Urputné vyprávění z říjnového školního zájezdu na Maltu. Před tímhle vás v cestovce nevarují.

Psal se 22. říjen a byl to již čtvrtý den naší výpravy po krásách a všelijakých kolonistických památkách Malty. Po ranním pětikilometrovém výšlapu po kamenitých kopcích obrostlých kaktusy a rozprostírajícím se mořem hluboko pod námi jsme se jako velmi upocená skupinka sežehlá úpaly nasardinkovala do vroucího autobusu, který s námi projel ostrov skrz na skrz až do města Marsaxlokk. Jízda trvala zhruba deset minut, takže si nikdo z nás příliš neodpočinul než jsme byli opět eskortováni mezi hojné maltské davy v rušném centru.

Došli jsme hromadně k přístavu, kde se zrovna konaly trhy a ihned vzápětí jsme byli varováni před četným výskytem kapsářů. Ideální navození atmosféry, to musíte uznat. Jelikož se blížilo poledne, mnohým z nás už začínalo kručet v břiše, a tak jsme dostali dvouhodinový rozchod na provádění všelijakých taškařic v bezprostředním okolí. Na mapách jsem vyhledala sympaticky vyhlížející pizzerku schovanou mezi kupou dalších echt obchodů, které se táhly celou hlavní ulicí až do bájné dáli. Tehdy jsme ještě netušily, co na nás osud přichystal.

Inu, prosmýkaly jsme se mezi davy turistů na úzkém obrubníku a cestou míjely všechny ty obchody vyznamenané Michellinskou hvězdou, kde byste se nenajedli ani za prodanou ledvinu. Už jsme byly hladové, zoufalé a overall ufňukané z celodenního trajdání ve třiceti stupních ve stínu a tak jsem začala apelovat, abychom si prostě koupili nějakou zaplivanou bagetu ve stánku, co stál příhodně okolo. Krám vypadal, jakoby v něm nedávno vyhořel celý interiér a ani ve snu nás nenapadlo, že to jest ona pizzerie, kam jsme měly původně namířeno.

Židle nebyly, tak jsme jich pár ukradly z terasy od vedle a přisunuly se k rozviklanému, plastovému stolku, který stál zrovna pod tím největším sluníčkem. Když tu z čista jasna, přitrajdal k nám číšník. S cigaretkou mezi zuby a s jakýmsi pochybným rip-offem maltského Crazy wolfa nám nabídnul si sednout jinam a my to samozřejmě uvítaly s otevřenou náručí.

Ve stánku bylo celkem rušno a měli jen jednoho, již zmíněného číšníka, který kolem poletoval s velmi utrápeným výrazem v obličeji. Naznačila jsem, že bychom si rády objednaly, ale místo jídeláku se nám dostalo dosti brutálního protočení očí, ale nakonec si mládenec nechal říct a jídelák nám donesl. Už tehdy ke mně promlouval můj anděl strážný, že bychom měli raději vzít roha a koupit si nějakou předraženou cetku v Costa Coffee, ale my byly nakonec rády, že sedíme. Karma nás ovšem brzy dostihla.

Když jsme si v rekordním čase vybrali z rekordně krátkého menu, pokynuly jsme na číšníka, ale ten nás místo zapsání objednávky a dělání své práce začal na kolenou prosit, jestli bychom si nechtěly znova přesednout. Mluvila jsem za všechny, když jsem mu opáčila, že to nebude nutné. On se poté málem na místě psychicky složil a začal urputně žadonit abychom si sedli jen o stoleček vedle a zprostili ho tak jeho povinností. (ke stolu vedle asi neměl naskriptovanou trasu nebo nevim)

Tedy, svolili jsme. On si sedl do zrezlých vrat od garáže, které byly u obrubníku před podnikem, začal tam cosi hulit a popíjel při tom svého Crazy wolfa. Menší problém byl, že nám ten kouř šel přímo ke stolu. V té tajemné garáži se nejspíš i spravovalo množství jídelního náčiní v oběhu, takže jsme také byly svědkyněmi toho, jak loktem shodil pedikovanou ošatku s příbory, pak ji zvedl a bez byť jen oprášení jí nám ihned dodal ke stolu. Naprosto se přikláním k jeho povýšení, S tier servis definitely worth the cash.

Čekání na jídlo se stále více táhlo a my seriózně konstatovaly, zda jednoduše utéct či se podrobit osudu. Vzhledem k tomu, že článek i nadále pokračuje může být zřejmé, že jsme zvolily tu druhou variantu. Hned vedle pizzérky byla silnice, kde úplně normálně jezdily auta. Také tam stála přecpaná popelnice plná shnilého jídla hned vedle stolu nějakých dalších chudáků, kteří také stolovali v tomto skvělém podniku. Jako za trest přijeli popeláři a jelikož vál vydatný vánek, veškeré ty moly odpadkových molekul rozptýlené ve vzduchu šli na skupinu děvčat, jež zápolily s nesmírně odpornými lazagněmi. Netřeba dodávat, že utekly sotva po dvou soustech.

Nyní ovšem přišel čas i na náš dlabanec. Na klínech jsme strážily batohy před kapsáři a předkláněly se ke stolu pouze se značnými obtížemi. Vypsychla mi tam kamarádka, byla přesvědčená, že jí do špaget nasypali jed na krysy. Zcela upřímně, zas tak by mě to nepřekvapilo. Dojedly jsme a byl čas na placení. Číšník se zrovna netvářil, že se mu chce vstávat od Crazyho, ale přece jen se po deseti minutách zmohl a fláknul o stůl ošatkou, kam jsme měli dát peníze a následně se někam teleportoval a my ho už nikdy znovu nespatřily. Ani se nás nezeptal, zda bychom to chtěli platit rozděleně či zvlášť, což by nám v dané situaci dost pomohlo a celý oběd by nemusela hradit kamarádka svojí dvacetieurovkou. Měl nám vrátit asi tak osm euro, ale na to se také nezmohl.

Safe to say, jednou osvobozeny od dluhu, začaly jsme hodně rychle utíkat pryč. Při čekání na zbytek skupiny v jednom velmi příjemném parečku a sedící na plastovém trávníku, vrhla jsem se do psaní velmi rozhořčené recenze.

Přátelé, Malta je opravdu silný zážitek…. ale hej, alespoň nás neokradli na těch trzích lmao (❀❛ ֊ ❛„) teším se na vás zase u dalšího příspěvku!