Milí čtenáři,

 vítám vás u druhé otázky do sborovny. Doufám, že se vám v roce 2024 zatím pouze a jen daří!

 Co pro vás znamená Valentýn? Kdysi jsem tento svátek moc neprožíval, spíše jsem ho slavil platonickým způsobem. Nyní mám přátelé, kterým se nebojím říct slova: Miluju tě. Na základce se asi dva týdny před Valentýnem na nástěnku vyvěsily kornouty popsané pro každý ročník, do kterých mohl kdokoliv hodit komukoliv tajnou zprávu, a později v ten slavný den během hodin chodily holčiny s košíčkem plný papírků a postupně vyvolávaly lidi ve třídě. Žádný vzkaz jsem nikdy nedostal, bohužel, haha. Samozřejmě jsem někde v hloubi duše doufal, aby mi nějaký tajný ctitel ze školy dal papírek, přál jsem si kluka/holku/kohokoliv, se kterým bych měl blízký vztah, nemuselo to být rovnou chození, ale třeba přátelství našlápnuté k romantice. Přišlo mi, že mě nikdo nedokázal milovat, protože v mém okolí bylo tolik párů a lásky a pravděpodobně na mě ta láska nezbyla. Takže nepřicházelo v úvahu, že bych se někomu líbil. Paradoxně můj první vztah byl s bývalou spolužačkou, která byla do mě zakoukaná celé dva roky předtím! Pane bože, nemohl jsem tomu uvěřit. Pokud to teď čte někdo single, je pořád nějaká šance, že je aktuálně ve vašem životě někdo, komu se líbíte.

V redakci nás zajímala trochu soukromější otázka, ale snažili jsme se ji podat a zpracovat diskrétně, jak nejlépe to šlo. Otázka se týká svátku lásky: Jaké je Vaše nejtrapnější rande, které jste zažil/a?

(moje nejtrapnější rande bylo, když si druhá strana psala s někým jiným a měla na sobě celou dobu sluchátka, teď zpětně mi to přijde hrozně vtipný až absurdní, jak mlčky sedím vedle ní a ona kouká neustále do telefonu. To ticho bylo úplně top :D)

Přeji příjemné čtení, šťastného Valentýna a snad vás nikdy nepotká velmi trapné rande! <3

***

Nejsem si úplně jistý, jestli lze takové rande označit za trapné, ale minimálně začátek neproběhl úplně optimálně. Svůj půvabný doprovod jsem několik dní lákal na krásné koupání v nedalekém koupališti a sliboval příjemně teplou a průzračnou vodu. Nakonec jsme v neděli pozdě odpoledne ke koupališti vyrazili a tam nastal šok. Místní hasičská jednotka v sobotu koupaliště vypustila a vyčistila, takže voda sice průzračná byla, ale bylo jí tam přibližně 7 centimetrů… Ale tak stanou se horší věci a pokud by člověk takové věci nebyl schopný přijmout s humorem, další rande by už ani nemělo smysl. 

Rudolf Salvetr (učitel angličtiny a němčiny)

Vaše otázky jsou čím dál tím vypečenější 😀 Nicméně já asi tentokrát nemám moc co nabídnout, protože žádný opravdový trapas v paměti nemám… I když je pravda, že jeden večer v tehdy oblíbené vinárně U Václava byl takový křečovitý… Já bych se bavil o fotbale a o nesmyslech a děvče o divadle a o kultuře, to nebyla dobrá kombinace, to je fakt 😀

Dan Kadlec (učitel angličtiny, němčiny a dějepisu)

Na tuto otázku se mi špatně odpovídá, protože jsem se vždycky snažil, aby žádné moje rande trapné nebylo, a pokud si pamatuju, v žádném případě se mi tuto tenkou hranici nepodařilo překročit. Snad jednou, když mojí tehdejší přítelkyni v důsledku nedostatečné časové disciplíny (nás obou, pochopitelně) ujel poslední spoj do poměrně odlehlé obce a musel jsem mezi svými kamarády zajistit jednoho vlastnícího osobní automobil značky Ford, aby ji tam odvezl. To ale nestojí za řeč, tak bych se radši soustředil na způsoby, jakými jsme v době mého mládí tyto schůzky (divím se, že jsme jim neříkali jako za První republiky rendez-vous) domlouvali.

Měl jsem například v minulém tisíciletí přítelkyni, jež studovala v odlehlé moravské metropoli. Když jsem ji chtěl otravovat nějakou svojí komunikací, měl jsem na dálku de facto dvě možnosti – dopis a telefonát. Dopisy byla kapitola sama pro sebe, protože ten, který jsem na pražské koleji dejme tomu v pondělí odpoledne hodil do poštovní schránky, došel do té Asie někdy ve středu (měl-li jsem štěstí). To znamená, že když jsme si během týdne stačili vyměnit korespondenci dvakrát, mohli jsme mluvit o úspěchu. Nezřídka se stávalo, že se jednotlivé sady dopisů minuly, takže jsem odpovídal na něco z minulého dopisu, odeslal jsem a vzápětí přišlo psaní s úplně jinými informacemi nebo tématem, takže občas chodily dvě sady různých dopisů (asi jako dvě vlákna na internetových komunikátorech). Bavilo mě to a dopisy se navíc daly pěkně vystajlovat – například koupit speciální dopisní papíry, obálky s monogramy a mnoho jiných sladkých pitominek.

Telefonát byla ještě větší bžunda. Jelikož probíhaly zpravidla ve večerních hodinách, bylo nutno opustit teplo a útočiště koleje a vyrazit do temných útrob petřinského sídliště. Na koleji totiž byla telefonní budka, ale byla stále beznadějně obsazená. Na chodbách kolejí ale bylo něco, na co na Moravě nepřišli – vnitřní telefonní linky, z nichž se dalo volat mezi jednotlivými bloky a chodbami kolejí. To jen na okraj.

Ovšem to, že se člověk uchýlil do odlidštěné telefonní budky mezi sídlištními bytovkami, ještě neznamenalo ani malou část úspěšné komunikace. Muselo se vytočit číslo příslušné asijské koleje, kde seděla ve vrátnici klasická kolejbába. Té se sdělil komunikační záměr a ona kolejbába vyhlásila do kolejního drátového rozhlasu (který silně připomínal dnešní školní rozhlas i s jeho náladovou funkčností) neodolatelným hanáckým přízvukem: „Slečna ta a ta z pokoje XYZ má na vrátnici telefon!“ Slečna ta a ta buďto nebyla v budově a měl jsem smůlu, nebo tam byla (a nebyla třeba ve sprše). Pak nastal úprk po schodech dolů (třeba tři patra) a běh k telefonnímu přístroji, aby člověk na druhém konci (já) nezavěsil. Pak se mohlo telefonovat – tedy, nebylo-li třeba obsazeno a podobně. Pokud nebyla slečna k zastižení, hovor se nekonal, ale automat v budce stejně odečetl nějaké body z předplacené telefonní karty do pevných automatů – co na tom, že jste hovořili jenom s kolejbábou! Inu, jak často na tomto místě podotýkám – zlaté časy bez mobilních technologií. Kdepak bychom snili o tom, že informačně vyzbrojený člověk má v jedné ruce i-pad, v druhé i-phone, na třetí i-watch, v plachťácích airpody a pod kůží čip na placení všech těch blbin jako Dominik Stroukal…

Štěpán Špád (učitel češtiny a angličtiny)