Pozoroval matku. Nevěděla o něm. Téměř nehybně plachtila vysoko na noční obloze, břicho slabounce osvícené velkými ohni. On se držel při zemi nebo těsně nad korunami stromů, nechával se skrývat stíny a ani nezahoukal. Každý rok ji podobným způsobem následoval a pozoroval, jak prolétá světem. Jak se jí v korálkových očích odráží plameny, jak jí drápy cukají touhou vytahat z ohně všechny slaměné postavy v bílých prostěradlech. Voda si je vzala už to odpoledne, ale vatry ze suchého dřeva vydržely hořet hodiny. Chápal její pocity. Měl by teď stát po jejím boku. Co je to za syna, když nechává vlastní matku, aby se se svými vnitřními démony rvala sama? Během zlomku sekundy naklonil ocas a silněji máchl křídly, aby vystoupal, než si to stihne rozmyslet, než se zalekne toho, že by ho Morana mohla odehnat. Mlčky se zařadil vedle ní. Vzduch se jí se šustěním otíral o černá vraní křídla, zatímco jeho soví klouzala oblohou neslyšně, uzpůsobená lovu bez hlesu.

Ticho však netrvalo dlouho. Jakmile srovnal svou rychlost s ní, nespokojeně zakrákala. Už ani nevnímal ostrost a panovačnost toho zvuku, rozhodně ne tolik jako zlost, která se vzápětí projevila i zatnutím jejích drápů. V odpověď tiše zahoukal, mírně, jako by uklidňoval velmi rozzuřeného člověka. Jenže matka nebyla člověk. Prudce se snesla dolů, bez zaváhání prokličkovala mezi větvemi lesa, aniž by si všímala nesouhlasných hlasů lesního lidu, a než dosedla na samotnou zem, proměnila se. O něco klidnějším tempem ji následoval. Ani nečekala, než se snese mezi větvemi.

„Co si, u všech ztracených duší, myslíš, že děláš?” zavrčela, sledujíc jeho let bodavým pohledem chladně modrých očí. Pomalu, s rozvahou se i on proměnil do vyzáblé postavy pod černým pláštěm s kápí přes hlavu a s kosou v ruce. Doufal, že to vyřeší dřív, než se objeví Svatogor. Pán lesů nemíval rád na svém panství rozruch a jakmile jeho matka nasadila podobný tón, zpravidla od něj hned tak neupouštěla. Nadto tak znepříjemňovali noc sejnům a samogorkám okolních stromů. „Sám jsi mi ještě ráno připomínal, že dneska chodím já, tak se laskavě vrať zpátky a nech mě dělat to, co umím nejlíp.”

„Ne,” odpověděl po chvilce napjatého ticha. „Nevrátím se, nevidím důvod proč. A ty to dobře víš.”

„Já vím jen to, že tady teď nemáš co dělat,” odsekla Morana a založila si ruce. „Tahle noc patří mě.”

„A užíváš si jí?” naklonil hlavu na stranu. Nestihl se zarazit, příliš se o ni bál, než aby ji slepě poslechl. „Užíváš si, když tě pálí na popel nebo hází do vody? Matko, tahle noc ti možná patří, ale to jí chceš vážně znovu strávit sama?”

Zírala na něj. Na vteřinu oněměla, semkla rty a se zlostným zamračením pomalu vydechla.

„Zbývá jenom pár hodin. Pak se začne předvádět Kaščej,” odpověděla nakonec.

„Kvůli tobě,” doplnil co nejjemněji to šlo.

„Takže za všechno zase můžu já,” ušklíbla se pohrdavě. „Když mě omluvíš, zbývají mi ještě tři duše. Nezapomeň si za dva týdny pořádně užít oslavy.”

Tentokrát překvapila ona jeho. Než stihl něco namítnout, proměnila se a vystoupala k obloze. Zůstal stát mezi stromy, dokonale zaražený a neschopný ji následovat. Teď si to nejspíš ani neuvědomila, ale navzdory klidu, s jakým vystupovala, ho dokázala velmi ošklivě zranit. Navzdory tomu, že na kostech neměl žádné maso, mu dokázala do pomyslného srdce zarazit střepy hlouběji než kdo jiný. Věděl, že ne vždy se umí ovládat, ale přesto to bolelo. Střepy způsobovaly stále stejně kruté rány, zanechávaly mu na duši škrábance, na které nikdy nezapomene. Které mu vždy připomenou, že ač se matka v určitých ohledech velice změnila, v jiných zůstala přesně takovou, jakou se zrodila. Určitá bezohlednost, nebo možná spíš přirozená neschopnost všímat si toho, co mu svými slovy může způsobit, z její povahy nezmizela a pravděpodobně ani nikdy nezmizí. Naučil se s tím existovat už dávno a nedávat to najevo, přestože rány se občas stále ozývaly.

Dnes mohl jen hádat, co její náladu způsobilo, že se uchýlila až k takovému bodnutí. Sama dobře věděla, že pro něj je tahle část roku daleko snesitelnější. Zatímco ona předávala žezlo Vesně, aby po dlouhé zimě přinesla jaro, a strhávala sněhovou přikrývku z přírody, aby se Mokoš probudila, jeho se nic z toho netýkalo. Zatímco ji lidé smybolicky pálili nebo topili jsko loučení s jejím chladem a vládou, on dál vykonával své povinnosti a vyhlížel konec svátků. Téměř dva týdny, kdy svět oslavoval návrat života a znovuobrození Matky země, se pro něj téměř nesnesitelně protahovaly, oddalovaly čas, kdy se pozornost obrátí k mrtvým. Toužil po jejich posledních dnech, jako po různých věcech toužili ostatní bohové běžně. Pro něj to představovalo velmi nezvyklý stav. Málokdy s ním něco hnulo, málokdy cítil vyloženě radost, smutek, pobouření nebo závist. A teď se k té nedočkavé touze přidala ještě sžíravá zrada. Copak neměl právo najít si na svých povinnostech cokoli veselejšího? Copak nepředstavovala lidská úcta k už nežijícím blízkým něco, co chtěl zachovat a čeho se chtěl účastnit? Opravdu mu to mohla podobným způsobem zazlívat?

„Ona to tak nemyslí,” ozval se ním hluboký, šeptavý hlas.

„Já vím,” odpověděl, aniž otočil hlavou, nepřítomný pohled modrých jiskřiček v důlcích stále upřený do tmy mezi kmeny stromů. „Ale občas je těžké s ní vycházet a nedat najevo, když něčím ublíží.”

„Tak proč to děláš?” přiblížil se hlas, tentokrát doplněný hlasitým zafuněním a zachřestěním kovu o kov. „Proč jí prostě neřekneš, co si myslíš?”

„Copak už toho nemá sama dost?” povzdechl si, konečně obraceje hlavu za známou siluetou, v noci sotva viditelnou. Nejasně se rýsovala těsně za ním, mohutný stín koně a jezdce. „Nechci jí přidávat další důvod, aby nenáviděla celý svět i samu sebe. Zrovna ty to snad chápeš, ne?”

„Víc než si kdokoli uvědomuje,” přikývl Dij. Jeho temný hřebec se neklidně ošil, když zpoza vedlejšího stromu váhavě vykoukl obličej samogorky a hned zase zmizel, ale konejšivý dotek jeho pána způsobil, že přešlápl, jako by se chtěl do dlaně v černé rukavici natisknout. „Každý z nás bojuje se svou podstatou.”

„Dokonce i ti zeshora, z Pravu?” podotkl překvapeně a otočil se úplně, až mu plášť s kápí zašustil kolem kostnatých kotníků.

„I ti,” potvrdil bůh noci. „Zrodil jsem se mezi prvními, kromě Roda, Lady a svých bratrů jsem sledoval každého z nich, jak se utváří. A umím naslouchat.” Odmlčel se. Smrt neodpověděl. Dijovi bratři. Trávil s nimi víc času, než by si přál. Jenže nemohl nechat Moranu mezi nimi samotnou.

„Zítra to začne. Matka říkala, že se chce Kaščej předvádět,” poznamenal a černý jezdec jako by se zachmuřil. Neviděl mu do obličeje, ale poznal tu atmosféru, všiml si, že vraník ztuhl a občasné cinkání postroje úplně ustalo.

„A co jiného by dělal? Sice se tváří, že se mstí za její vyhánění, ale opravdu bych chtěl vědět, kolik je na tom skutečně pravdy,” odfrkl si nakonec Dij se zvukem ne nepodobným funění jeho koně. „Nij i on si to užívají, i když ví, že je Jarilo nejspíš zase porazí. Dělají to, aby ho mohli zabít. Vlastní smrt je nikdy moc netrápila.”

„Jsou slepí,” zavrtěl hlavou, jakmile přišla řeč na konec toho všeho. „Je nikdy netrápila žádná smrt. Pochybuju, že Nij s Kaščejem vůbec bojujou se svojí podstatou.”

„Na to ti odpovědět nedokážu,” pokrčil rameny bůh noci. „Nevidím do nich tak jako do ostatních a málokdy se mi povede odposlechnout něco zajímavého. Ale myslím, že se jim líbí ta symbolika.”

„Jak Jarilo přijede z Navu? Krásný a zdatný mladík na čistě bílém koni, který přicválá na zemi, aby Mokošiným zlatým klíčem odemkl zemi a oblaka, aby déšť spustil obrodu života?”

„A to, jak se po vlastní smrti do Navu znovu vrátí,” dodal Dij s ponurým podtónem. „Lidé si to vyprávějí skoro stejně vzletně jako ty.”

„Hodně jsem od nich pochytil,” pokrčil rameny Smrt. Kůstky prstů sevřel ještě pevněji násadu své kosy. „Vyprávějí si to každý rok, pořád dokola.”

„A ty je při tom rád sleduješ. Jako každý rok.”

Neodpověděl. Okovaná kopyta tiše zamlaskala na bahnité zemi, místy stále pokryté vrstvou sněhu, a Dij bez jediného dalšího slova zmizel ve tmě. Jak to měl ve zvyku. Smrt vzhlédl k obloze s hvězdami i měsícem zakrytými mraky, takže na zemi dopadalo jen málo světla. Znal lidské pověsti nazpaměť. Vyprávěli si je, když barvili vajíčka na červeno, když splétali vrbové proutky jako symbol odolnosti, aby pak za pobavených i poplašených výkřiků popřáli zdraví všem svým blízkým pomocí pomlázky. Děti si je během svátků žádaly každý večer před usnutím. Připomínali si je během obětovávání jehňat nebo beránků bohům. Bez nich by lidstvo ztratilo část svého kouzla. Zvyky a tradice jako ptáčci z těsta by téměř pozbyly smysl, kdyby je pak děti neházely přes plot a nevovaly na skřivánky, ať na svých křidélkách přinesou jaro. Matky by nikdy po nocích nepekly preclíky, pokud by je do rána neposchovávaly na zahradě a neřekly dětem, že je poztrácela liška, když běžela ze svatby, a aby si je našly. Lidé by nikdy nemysleli na mrtvé, kdyby si o nich nevyprávěli.

Povzdechl si do nočního ticha, když se jeho myšlenky stočily zpátky k matčiným neuváženým slovům. Po všech obřadech na vítání jara a loučení se se zimou, po spálení napodobeniny Morany, vyházení starého smetí a odpuštění křivd, aby se nový rok začal s čistým svědomím a bez svárů, se pozornost stočila na ty, kteří už nemohli trávit čas s živými. Několik posledních dní se slavilo na hřbitovech, nad hlavami mrtvých, jejichž duše se výjimečně vzdalovaly z Irie, aby neviděné sledovaly své blízké. Smrt tam seděl každý rok s nimi a navzdory všemu si to svým způsobem užíval. Byl rád, že nezapomínají. Že si těch, co už navždy odešli, váží. I tehdy si lidé vyprávěli. Jedli, pili, vytahovali příběhy z minulosti, ale každý rok se aspoň jednou ozval i celistvý jarní mýtus.

Jak Jarilo na cválajícím bělouši vyjede z krajiny Nav, v ruce svírá zlatý klíč od své matky Mokoš, kterým má otevřít oblaka i zemi, aby započal nový rok, aby se příroda po zimě znovuobrodila a život se po dlouhém spánku opět probudil. Jak svede lítý boj s černým drakem, Kaščejem, a porazí ho, zabije, ale on sám i jeho kůň při tom zahynou a navrátí se do podsvětí. Jak klíč Matky země nakonec odemkne půdu i nebe a naplní se řeky a potoky, spustí se déšť nad Jarilovou smrtí, který svou odvahou dal prostor snoubence Vesně, aby stanula po boku jeho matky a společně vzkřísily přírodu pod dohledem Lady, jedné z nejstarších bohyň vůbec. A zatlačily tak do pozadí Moranu.

Pro tu se Veliké noce staly naopak jedním z nejhorších období. Nechtěla se vzdávat své vlády nad světem, chtěla ho nechat spát pod příkrovem mrazu a sněhu, dokud sama neřekne jinak. Jenže nesměla. Možná právě to ji na celých červených svátcích dráždilo nejvíc. Že neměla možnost volby, že si nemohla vybrat.

Ze tmy před ním vystoupil na světlo mohutný vlk s odhalenými tesáky. Šedavá srst téměř splývala s nocí, působil pouze jako světlejší stín na bezhvězdné obloze. Smrt mu pokývnul na pozdrav. Vlk potichu zavrčel a přikrčený ke skoku přišel ještě o pár kroků blíž. Aniž na sobě dal znát jakoukoli emoci, zvedl ruku na pozdrav lesnímu lidu, proměnil se a mezi stále ještě holými větvemi vystoupal nahoru. Lešijové je nikdy neměli rádi. Pokud si troufli, vyháněli je ze svých panství, přestože Svatogor, jejich stvořitel a vládce, se proti přítomnosti své sestry a synovce ohradil málokdy. Na druhou stranu – Moranina manžela s jeho bratry zde trpěl jen velmi zřídka. Dije, navzdory povaze tak odlišné od úskočného Nije a povýšeného Kaščeje, nevyjímaje. Možná to bylo nespravedlivé, ale Smrt samotný s tím neměl a ani nemohl nic dělat. Pokud chtěl bůh noci získat Svatogorův respekt, musel to udělat sám. Nadto nevypadal, že se k něčemu podobnému v nejbližších pěti stech letech chystá. Očividně mu nepřátelskost lesa zase tolik nevadila.

Nastavil křídla i ocas mírnému vánku, aby ho co nejvíc využil. Ohně stále hořely, přesto slábly. Už neplanuly do krajiny tak jasně, smích, hudba a lidské hlasy utichaly také. Už brzo Jarilo vyjede. Už brzo se ho Kaščej za nenápadné pomoci Nije pokusí porazit. Doufal, že neuspějí. I když zemře Jarilo, znovu se probudí, ale stejně tak na chvíli znemožní i Kaščejovi podnikat něco velkého. Zatímco kdyby vládce Navu zvítězil a zabil mladičkého boha… Svět by se ocitl ve velmi vážných problémech.