„Wau, můj první skutečný kamarád. Nevím, proč se v ten den zničehonic objevil. Jako kdyby osud chtěl, abych ho poznal. Bylo to…kouzelné, neuvěřitelné.”

„Jaký byl?”

„Skvělý! Byl strašně milý a pořád veselý. S jídlem to uměl. Pamatoval si toho více než já, a díky tomu na praxích exceloval. Ale ani jednou ve mně nevyvolal pocit, že bych byl horší. Spíše mi pomohl se zlepšit.”

„Hezky o něm mluvíš? Miloval jsi ho?” zeptal se strážce.

„Ano, ale takhle to jste to nemyslel. Proč se ptáte?”

„Je samozřejmé, že ti byl blízký. Viděl jsi ho někdy více než kamaráda?”

„To mě v životě nenapadlo,“ dumala duše nad svým vztahem k jedinému příteli, „myslíte, že by to on tak vnímal?”

Entita se zamyslela: „Nikdy nevidíme lidem do hlavy. I když nahlas vysloví svou myšlenku, neznáme ten proces, proč nám to řekli. Je tam stále to neznámo a nám nezbývá nic jiného než doufat v pravdu. Proto ti nemohu odpovědět.”

„Takže nebudu mít žádnou šanci se to dozvědět?”

„Bohužel se budeš muset s tím smířit,” sdělil duši strážce. 

 Nedalo se nic dělat, duše to musela přijmout. Obě bytosti se otočily zpět k jezírku. Dále klučinův příběh zpomaloval, obraz ztmavnul, celkový dojem vypadal pochmurně. Hádky s rodiči byly na denním pořádku, stres ze školy moc tomu nepřidával. Jedinými místy světla se vyskytovaly ve škole, kdy klučina vařil a trávil čas se svým kamarádem. Učitelé vyvíjeli na své žáky tlak, aby přidali na plynu a věnovali se jen škole nebo vaření. Neměl úplně ty nejhorší známky, určitě by se našli ti, kteří propadali. Snažil se dávat maximum do učení, jenže bylo to těžké, to je to, proč většina společnosti nechápala studenty. Ne všichni byli a budou dokonalí, dokonalost nebude nikdy neexistovat.

Otec klučinovi nadával na jeho údajnou neschopnost se učit, když je to přece tak jednoduchá látka! „To za mé doby,“ takto vždy začínala otcova věta, jenž měla omlouvat jeho toxické chování. Klučina nechal rád plout slova okolo něj, bohužel část jeho srdce to slyšela, urážky se přichytly na povrch a nehodlaly se pustit. Nebavilo věčné dohadování s otcem, nebylo divu, první roky jeho života byl mimo obraz a najednou jevil o svého syna zájem. Proč se vrátil, když jemu a jeho matce život jen zhoršuje? 

„Mami, prosím, vyhoď ho. Bylo nám lépe bez něho!” promluvil její syn, „vždyť nám ubližuje, prosím!”

„Nemůžu, zlato,” a dál to matka nerozváděla.

Nevěděl co dělat. Jediné pochopení pro něj měl kamarád, jenže to nemělo trvat dlouho: „Hele, musím s tebou mluvit.” 

„Jasně, poslouchám,“ přitakal klučina. Sakra, co se děje? Je v pořádku?

„Za měsíc se stěhuju,“ lítostně se přítel podíval na klučinu, „mamka dostala novou pozici na opačné straně státu. Mrzí mě to, rád bych zůstal.” 

Do háje, proč??? Odejde moje jediná opora! Nechci ho ztratit…

„Budeme v kontaktu, že jo?” ujišťoval se.

„To je samozřejmost, co bych bez tebe dělal?” poposedl si k němu kamarád. „A kdykoliv k nám můžeš přijet, velice rád tě přivítám.”

„Alespoň budu mít z něčeho radost.”

„Stejné nebo horší?”

„Bohužel horší.”

Kamarádi se obejmuli, jako kdyby to mělo být naposledy, kdy se naživo uvidí. O měsíc později se ještě pevněji obejmuli před kamarádovo nasednutím do auta. Klučina sledoval, jak vozidlo odjíždí. Jakmile zabočilo, dal si ruku přes pusu. Slzy jako vodopády mu znemožnily vidět ostře. Svět nevypadal skutečně. Byl vůbec skutečný nebo sledovalo jeho podvědomí ochablou tělní schránku? Podlomila se mu kolena a klučina byl zase ztraceným. Přišel o část sebe, své duše. Pocítil; procitl. Má můj život vůbec smysl? Co budu dělat? 

Nenapadlo ho nic jiného než se ponořit do učení, potřeboval zaplnit svůj prázdný prostor v srdci. Doufal, že mu to pomůže utlumit své myšlenky. Třeba mě bude mít někdo konečně rád. Trvalo to jen pár měsíců a povedlo se mu zlepšit průměr. Ve škole i doma ho chválili. Díky výborným známkách se domácí prostředí zklidnilo, otec neměl důvod se naštvávat, dokonce byl na svého syna pyšný. Klučina myslel, že se změní jeho emoce a že všechno bude lepší. Opak byl daleko od jeho očekávání. On přesto necítil, že by si něco zasloužil. Byl opuštěný a osamělý. Chvála okolí nestačila. Jeho myšlenky se hromadily jako odpadky na smetišti, bylo jich čím dál více, nestíhal je spalovat ani recyklovat. Přestal vnímat realitu i sebe, chodil, mluvil a myslel jako robot. Bez emocí, pocitu lásky, naděje v lepším zítřky. Stal se někým, kým nechtěl být. 

 Jednoho dne seděl klučina, opuštěný, u jídelního stolu, jídla se moc nedotknul. Hrál si vidličkou a píchal do bramborové kaše. Jako každý den, se znova utápěl ve svých myšlenkách. Zíral na talíř, vnímal, jak moc bodal do kaše. Chtěl ubližovat něčemu jinému, spíše někomu. „Hele, kohopa tu máme? Našeho tichého spolužáka. Kdepa máš svého kamaráda? pokřikl na něj spolužák. Raději narážku ignoroval a vyrazil odnést tác s jídlem zpět kuchařkám. Pokračoval dál dlouhou místnosti, aniž by se podíval na spolužáka. „Kam si myslíš, že jdeš? Popovídáme si.”

„Nemám náladu.”

„No a? Ty nechceš nové kamarády?”

„Ne takové, jako jsi ty.”

Celá jídelna ztichla, všichni se podívali směrem ke konfliktu. Dobře věděli, že bude problém.

„Cos to řek?”

„Nestojíš mi za to. Nic v životě nemá cenu, tak proč se namáhat si nějaké shánět, stejně dříve či později umřeme. Na ničem nezáleží, všechno je zbytečné!” řekl klučina. „Skončili jsme?”

Spolužák byl zaražený, spíš se bál. „Kámo, co se děje?” Pomalu k němu chtěl dojít, klučina stejným směrem couval. „Běžte do háje, všichni! Nikomu na mně nezáleží!” Rozhodl se pro útěk, popadl svou tašku hozenou na podlaze šatny a zmizel. „Vrať se, promluvíme si! Prosím!” volal na něj spolužák. Neotáčel se, zamířil si to na školní toalety. Zkontroloval, jestli je někdo v jeho blízkosti. Pomalu z batohu vytáhl věc, která nepatří do batohu a ve škole by vůbec neměla býti. Zatřásl se, podíval se do zrcadla, do těch očích plné trápení. Nepoznával se, nechápal, co se s ním stalo. Býval úplně jiným člověkem. Proč nedokázal zastavit tuhle změnu? Nehodlal koukat na sebe déle, než bylo třeba. Očima sjel na svou dlaň, v níž držel předmět. Jsi si jistý? Neviděl jiné řešení. Nadechl se, zavřel oči. Nastalo ticho.

 Obrazovky vody přestala promítat. Duše zmateně zíral. Pocítila; procitla. „Pane bože, to je můj konec?” „Bohužel ano,” lítostně entita řekla. 

„Co se to se mnou stalo?”

„To jsi určitě poznal.”

„Ano,” duše nevěděla jak zareagovat. Dvojice mlčky stála vedle sebe. 

„Chceš vidět, jak by to dopadlo, kdyby jsi…to neudělal?”

Mám riskovat, že mi po zjištění může být ještě hůře? 

Duše se hluboce nadechla: „Dobře.”

 Voda začala opět promítat, děj pokračoval tam, kde byl přerušen. „Do prdele, tady jsi. Kámo, vydrž pomoc je na cestě,” spolužák utěšoval klučinu i sám sebe. Sundal si tričko a obvázal mu ruku. „Všechno bude dobré, slibuju. Postarám se o to.” Klučina ho slyšel tlumeně, neměl sílu mu děkovat. Brzy obvaz změnil barvu. Běžící kroky se blížily ke klučinovi. Jakmile přišly až k němu, ztratil vědomí.

 Najednou se film zrychlil. Pobyt v nemocnici, velká hádka s rodiči, odloučení otce od svého syna a matky, objetí s matkou, docházky k doktorům, první návštěva psychologa, pláč, nervozita z budoucnosti, poděkování spolužákovi a následné spřátelení, pochopení od okolí, panika, první léky, učivo, vaření, dokončení studia, otevření vlastní restaurace, odstěhování do velkého města, adopce zvířete a konečně, setkání s jeho nejlepším kamarádem. Našel si tři velmi blízké lidi, matku, kamaráda a svého zachránce. Prvně se zamiloval a s tím člověkem strávil svůj zbytek života. Společně, ale i odděleně cestovali. Klučina, vlastně nyní už dospělý muž, vychoval se svojí láskou tři děti. Poslední vzpomínka se odehrála celá. Na verandě seděl vousatý šedivý mužík. Popíjel kávu a pozoroval děti, jak si hrají na zahradě. Klučina se usmál a podrbal se po vousech. „Je to krása, že?” otočil se na svou lásku. „Ano, to máš pravdu.” „Dokázal jsi to. Dostal si se až sem.” „Všechna ta bolest stála za to.” Opřel hlavou o svého partnera a dál sledovali svá vnoučata.

 Duše se rozbrečela, musela si sednout na zem. Obličej schovala do dlaní. „Co jsem to udělal?” Cítila se ztracená, křičela ublíženě. Nevěřila, že se skutečně zabila. „Prosím, vraťte mě. Chci jít zpátky.” 

„To nemohu,” entita se odmítala podívat na duši.

„Proč ne?”

„Musíš se poučit, že vše se dá zvládnout.”

„Jak jsem měl vědět, že jsem to mohl překonat?”

„Nemusel jsi to vědět, stačilo věřit a bojovat!”

Duše si utřela slzy: „To se Vám lehce řekne.”

„Nesměl jsi se vzdávat. Jen proto, že ti bylo v té době zle, neznamená, že by ti tak bylo celý život! Tolikrát v životě bys ještě zažil bolest a objevily by se další překážky, ale věř mi, že ty bys je přeskočil. Porazil bys každého nového démona, který by ti vstoupil do cesty.”

„Je mi to líto.”

„Mě se neomlouvej, ale sobě si to musíš odpustit.”

„Chvíli mi potrvá, než si odpustím. Co bude teď?” zašeptala duše. 

„Záleží na tobě. Máš dvě možnosti. Buď se přidáš k ostatním duším a do konce existence s nimi budeš. A nebo ti přiřadím nový život, pod jednou podmínkou.”

„A ta zní?”

„Nikdy se nevzdáš. Ať se ti stane cokoliv, budeš pořád bojovat a věřit, mít naději. Pokud ti bude připadat, že jsi sám, tak si vzpomeňte, že NIKDY nejsi sám. Požádejte o pomoc, kdykoliv ji budeš potřebovat,” motivovala entita duši a měla pravdu. Vždy bude lépe, „takže, co na to říkáš?”

„Přijímám.”

Entita a duše navázali oční kontakt. Entita luskla prsty, bílé paprsky světla obklopily duši. Postupně bledla, až se z ní stala žlutá kulatá aura. Odletěla pryč, entita jí mávala na rozloučenou. 

„Sbohem. Tvůj život bude to nejdůležitější, co budeš mít,“ zářivé modré oči zesklenatěly, „to zvládneš, mé dítě. Věřím v tebe.”