Během druhého školního týdne, od pondělí 5.9. do pátku 9.9., proběhla po dvou covidových letech opět exkurze do Slovinska. Byla určena především pro letošní druháky a sexty, nicméně díky nenaplněné kapacitě se mohli přidružit i studenti z vyšších ročníků, které tato tradice minula. A díky tomu teď Psanci přinášíme reportáž ze země, v níž jsme strávili pět dní.
I když tento údaj asi není úplně přesný, protože většinu pondělka zabrala cesta přes Německo a Rakousko. Dopoledne se neslo v duchu dohánění spánkového deficitu, který vznikl brzkým vstáváním, ale jakmile se krajina zvedla do vysokých hor a jas slunce začal pravidelně mizet za zdmi tunelů vyvrtaných skrz skály, málokdo si chtěl nechat ujít nezvyklé výhledy.
První zastávkou se stala soutěska Vintgar, vyhloubená řekou Radovnou. Vine se mezi horami Hom a Boršt a končí vodopádem zvaným Šum, pod nímž se dá dotknout samotné vody – podle mnohých neskutečně studené. Stezka samotná se skládá převážně z dřevěných chodníčků, visících nad vlnami a drobnými peřejemi čisté říčky, jejíž zelenomodrá barva dává tušit, jak asi budou vypadat jiné toky nebo jezera. A Bled, u kterého pondělní cesta končila, to pouze potvrzuje. Vzniklo hlavně díky Bohinjskému ledovci, ale podíl na jeho udržování a napájení mají především termální prameny, díky nimž patří k nejteplejším slovinským jezerům. Hemží se to tu jak rybami, tak i lidmi a nejen dnes. Zmínky o stejnojmenném městě na severovýchodním břehu pocházejí už ze začátku 11. století, přestože tehdy pod názvem Veldes – blízký hrad tak představuje nejstarší slovinskou památku svého druhu. Zvláštností jezera je i ostrov v jihozápadní části, na němž mezi stromy prosvítá bílá stavba – kostel Nanebevzetí Panny Marie. Všechny krásy Bledu jsou vidět z cesty, která kolem jezera vede a která vyplnila podvečerní program po příjezdu. A co by to bylo za procházku u vody, kdyby chybělo koupání u pláží na jihozápadním břehu? Dá se říct, že tento čin předznamenal mnoho dalších aktivit – téměř každodenní ranní otužování a odpolední plavání i dlouhé chvíle strávené ve wellness centru hotelu. Který, jen tak na okraj, připravoval opravdu vynikající večeře i snídaně.
Pondělí přešlo do úterý a po nenáročné cestě autobusem přišel čas zapojit svaly při ochutnávce vysokohorské turistiky. Od jezera Bohinj, největšího a jednoho z nejchladnějích ve Slovinsku, vede lanovka asi do 1600 metrů, odkud už bylo potřeba jít pěšky. První úsek se ukázal jako místo plné slunce a sypajících se kamenů, takže mnoho lidí zvolilo raději chůzi vedle cesty než-li po ní. Nicméně za touto částí následuje krajina plná keřovitého porostu, kopečků a důlků, po jejíž stranách se otevírají krásné výhledy na Julské Alpy. Nutno však podotknout, že ani jeden z nich si nezadal s tím, který se naskytl z vrcholu Šija. Přestože v pohledu na jihozápad a tím pádem i na moře bránily mraky, plně to vynahradil ničím nezkalený Triglav, národní a nejvyšší hora Slovinska, která se dokonce skví i na jejich znaku a vlajce. Na Šije už mnozí oblékli bundy, protože studený vítr zesílil a slunce tolik nehřálo, ale radost z výšlapu to nikomu nezkazilo. A i když sejít dolů se ukázalo podobně náročné jako dostat se nahoru, únava nikomu nezabránila v prohlídce nedalekého vodopádu Savica.
Zdrojnicí pro proud vody vysoký téměř 80 metrů je krasové Črno jezero ležící asi o 500 metrů výše, které může v období bohatém na deště začít přetékat a protáhnout vodopád na skoro 600 m. Hučící proud vytváří dole potok Velika Savica, hlavní zdroj pro řeku Savica, jež zase napájí Bohinjské jezero.
Zatímco úterý se neslo v duchu občas téměř šplhání na hory, středeční dopoledne vedlo do podzemního krápníkového bludiště. Postojenská jeskyně kouek do Lublaně představuje jeden z evropských, ale i světových unikátů. Patří mezi nejlépe osvětlené krasové jeskyně, dokonce se v ní tak stalo dřív než ve slovinském hlavním městě. Návštěvníkům je přítupných 5,3 kilometrů, v čemž zabírá na svět první příčku. A žije zde obojživelník macarát jeskynní, endemit Dinárského krasu – bílý šíthlá tvor s drobnýma nohama, červenými keříčkovitými žábrami a plachou povahou. Dříve je lidé považovali na dračí mláďata, ale to už patří do minulosti. Ale jak už bylo řečeno, trasy pro veřejnost mají přes 5 kilometrů, takže část cesty, začátek a konec, vede po kolejích – kovovým rachotícím vláčkem s otevřenými vagonky. Jako první se příchozí dostane pohled na horu. Nebo aspoň na něco, co se jí hodně podobá. Z jeskyně se kdysi odlámaly velké kusy vápence a vytvořily kopec, na němž začaly růst stalagmity. Některé z nich dosahují nevšedních rozměrů – takové bývají staré miliony let. Zpevněná cesta pokračuje mezi malými i velkými krápníky, efektně nasvícenými, jako by vedla do jiného světa – tichého, pomalého a prastarého. Kolem se nachází mnoho druhů krasových jevů – tenoučká brčka u stropu, záclony zamrzlé v závanu větru, spadlé i stále rostoucí stalagmity, drobná jezírka nazývaná pánvičky. Krás je tu nespočet. Ovšem ikonou celého komplexu je čistě bílý krápník Diamant vytvořený v jinak okrové až hnědé jeskyni, kam cesta vedla naposledy.
Každý určitě doufal, že z Lublaně, kam autobus zamířil nyní, uvidí co nejvíc, ale času se nedostávalo. Pouhé dvě hodiny jsou na prohlídku města k uzoufání málo, ale kdyby jich mělo být víc, šlo by to na úkor jiných věcí. Jiných míst k navštívení. A každá skupina, která se do ulic hlavního města vydala, z nich vytěžila vše, co se dalo – ať už prostým chozením a prohlížením si starých domů, posezením v kavárně nebo v občerstvení či navštívením zapadlého sekáče v pěší uličce. O Lublani by se dalo vyprávět mnoho – o skoro vlezlém horku, které profesoři nazvali příjemným letním dnem, o zdobených průčelích, hradu stojícímu mezi stromy na kopci nad městem, o Zmijském mostě, jejž hlídají nehybní draci, o architektonické zajímavosti zvané Trojmostí, ve které se nad řekou spojují tři oblouky, aby unesly váhu lidí. Ale nebyl prostor ji prohlédnout zdaleka tak pozorně, jak by si zasloužila, takže podvečer se opět udál v Bledu. Vzhledem k tomu, že jsme bedlivě sledovali předpověď počasí, která se měla od čtvrtka začít kazit, vyrazili jsme k večeru opět k jezeru. Buď se vykoupat v takřka průhledné vodě nebo doveslovat na ostrůvek uprostřed jezera, kde se nacházel kostel, v té době v rekonstrukci.
Ve čtvrtek ráno nás skutečně přivítal déšť, ale ani toho jsme se nezalekli a autobusem jsme vyrazili do soutěsky Mostnice, asi čtyřicet minut od Bledu. Když se déšť trochu uklidnil, vyskákali jsme z autobusu a vydali jsme se na kratší procházku podél stejnojmenné říčky. Počasí nám sice nepřálo, ale pohled na koryto řeky Mostnice nám učaroval i tak. Zajímavostí v řece budiž kámen ve tvaru slona s chobotem ponořeným ve vodě. Zpáteční cesta se opět vinula kolem Bohinjského jezera, kde jsme neodolali a chtěli jsme vyzkoušet teplotu zdejší vody, protože je oproti Bledu údajně mnohem studenější. Na odpoledne jsme měli každý program dle svého uvážení a všichni jsme chtěli využít poslední možné chvíle v Bledu. Obchody se suvenýry jsme vzali útokem, někteří z nás vyrazili na hrad, který se majestátně tyčí na kopci nad Bledem. Uvnitř hradu nás na pokladně nasměrovali na audioprůvodce, takže jsme mohli slovinskou historii poslouchat i v mateřském jazyce. Bledský hrad nás okouzlil zvenku i zevnitř. Mohli jsme nahlédnout do tiskařské dílny, prohlédnout si galerii místních umělců, navštívit historický vinný sklípek. Zkrátka jsme všichni dělali všechno pro to, abychom si poslední den v Bledu jak se patří užili.
Nicméně ani zpáteční cesta nezůstala zcela bez zábavy – po občas až nepříjemných serpentinách v horách nás čekal rafting na řece Soče, popřípadě návštěva muzea a kostnice. Safety breathing, jak to nazval jeden z vedoucích, proběhl v angličtině, což asi většině z nás poskytlo největší příležitost si ji procvičit za celý pobyt. Týkal se bezpečnosti na raftu, co dělat při vyklopení, co dělat, aby se plavidlo nepřevrátilo, a základní příkazy. Po tom, co se profesoři ujistili, že všichni pochopili, jsme nasedli a vydali se na neuvěřitelně čistou vodu. Zprvu se zdála klidná, ale po prvních peřejích už šla akce ráz na ráz. A když mluvíme o peřejích, myslíme peřeje tvořené kameny se dvěma a více metry na výšku. Což umožnilo i vytvoření skluzavky z jednoho z raftů, po níž si snad každý aspoň jednou sjel do vody ledovější než v Bledském jezeře, před níž nedokázal ochránit ani neopren. Když se ta dobrodružnější část exkurze vrátila od řeky, druhá, která mezitím navštívila muzeum s tématem 1. světové války a kostnici, na ně již čekala v autobuse. A po vrácení raftů i obleků cesta domů pokračovala dál. Čas běžel, vysoké hory se pomalu vzdalovaly, jazyk měnil, až nakonec padla tma a chvíli po jedenácté autobus zastavil před gymnáziem, kde už stáli rodiče. Exkurze skončila, ale vzpomínky zůstanou a budou připomínat ty z nejhezčích chvil strávených ve Slovinsku.
