Hola! Už je to nějaká doba, co jsem se vrátila ze svého semestrálního pobytu na Kostarice, kam jsem měla možnost vycestovat s organizací AFS. Žila jsem tam v malém městečku El Rosario asi hodinu autem od San José a musím říct, že v lepší lokaci jsem skončit nemohla. Městečko bylo na kostarické poměry poměrně bezpečné, vzdálenost jak k hlavnímu městu tak k národním parkům a plážím byla skoro stejná a klima mi víc než vyhovovalo.

Jazyk

Dostala jsem se do úžasné rodiny, která se kromě mě a host rodičů skládala ještě ze 3 dalších sourozenců, což pro jedináčka jako já bylo něco nepředstavitelného. To nejtěžší jsem ale teprve měla před sebou – naučit se jejich jazyk. Na tomhle konci světa, jak Kostariku někteří před mým odjezdem rádi nazývali, se totiž mluví španělsky – jazykem, kterým jsem ještě nedávno zvládla jen pozdravit a naivně si myslela, že ze začátku vše zvládnu bezstarostně s angličtinou. Z omylu mě vyvedl hned první den v mé nové rodině a ani nevíte jaká panika ve mně zavládla když jsem zjistila, že bez překladače se navzájem ani nepředstavíme. Zachránil mě můj o rok starší bratranec, který byl jediný široko daleko anglicky mluvící člověk a který se nakonec stal mou největší oporou. I když jsem tomuto tvrzení vůbec nevěřila, i já později sama sobě dokázala, že za 2 měsíce snahy se již v klidu dá domluvit a tak jsem ke konci svého pobytu byla schopná nejen vyprávět o svých zážitcích s rodinou, ale hlavně drbat s kamarády (to se mimochodem řekne chismear ;))

Rodina

Na rodinu, která si mě vybrala, jsem měla šílené štěstí, protože jsem si sedla s každým členem rodiny a například se svými sestrami měla skvělý vztah, který se mi daří nadále udržovat. Navíc obrovská rodina, která vždy drží pospolu je pro Kostariku a Jižní Ameriku celkově charakteristická a tak do mého každodenního programu spadalo trávit čas i s tetami, bratranci a širší rodinou – aby ne, když většina žila ve stejné vesnici a často i v té samé ulici. Další výhodou bylo i to, že jsem se cítila bezpečně a mohla chodit takřka kamkoli, na jakoukoli akci a vždy se mnou měl kdo jít. Bezpečnost bych ale například s Evropu vůbec neporovnávala, zvlášť pak v hlavním městě San José. Zpět ale k rodinnému zázemí – procestovala jsem snad všechny kouty téhle malé země vždy spolu s některým z příbuzných a tak navázala bližší vztah s velkou částí rodiny. Díky sestřenicím a bratrancům ve svém věku jsem pak zase získala mnohem více přátel a nechyběli ani večerní akce nebo

dobrodružství a zpětně jim za možnost tohle vše zažít neskutečně vděčím a například mít sourozence mi nyní opravdu chybí. 

Škola

Navštěvovala jsem CTP El Rosario de Naranjo, tedy školu ve stejném městě ve kterém jsem bydlela a cesta autobusem mi trvala přibližně 5 minut. Jednalo se o školu technickou a tomu odpovídal i můj rozvrh. Ve škole jsem trávila více času než většina ostatních výměnných studentů a mnohem více než jsem byla zvyklá z Česka, jelikož výuka probíhala od 7 do 16.30 s hodinovou přestávkou na oběd a dvěmi menšími přestávkami na svačinu.

Ke školnímu systému Kostariky jako takovému: Po absolvování 6 let základní školy následuje střední, která má většinou 5 stupňů, ale například má odborná škola jich měla 6. Na výběr zde měli logistiku (logística), administrativu (ejecutivo para centros de servicio), IT (redes) a účetnictví (contabilidad). V jednom stupni byly většinou 4 třídy, které se ještě dělí na poloviny kvůli odborným předmětům.

Učitelé přistupují k učení více přátelsky, ale množstvím a kvalitou naučené látky se Evropě kostarický školský systém nevyrovná. Překvapil mě také způsob známkování – za semestr mají z každého předmětu jen dva testy. Na ty je vyhrazen jeden týden a každý den ve stejnou hodinu všechny třídy píší test z určitého předmětu, ohodnoceni jsou pak procentuálně. Celkové hodnocení na konci semestru pak záleží na samotných testech (45%), práci v hodině (30%), domácích úkolech (15%) a docházce (10%). Zároveň je zde povinné nosit školní uniformy a jakékoli šperky, doplňky nebo make-up jsou zakázány. Bez povolení je také zakázáno opustit areál školy.

Amigos

Co si budem – z toho jak mezi ostatní zapadnu, jak to celé bude vypadat a jestli nakonec neskončím zklamaná a osamělá jsem taky měla poměrně velký strach, protože jsem věděla, že přátelé budou tvořit důležitou část mého pobytu. A také že tvořili. Dá se říct, že ve škole se se mnou v podstatě každý už od začátku chtěl sám od sebe bavit a tak všechna přátelství přišla dost přirozeně a lehce, i přes jazykovou bariéru. To co se říká o Ticos (= místní) je naprostá pravda: jsou celkově vždycky milí, nápomocní a trpěliví. Reálně mi stačilo se jen usmívat (a být vysoká blondýna).

Sportovní kluby byly dalším skvělým místem, kde poznat nové lidi. Srdcovkou byl samozřejmě fotbal, který jsem se tam naučila mít ráda a hodně populární byl i volejbal, ke kterému jsem se vrátila. Ve volném čase snad každý koukal na fotbalová utkání, ať už živě na stadionu, kam jsem několikrát také zavítala, nebo v televizi. Volný čas po škole jsem kromě toho trávila většinou ve městě s rodinou a kamarády a nebo ostatními AFS studenty. 

Náhodou v mojí blízkosti skončili 4 další studenti z AFS, tři dokonce chodili se mnou do školy, což se ale moc nestává a já tak trochu vyhrála loterii. Takže jsem ve škole byla já z Česka, Ida z Finska, Salome z Německa a Hannes z Švédska. Byli jsme si (a doteď jsme) díky okolnostem hodně blízcí a často jsme spolu něco podnikali. Další studenti nebydleli tak blízko, ale pořád jsme se snažili scházet buď u někoho doma, nebo plánovat různé výlety.

Jídlo

Čerstvé tropické ovoce každý den mi extrémně chybí. Třeba takové banány, manga nebo avokáda nám rostla přímo na zahradě. K typickým pokrmům patří moje nejoblíbenější plátanos a patacones. Plátanos jsou v podstatě odrůda banánu a zpracovávají se tepelně na mnoho způsobů. Od banánů se liší barvou a trošku i chutí. 

Za druhé – všude byla rýže (reálně ji měli i jako přílohu ke špagetám, pomoc), fazole a tortilly. Takhle se připravuje třeba známé casado nebo gallo pinto, podávané ještě s vejci a různými přílohami. Ze sladkých jídel postrádám hlavně arroz con leche, tres leches nebo granizado/copo. Přiznávám se, že rýže a masa jsem měla ke konci plné zuby (jako doslova) a jejich jídelníček na mě působil i přes množství čerstvých potravin velmi nezdravě, kostarická kuchyně ale bude mít už asi navždy v mém srdci a žaludku speciální místo. 

Teď už víte, jak to na Kostarice chodí, ale čím je vůbec známá? Možná jste již slyšeli, že místní vláda zrušila národní armádu roku 1948, nebo že je tato nevelká zemička domovem pro 5% světové biodiverzity. Málo známé je ale například slovní spojení “pura vida,” které nejen že mě provázelo po celou dobu, ale také naprosto přesně charakterizuje kostarickou kulturu. Doslovný překlad zní “čistý život” a zjednodušeně je to životní postoj, který reprezentuje jednoduchost, radost i z maličkostí, rodinu, pozitivní přístup a vděčnost. Zároveň se výraz používá jako pozdrav nebo pozitivní vlastnost (když je někdo pura vida, je zkrátka fajn člověk). Uvědomila jsem si, že jsem ve Střední Americe byla opravdu šťastná a k tomu přispěl právě způsob, jakým se Ticos každý den dívají na svět. Osvojit si jejich mindset pro mě bylo skvělou možností nejen k tomu zůstat šťastná, ale hlavně žít naplno a stále vycházet ze své komfortní zóny.