Ahoj strejdo, 

 tento dopis píšu již poněkolikáté, jelikož je toho tolik co říct a zároveň málo slov k dostatečnému vyjádření.

 Umřel jsi, stále to nechápu. Měl jsi toho tolik před sebou. Pokoušel jsem se zjistit, kde tě pohřbili. A kde leží kámen, který jako jediný dokazuje tvou existenci. Je těžké uvěřit, že jsi žil, když o tobě všichni odmítají mluvit. Přestali se o tebe zajímat a rozhodli se tě ignorovat. Já chtěl též, ale cítil jsem neschopnost se posunout. Je mi líto, že jsem odmítl tvou žádost o přátelství. Vrtalo mi hlavou, co si počít. Jsi-byl jsi skvělý člověk, ublížil jsi však mé tetě. Byl jsem ke konci dotlačen k rozhodnutí, o kterém jsem netušil, jak moc ho nyní budu litovat.

 Smůla, že jsme nezůstali v kontaktu. Já ztrácel potřebu tě hledat a ty jsi se ztrácel ve své závislosti. Pamatuji si, jak jsem trpěl s tebou, když ti naše rodina nutila do něčeho, co bylo podlé. Tak moc jsem chtěl tomu zabránit a šervat je, ale nic ze mě nevypadlo. To bohužel strach dělá – přesvědčí nás, že naše slova a myšlenky neovlivní budoucnost. Skutečností je, že jsem tě v ten den mohl podržet, zastavit to a nějakou motivační řečí přimět naši rodinu, aby se neotočila zády, ale aby ti pomohla překonat tvé démony. Náš hlas má však vždy sílu a já toho nevyužil.

 Proč lidé nedokážou vidět do budoucnosti, alespoň trochu? Víš, kolik životů by to zachránilo? Děvče by neukončilo svůj život tak předčasně, člověk se skrytou rakovinou by neodmítal prohlídku u doktora a začal by se léčit dříve a nezodpovědný žák by nezasedl pod vlivem drog za volant a netrefil nevinného chodce. Proto by se lidé měli chovat k ostatním dobře, mile, nesobecky. Nikdy nevíme, čím si kdo prochází. Nemyslíme stejně ani nemusíme mít stejně názory, ale i tak si všichni zaslouží oporu a lásku.

 Strejdo, moje dětství bylo rozhodně lepší, protože jsi v něm byl ty. Tvoje historky o rybaření mě vždy rozesmály, tvoje povídání o přírodě jsem hltal a dokonce i vůně cigaret, které jsi kouřil, by mě ještě teď dokázala vrátit zpět do mých šťastných let. I když nejsi- nebyl jsi můj biologicky strýc, nikdy by by na tom nezáleželo. Přesto jsem po tobě zdědil potřebu si dělat legraci ze svých problémů, nosit flanelové košile a prsteny a velkou štědrost navzdory své vlastní znepokojivé minulosti. Možná tahle poslední věc nemusí být pravda, ale takto jsem tě viděl. Silného člověka, který toužil po stabilitě ve své hlavě.

 Moje teta tě skutečně, hluboce milovala. Během vašeho období „chození, nechození” byla nešťastná. Nikdy jsem nezažil dlouhá tetina mlčení. Její láska k tobě ji ničila. Teta ztratila chuť do života, ta se však postupem času vracela ve formě workoholismu. Dělala cokoliv, jen aby se nemusela svým pocitům postavit čelem. Pracovala všude a pořád. Makala přespříliš i v Německu, když vydělávala peníze, doma na zahrádce a na našem pozemku poblíž lesa. Nyní tam stojí opravená chatka, pamatuješ, měl jsi se na tom podílet! Proč jsi odešel tak brzy?

 Všechno toto dělala jen proto, aby na tebe přestala myslet. Vy dva jste prostě k sobě pasovali. Kdykoliv mluvila o něčem vážně, ty jsi ji svými poznámkami zlepšil náladu tak moc, až tě musela plácnout, aby jsi přestal. Dával jsi ji svou energii, jenž pak používala do svého umění. Asi to bude už přes dva roky, co naposledy něco namalovala. Když byla s tebou, nebyl měsíc bez jejího nového obrazu v našem domě nebo malé sošky. Musel jsi být její múzou, strýčku, tou největší na světě. Vaše láska nebyla zdravá, ale přes různé problémy jste se pokoušeli ten vztah zachránit. Asi to bylo marné, že? 

 Moje vzpomínky na tebe časem začaly šednout. I když mizí a vím jen, že se odehrály, tak přesto se ty emoce zachovaly. Stály za to. Bohužel poslední vzpomínka na tebe se stala nedávno. Bylo obyčejné středeční dopoledne v létě a já přespával u tety s mým nejlepším kamarádem. Najednou ke mně přišla teta: „Mohu s tebou mluvit?”

 „Jasně, co se děje?” něco v hlavě se mi rozsvítilo, že to nebude znít moc dobře.

 „Volala mi známá, že Libor zemřel.” zíral jsem, překvapen a mlčíc. „Pro ujištění jsem zavolala své kamarádce na radnici a ta mi to potvrdila.” 

Okamžitě jsem se zeptal: „Pane bože, jak ti je?”

 „Jak by mi mělo být? Já vždycky byla silnější typ. Život jde dál.” Cože? Co prosím? Ty, taková emocionální bomba, nemá žádnou obří reakci ta takovouhle novinu? Děláš jsi prdel, že nic necítíš? Chvíli jsme pokračovali v konverzaci a potom teta odešla dělat svou práci. Zavřel jsem dveře. Zařazeně jsem hned za mlčky stál a čekal, než dorazil kamarád do obýváku. 

 „Právě jsem se dozvěděl, že mi zemřel strejda. Nemůžu tomu uvěřit.”

 „Jak se cítíš? Chceš o tom mluvit?”

 „Zatím ne, nevím, jak se mám cítit. Pojďme si raději něco zahrát.”

 Pravdou je, že stále nevím, jak se mám k tvé smrti stavět. Znal jsem tě od svých čtyř let a byl jsi součástí mých dětských let. Za tetou jsem se jako malý těšil, protože byla šance, že jsi tam mohl být a návštěva by se stala více než rodinnou povinností, ale i zábavou. Inu, všechno má svou stinnou stránku. Tvoje problémy ovlivňovaly starosti ostatních tak moc, že jsme se přestali bavit a vznikaly mezi námi odstupy. Neznám přesné datum, kdy mi došlo, o co jde. Kdy jsem objevil tvoji závislost na alkoholu. Moje představa o tobě, o neustále usmívajícím strýci, se roztříštila jako zrcadlo. Skrýval jsi to velice dlouho a nikdo z dospělých ti nepodal ruku a neřekl ti: „To bude dobré, zvládneme to.” Zároveň jsi se TY nesnažil sehnat odbornou pomoc u lékařů. Podléhal jsi svým temným myšlenkám a nehodlal jsi nic dělat. Proč jsi se nechtěl zachránit?

 Rád bych tuhle situaci k něčemu přirovnal. Ale jen k čemu? Naše – nyní už moje rodina se pokoušela z počátku ti pomoct, ulevit, bylo to však vniveč. Ach, asi mám skvělé přirovnání: „Pokoušet se ti pomoct bylo jako bouchat do vody. Zprvu voda zareagovala, ale její chování se nezměnilo.” 

 Už nyní chápu, a sám zažil, jak devastující můžou být pro úzký kruh lidí starosti člověka, který se trápí a neví si rady. Lidé od přírody chtějí pomoci svým přátelům a rodině, ale pokud se problémy jednoho člověka stanou problémy jeho nejbližších, něco je špatně. Pak u „pomahačů” se mohou vyvinout též starosti, jenž se objevily z beznaděje a zoufalství. A pokud i pomahači budou mít hodně starostí, kdo zas pomůže jim? A takto by jednou mohl jít svět do záhuby.

 Jakmile se teta s tebou rozešla, neuplynul den, kdy nepřemýšlela, jestli neudělala dobře. Byly dny, kdy se k tobě chtěla vrátit a dny vystřídala období, během kterých se teta upnula k novému muži, z toho ale nic nakonec nevyšlo. Nějakým způsobem jsi stále měl vliv na její život a to tě ani nevídala. 

 A právě během této doby jsi mi poslal žádost přátelství. Několik dní jsem přemítal, zda bych ji měl přijmout. Nebyl žádný pádný důvod ji, tě odmítnout. Vlastně rodina mně technicky za to nedotlačila k tomu, abych ji odmítl; rozhodl jsem se sám za sebe. Nemáš tušení, jaké to bylo vidět trápení ostatních, které jsi způsobil! Pokoušeli jsme ti pomoct a co ty na to? Úplný odchod od nás! Vzdal jsi a vykašlal se na náš vztah. Moje teta se stala polovičním člověkem, jelikož jsi jí tolik zranil. Už není tou veselou a ukecanou ženskou, za jakou jsem ji považoval. A já nehodlal, aby se to stalo znova komukoliv, nyní, z MÉ rodiny. 

 Ke konci života jsi se musel hodně trápit, alkohol furt patřil do tvého života. Nedokázal jsi se od něj odpoutat a stal jsi se jeho otrokem. Mlátil tě pomyslným bičem a nutil tě pracovat dál a dál a dál, mohl jsi to zkusit zarazit, přestože jsi neměl síly mu odporovat a nechal jsi se zevnitř deptat. Bojoval jsi s tím dlouho. Tady na Zemi tě už nedržely žádné závazky, které ti dávaly smysl pokračovat v žití. Ztratil jsi naději změnit svůj osud. Proto jsi sám dobrovolně ukončil svůj život?

 Přeju si změnit minulost. Co kdybych tu žádost přijal? Co kdybychom se bavili? Co kdyby ses začal léčit? Ty myšlenky ale nikam nevedou, uvíznu v začarovaném kruhu lítosti. Jen mě porazí a ztíží mé srdce. Osud to nejspíše tak chtěl, abych nezasahoval a nechal tě jít. Bylo to jen a jen na tobě, jestli změníš svůj osud a začneš skutečně žít.

 Kéž bych tě mohl zastavit v den tvé smrti. Sebrat ti ten podělaný chlast z ruky a seřvat tě za to. Pokusit se zastavit tvou jízdu. Pokud bys stejně nasedl na motorku, rád bych ti nasadil helmu, třeba by tě zachránila. Třeba.

 Je velmi nepravděpodobné, aby jsi tyto řádky četl. Ale jestliže existuje malinká šance, že něco jako posmrtný život a duchové existuje, chci ti něco vzkázat. Přes tohle všechno jsem na tebe hrdý, za tvou snahu se zlepšit, která si myslím, že tam někde skrytá být musela. Dělal jsi, cos mohl. I přes svoji závislost jsi byl jeden z nejhodnějších lidi, se kterým jsem se potkal. 

 Děkuji, že jsem měl možnost tě poznat. Navždy tě budu mít rád, strýčku.

S láskou,

Tvůj synovec