Milí čtenáři,

rok 2023 nám velmi rychle utekl a najednou vás vítáme u předposlední otázky školního roku 2023/2024. Inspirovali jsme se událostmi dne 17.11. roku 1989, proto jsme se učitelů zeptali: „Jak si pamatujete den sametové revoluce?”

***

S ohledem na svůj stále ještě ne úplně pokročilý věk musím zkonstatovat, že 17. 11. 1989 si přímo nevybavuji vůbec. Naopak si ale velmi dobře pamatuji dobu, která následovala v přímé souvislosti s tímhle památným dnem. Dobu, která nám přinesla možnost podnikání, svobodu cestování, rušení hranic v rámci části Evropy, jednotnou měnu a zkrátka všechny tyhle věci, jež nám dělají život snazší a příjemnější. Poměrně zásadně se ale obávám, že nastavení společnosti opět směřuje k nesvobodě. Nabytá svoboda totiž zásadně klade důraz na osobní odpovědnost a to je věc, které by se řada lidí moc ráda zřekla. Vždy je totiž jednodušší ze svého neúspěchu obvinit někoho dalšího a mít se za koho schovat.

Rudolf Salvetr

Pamatuji si a dost živě!

Od dání přes h**u na Národní až po akce a neshodu s otcem, které si dodnes vážím za to, že nepřevlékl kabát.

Sice to skončilo vyhozením z domu a tím, že jsem se na VŠ musel živit sám, ale vše tě posílí – pokud nezabije.

Zvláštní a krásná doba… dala mi volnost a .. španělštinu a sociologii.

Jiří Morava

Tentokrát bude má odpověď velmi lakonická: „Nepamatuji.“ Byly mi dva roky a patrně jsem si hrál na dvoře u babičky se slepicemi 😁

Dan Kadlec

Den sametové revoluce, tedy pátek sedmnáctého, jsem prožil jako kterýkoli běžný den – byl jsem v prváku na gymnáziu, takže s jistotou můžu říct jenom to, že jsme ten den měli matiku, protože tu jsme měli každý den. Na večerní zprávy jsem se nedíval, protože v těch byly většinou soudružské bludy, a myslím, že ani tam informace nepronikly, víkend byl v Klatovech ještě velmi ospalý (jako ostatně skoro každý víkend) a všechny události se rozběhly s překvapivou turbulencí až v následujícím týdnu a potom. To už ovšem bylo zajímavější, protože byla celkem dobrá zima (s ohledem na mráz a sníh), a chodil jsem pravidelně z volného bruslení kolem polepených výloh, kde před Vánoci visela různá hesla věnovaná různým pohlavárům KSČ, např. Vasilu Mohoritovi nebo Miroslavu Štěpánovi. Shodě příjmení posledně jmenovaného s mým křestním jménem vděčím i za to, že různá jemu věnovaná hesla jsme pak používali u nás doma a díky tomu si je stále pamatuju – například NA ŠTĚPÁNA BEZ ŠTĚPÁNA nebo PROČ ŠTĚPÁN JEŠTĚ PÁN? Na mnoha pracovištích (i školách) pak velmi brzy vznikla tzv. občanská fóra a ta se pak sloučila do celostátního hnutí. Matně si vzpomínám, jak mě překvapilo, že někteří soudruzi učitelé vstoupili do tohoto OF, přestože byli předtím členy KSČ. Říkali jsme tomu převlékání kabátů. Jak často a rád říkám – zlaté časy!

Štěpán Špád

17. listopad 1989 mě zastihl na uzavřeném infekčním oddělení plzeňské nemocnice. Jediným spojením s okolním světem byla televize, jejíž vysílání bylo přerušováno, a my nevěděli, co se děje, či krátké návštěvy pod oknem.

Podzimní dny toho roku, než se začaly dít věci, byly příjemně teplé a mám je spojené s návštěvou svého strýce – emigranta, který přicestoval prvně po čtyřiceti létech z Austrálie zpět do své vlasti. Zastavil se zde při cestě do Říma, kam se chystal spolu s mnoha dalšími Čechy žijícími v cizině na svatořečení Anežky České. Z tehdejšího Československa sice také vedla cesta do Říma, ale byla docela pevně uzavřená.

A věci se děly dál. Nejistota a obavy byly vystřídány radostí a euforií. Zázraky se dějí. Zkusme věřit.

Jana Chroustová