„Štefane, co se děje?, zadýchaný chlapec se objevil u dveří svého nejlepšího kamaráda. Leo spatřil Štefana, opřeného o zeď, sedět na zemi úzké chodby. Ten ho nevnímal, zíral do země a slzel. Byl oblečen v kostkované košili hnědé barvy, v kalhotách s vysokým pasem a jeho kudrnaté světlé vlasy byly načechranější než jindy. Pohrával si s destičkou visící okolo krku. Patřila jeho otci, než musel nedobrovolně odejít. Leo k němu pomalu přešel, posadil se vedle něho a položil ruku na jeho rameno. „Prosím, mluv se mnou!” Leo chlapcem zatřásl, dožadovat se odpovědi, proč Štefan brečí.

Znali už od dětství, jako malí si hráli na zahradě, kde s nimi posedávali jejich rodiče. Tehdy byl život ještě prostý, jednoduchý, bez jakýchkoliv tíživých situací. Byli sami sebou, vlastně se tak chovali v jejich skupině šesti přátel. Leo, Štefan, Lucie, Josef, Běla a Libor. Všichni spolu sousedili a navzájem si kryli záda. Proč ale teď nechtěl Štefan promluvit? 

„Budou mě chtít narukovat do války, stejně jako naše táty. Nechci dopadnout jako oni.” Nastalo ticho. Nikdo z nich neměl odvahu promluvit. Z otevřených dveří byl slyšet zvuk ptáků a šumění větru ve větvích listnatých stromů. Čas běžel dál, přesto dvěma chlapcům připadal zpomalený. Jako kdyby je někdo hodil do ledové vody a nechal je umrznout, šokem, způsobený z neočekávaného. Leo sotva dýchal, bál se přerušit ticho. „Co když o něj přijdu?” Nedokázal si představit budoucnost bez Štefana. Byli nejlepší kamarádi, snili o studiu v Praze společně.

„Narozeniny budeš mít až za dva měsíce, to nemůžou, nemůžou tě odtáhnout tak brzy!”, Leo protestoval. Položil svou hlavu na Štefanovo rameno. Oba se rádi objímali s lidmi, takže jim nevadil fyzický kontakt. „Můžou, už to udělali, tady je dopis.”, podal Štefan obálku hnědovlasému chlapci. Té si ani Leo nevšiml, když vstoupil. Béžová papírová obálka s razítkem. Neotevřená. „Ani jsi jí neotevřel, jak můžeš vědět, že je určena tobě?”, namítl Leo. „I kdyby dopis psal o tom, že mi umřel táta, neotevřel bych ji i tak. A nic se nezmění, stejně mi bude osmnáct. Zákon si mě najde.” Leo zvedl hlavu a zadíval se do Štefanovo očí plné zeleně. Jeho oči nepanikařily, přijaly svůj krutý osud. Ten zadržoval dech, čekal na Leovu reakci. Místo slovní odpovědi ho objal. Doufal, že Štefan dlouho neodejde. Pustil Štefana, aby si podrobně prohlédl dopis smrti. Roztrhl obálku, vytáhl složený papír a začetl se. Povzdechl si. Jeho kamarád měl pravdu. 

Dopis zmuchlal a odhodil dál do chodby. Štefan si opřel hlavu o zeď a zadíval se na strop. Leo se potají otočil na Štefana. „Co mu asi běží hlavou?” Vzpomínal na staré časy, kdy se v této chodbě honili, hráli si zde na Vojáček s praky. Netušili, že jednou budou místo praků držet skutečné pušky. 

„Co teď?”, zeptal si Leo.

„Já nevím, vážně nevím.”, zavázal Štefan. „Než mi bude osmnáct, tak budu mít ještě tři měsíce svobody. Chci je strávit s naší partou. Hlavně s tebou a s Lucií.”

„S Lucií? Když jste kamarádi nebo ne?”, pokusil se Leo nenápadně zeptat.

„Ano, mám lásku.”, zasmál se Štefan. „Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív, Luciina matka to zatím neví a Lucie to chce udržet v tajnosti. Znáš její matku, víš, jaká může někdy být. Ale věřím, že ty umíš udržet tajemství.”

„Spolehni se, kamaráde.” Leo se na chvilku odmlčel. „Bojíš se?”

„Samozřejmě, že mám strach, je to válka! Nyní jsem tady, ten čas odchodu přijde sám. Musím si užít naplno každé chvíle, co se mi naskytne.” Štefan byl optimista, jenž hledal ve všem živém dobro. Byl o rok starší než Leo, přesto měl moudrost šedesátníka. To na něm Leo obdivoval. 

Štefan se zvedl na nohy a natáhnul ruku směrem k Leovi. „Tak pojď, jdeme najít naši partu. Chci myslet na pozitivní věci.” Leo se chytil za Štefanovu ruku a ten ho vytáhl nahoru. Štefan se usmál a rozeběhl se ze dveří. Leo pozoroval, jak záda jeho kamaráda se vzdalují. Naposledy se podíval dál do chodby, kde ležel zmuchlaný papír. Vydechl. Neváhal dlouho a vyrazil ven.