaturním biologickým nepřítelem.
Radostí z toho, že nám svítá na lepší budoucnost jsme úplně přehlédli ten černý oblak, který se k nám táhne z východu. V chladném rozlehlém Rusku dlouhé roky dřímala krutost válek 20. století. Po konci té druhé si každý chtěl urvat svůj kus země. Po prvotním chaosu to na pár let vypadalo, že se vše stabilizovalo a hrůzy válek nás opustily navždy. Ony ale jen poklidně spaly až do dne, který se opět zapíše do dějin jako začátek války 24.2.2022. Ano, vidíte správně. Nebyl to ještě ani měsíc a dlouho očekávaná jistota se utekla schovat do úkrytu před bouří z východu.
A co bude teď? To už byl mír tak dlouho? To lidstvo nevydrží ani 100 let bez války? Asi už to tak bude. Lidé jsou jen lidé a moc je jenom moc. Máme na to ještě sílu? Copak nestačilo to, co dělo poslední 2 roky? Je tu opravdu mnoho otázek a žádná z nich nemá odpověď. Je to po dlouhé době opravdu velká zkouška a musíme jednoduše ještě chvilku vydržet.
Lidstvo je na jednu stranu schopné být neuvěřitelně kruté, ale na tu druhou se v každém z nás skrývá i hrdina. Dokázali jsme už mnohé a tohle dokážeme taky. Teď to sice možná vypadá, jakože sil už moc nezbývá, ale to se nám jen zdá. Musíme zůstat silní, hlavně pro ty, kteří to teď potřebují. Ukažme, lidskost, jednotu a sílu a pohřběme krutost, tentokrát nadobro.