‚‚Vstávej.” 

Najednou se něco ozvalo, hlas, který lehce promlouval k duši.

Ta ležela na zemi. Nehýbala se, nereagovala, jen klidně dýchala. Kde vůbec je? Nic tu není, je to nic, nebo to je přece jen něco?

Celé nic pohlcovala hustá mlha, ze všech stran svítilo oslňující bílé světlo, žádný zvuk nebyl slyšet. Prázdno a nekonečno, duše byla zde úplně sama.

Duše nevnímala, tak se hlas o trochu zvýšil:

‚‚No, tak, krásná duše, probuď se.”

Duše se konečně probudila. Protáhla své končetiny a sedla si na prázdnotu. Pokusila se otevřít oči, ale světlo bylo jasné, pálelo. Duše si oči přikryla a znovu je otevřela v dlaních. Pozorovala okolí skrz prsty a zjišťovala, kde se to nacházela. Pomalu dala ruce ze své tváře pryč. Rozhlédla se, nechápala, kde se tady vzala. 

Proč tu jsem? Jak to, že se na nic nevzpomínám?

Duše se podívala na sebe, neměla žádné oblečení. Rozhodla se zvednout na nohy a jít se porozhlédnout po něčem, po čemkoliv. Mlha jí sahala po kolena, přesto viděla na zem, spíše na prázdnotu pod ní. Vypadalo to, že podlaha se chovala jako zrcadlo, odrážela nic a vše. Jen duše byla viditelná na míle daleko. Bála se udělat krok, netušila, jestli by po jednom kroku nepropadla temnotou. Byla nějaká šance, že zde existovala i temnota a jakákoliv jiná barva než odstín bílé? 

Odhodlala se a nohou šoupla po zemi. Náhlý pohyb podlaha zaznamenala, zachovala se jako voda, objevily se malé vlny, stejně jako při dopadu kapek deště na hladinu hlubokého jezera. Žádný zvuk pod jejím krokem se neozval, děsivé ticho přetrvávalo. Nadechla se, nebylo to slyšet. 

Duše vyrazila do většího bílého prázdna. Netušila, kam ani za čím jde. Je vůbec skutečná? Nemá halucinace? Pozorovala okolí v naději, že se něco, cokoliv objeví. Začalo jí hvízdat v uchu, její mozek nejspíš potřeboval alespoň nějaký zvuk, tak si ho sám vytvořil. 

Čas tu běžel a zároveň neexistoval, byl relativní. Nevěděla, jak dlouho tu je nebo kolik dní už chodí prázdnotou. Ze začátku jí to moc nevadilo, nemusela spát, protože si nepřišla unavená a bělitá prázdnota nedovolovala duši zavřít oči. Každou další vzdáleností ji docházelo, že tu může být uvězněná věky.

Vzpomínky se jí začaly vracet, pamatovala si na louku s motýli, kde často trávila čas se svou matkou, na filmy, které zkoukla a vzpomněla si i na jídlo. Měla krásné zážitky, plné radosti a smíchu. Zabloudila do doby, kdy byla duše jako malé dítě. 

Najednou uslyšela smích, dětský a trochu hlasitý, jako kdyby hlas stál vedle ní. Vylekala se, nevěděla, odkud zvuk přišel. Když přece nikdo nebyl vidět na kilometry daleko! Duši ihned došlo, proč se tak stalo. Znova se ponořila do svých myšlenek a po chvilce se prázdnota vytvarovala do její vzpomínky. Uviděla sebe, jako dítě, běhající na louce plnou květin s její matkou v zádech. Na předešlé bílé ploše vyrostla krásně zelená tráva, ta lechtala duši na chodidlech. Podívala se dál a zpozorovala celý horizont. Zasněžené vrcholky se dotýkaly nebes, slunce jasně ozařovalo údolí, listí na stromech se chvělo, příroda byla prostě krásná, mírumilovná. Život zde ubíhal pomalu, klidně, na nic se nespěchalo. Duše si lehla do trávy a po dlouhé době si oddychla. Ptáci si hvízdali a spolu si povídali.

Ale, vlastně nic jiného se nedělo, duši to po několika okamžicích zdálo podezřelé. Pocítila; procitla. Něco bylo špatně, takhle život nevypadá. Není bez překážek, za stálých neměnných podmínek. Někdy je dobře až skvěle, bývají i časy, kdy by člověk nejraději zalezl a schoval se před celým světem. Něco tu nehrálo.

Celá představa na louce se začala bortit, příroda zešedivěla, slunce zapadlo za hory. Duše se znepokojením zvedla a sledovala tu hrůzu. Ptáci zmizeli z existence, už nezpívali. Okolí se vrátilo do “původního” stavu. Obrázek její šedivé vzpomínky zůstal, ale nehýbal se, ztratil plamínek života. Vystoupila z prostoru, prázdno také zešedivělo a nabyla dojmu, že se brzy situace zhorší. Duše si rychle oddechovala, bolela ji hruď. Co se to sakra děje? 

I přes vrstvy šedých barev spatřila černou tečku, velmi vzdálenou. Bála se, a přesto se rozhodla k ní vyrazit krokem. Nekonečné prázdno zneklidnilo, každý dalším krokem se prostředí změnilo, síla větru stoupala, příšerně pisklavý zvuk se rozléhal a znepříjemňoval duši cestu. 

Zaostřila očima, ta černá tečka je vstup! Ale kam vede? Vede někam nebo je další slepou uličkou, dalším zamícháním karet v této hře nekonečna? Dostane se duše pryč?

Duše došla k tajemné černé tečce. Záhy bouřlivá atmosféra se přerušila, nejspíš ztracená bez vědomek splnila její úkol. Před ní stála brána. Dva stromy jilmy srostly dohromady, tak vytvořily vysoký oblouk, skrz který by prošel i kyklop. Na vršku seděli krkavci. Nevěděla, jestli je dobře, že se ptáci nehýbali. Kůra stromů byla bez života. Stane se něco, pokud se toho dotknu? Na chvíli se zamyslela. Nemám co ztratit. S falešným sebevědomím si to duše nakráčela k portálu a celou dlaní pohladila zuhelnatělý povrch stromu. Zvláštní, nic se nestalo.

„Zdravím.” Hluboký hlas promluvil k duši. Rozhlédla se, odkud se zjevil? Nikoho neviděla, asi už bláznila. „Tady jsem.” Na druhé straně brány se malé částečky zvířily do obří vzdušné koule, z níž postupně vylézaly ruce, nohy a nakonec hlava. Do obličeje neznámé entity nešlo vidět, zcela se nevytvořil. Entita přes sebe hodila plášť a zahalila zbytek svého těla. Její aura byla mysteriózní, mlčky čekala, co bude dále. Tělo měla třikrát větší než brána, nechyběly jí mohutné svaly ani tajemné modré oči. Duše byla schopná pocítit zhuštění napětí, nervozitou polkla. Pootevřela ústa: „Kdo jste?” Zářivé oči entity okamžitě vyhledaly duši. 

„Jsem strážce všech duší. Svoje jméno ti však prozradit nemohu, vlastně není ani důležité, mé dítě. Brzy se naše cesty zase rozejdou. Víš, proč tu jsi?”

„Nemám ponětí. Provedl jsem něco špatného?”

„Nemyslím si, jak se jmenuješ?”

„Nevím.”

„Pamatuješ si minuty před tvým příchodem?”

„To také nevím,“ duše se zastyděla. Nemohla poskytnout odpovědi. Zoufalství ztracené duše vyplavalo na povrch. „Omlouvám se.”

„Nemáš se za co omlouvat. Je to normální, když tady neznáš nic o sobě,“ strážce se pousmál, „pojď se mnou, něco ti ukážu.” Entita natáhla ruku, čekajíc na stisk. Duše váhala, než se přiblížila k černé dlani. 

Krkavci se probrali a vzlétli vzhůru. Duše strachem sebou škubla. Strážce se rozesmál a popadl duši za paži. Vedl ji dál přes černou zahradu, až přistoupili k jezírku se stříbrnou vodou. Strážce duši pustil, aby mohl máchnutí ruky ovládnout hladinu vody. Hladina vzplanula, vodní provazy se pomalu stočily, namířily si to k duši. 

„Neboj se, prosím, dotkni se vody bříšky prstů, ukáže ti tvůj příběh,“ strážce požádal a duše poslechla. Sáhla na vodu, avšak nic nepocítila, její dlaň vodou prošla. Voda se vrátila do jezírka a změnila barvu. Střed hladiny se prohluboval do doby, než zůstal vodní kruh okolo suchého písku. Bílá tajemná vrstva záhy pohltila poslední náznaky jakéhokoliv jezírka a promítla první vzpomínku duše.

 Nejranější obraz jejího dětství vykouzlil duši úsměv na tváři. Byly jí tři roky, stála u matky, jednou ručkou tahala matce kalhoty, snažila se o její pozornost. Druhou ručkou se natahovala nahoru, chtěla vidět, co její člověk dělá. 

„Dobře, ale budeš sedět na jednom místě.” Maminka si duši posadila na kuchyňskou linku. Zrovna vařila v hrnci nudličky pro přípravu polévky. Poté do vroucí vody hodila čerstvou nakrájenou mrkev, osolila ji a přidala bylinky. Malý klučina se naklonil nad horkou nádobu, nadechl se a ucítil příjemnou vůni. To to tak vonělo, až se dítko rozesmálo. „Chceš tam přidat kousek petržele?” zeptala se maminka. Radostně zavýskl a šmátral malou dlaní po zelenině. „Opatrně, pomalu tam petržel pusť.” Poslechl a po malých kouscích vyprázdnil prkénko. „Ty jsi ale šikovný chlapec. Příště tě naučím něco s kořením. Už se těšíš?”

 Duše se srdceryvně rozesmála. Poznala svoji matku, tu nejlepší kuchařku na světě. „Vařila jako nikdo jiný. Byla cítit ta láska, kterou do jídla vkládala. Vždycky se kuchyni tak usmívala, díky ní jsem začal s vařením,“ podíval se na obří entitu.

„To je krásné. Žil jsi vařením?”

„Rozhodně ano….Jen… Mám pocit, že jsem s tím přestal.”

„Znáš důvod?”

„Ne, ale určitě to muselo být důležitější než má vášeň k jídlu. Proč bych s tím jinak přestal?”

Entita se zamyslela: „Raději půjdeme dál.”

 Nyní si klučina připravoval tašku do školy. Bylo mu asi patnáct let, v období poznávání sám sebe. Nerad chodil do školy, studoval obor kuchař a i když miloval vaření, ostatní byli lepší než on. Nenašel si zatím žádné kamarády a to ho ničilo.

 Matka držela krabičku se svačinou, aby její dítě mělo dost sil na těžký den. „Krásný den ve škole, zlato.” „Díky, mami.” Klučina se sebou zabouchl dveře a vyšel z ulice. Škola se nenacházela tak daleko, proto si rád procházku prodlužoval. Stromy už ztratily svoje kabáty, jejich poslední listí už dávno spadlo a tak se holé větve houpaly po směru větru. Větve tvořily nové zvuky, novou hudbu. Na chvíli se zastavil na mostě. Nadechl se, potřeboval zpomalit. Rozhlédl se. Pod ním tekl potok, vlnění vody řinčelo o kameny, v dáli jezdila auta. Ach jo, další den a stejná nicota ve mně. Proč nemám kamarády? To nejsem ani trochu zajímavý? Stačil by mi jeden člověk! Naposledy si povzdechl a pokračoval dál. 

 Vstoupil do třídy těsně před zazvoněním, ostatní spolužáci už seděli na svých místech. Chlapec myslel, že na jeho místě nebude nikdo sedět, mýlil se však. Další osamělý kluk, raději si kreslil do notesu, než aby se s někým bavil. Možná po kamarádech ani netoužil, zamyslel se. Sedící se na něj podíval, navázali spolu oční kontakt, ani jeden z nich ho nepřerušil. Něco se mezi nimi stalo, zdálo se to neobvyklé, možná až osudné. 

 „Ehm,“ ozvalo se za klučinou. Klučina vlastně už dobrou minutu stál před tabulí, vůbec mu to nedošlo. Otočil se a spatřil napruženou učitelku. Ona je asi už pravděpodobně hodina. Super, fakt umíš udělat dojem. Jeho srdeční tep se zvýšil, trapně se zatvářil a snažil se situaci zmírnit:

„Pardon, omlouvám se.”

„Rychle se posaď, ať můžu začít vyučovat.”

Neváhal a rychle si šel sednout ke klukovi, na kterého tak zíral. 

„Ahoj,“ začal kreslíř.

„Ahoj, jak se máš?” klučina se usmál. V tu chvíli věděl, že našel někoho stejně ztraceného jako on.

„Wau, můj první skutečný kamarád. Nevím, proč se v ten den zničehonic objevil. Jako kdyby osud chtěl, abych ho poznal. Bylo to…kouzelné, neuvěřitelné.”

„Jaký byl?”

„Skvělý! Byl strašně milý a pořád veselý. S jídlem to uměl. Pamatoval si toho více než já, a díky tomu na praxích exceloval. Ale ani jednou ve mně nevyvolal pocit, že bych byl horší. Spíše mi pomohl se zlepšit.”

„Hezky o něm mluvíš? Miloval jsi ho?” zeptal se strážce.

„Ano, ale takhle to jste to nemyslel. Proč se ptáte?”

„Je samozřejmé, že ti byl blízký. Viděl jsi ho někdy více než kamaráda?”

„To mě v životě nenapadlo,“ dumala duše nad svým vztah k jedinému příteli, „myslíte, že by to on tak vnímal?”

Entita se zamyslela: „Nikdy nevidíme lidem do hlavy. I když nahlas vysloví svou myšlenku, neznáme ten proces, proč nám to řekli. Je tam stále to neznámo a nám nezbývá nic jiného než doufat v pravdu. Proto ti nemohu odpovědět.”

„Takže nebudu mít žádnou šanci se to dozvědět?”

„Bohužel se budeš muset s tím smířit,“ sdělil duši strážce. 

 Nedalo se nic dělat, duše to musela přijmout.