Zdravím všechny čtenáře,

když jsem začínal v Psanci, moje prvotina tady byla povídka na pokračování, ale vypadalo to, že nic z toho nebude a tento příběh více nerozvedu. Ale rozhodl jsem se Leovi a Štefanovi vrátit a dát jim druhou šanci/kapitolu. Pokud jste nečetli první kapitolu, doporučuji si ji přečíst. Doufám, že u této dvojice vydržím, protože si zaslouží pořádný konec. (jestli jim napíší dobrý nebo špatný konec, to si ještě rozmyslím, haha)

A teď vám popřeji pouze příjemné čtení <3

***
Štefanovi nezbývalo nic jiného než přijmout svůj osud za zpečetěný. Rozhodl se užít si zbytek svého svobodného času, dokud může dýchat, bylo to však těžší, než se zprvu zdálo. O dopisu pověděl matce, první dva dny nepřerušeně brečela, brzy ztratí jak svého manžela, tak i svého syna. Od té doby se mu snažila zlehčit pohled na život. Vařila mu jeho oblíbená jídla, pokud našla dostatek surovin, nosila mu domů knížky, půjčené z knihovny které by se mu mohly líbit a když dostal špatnou známku, neřešila to kázáním. Raději ho objala, při jakékoliv příležitosti a hledala záminky být s ním co nejdéle. Bohužel Štefanova matka musela hodně pracovat, aby uživila oba dva. Štefana to trochu štvalo, ale věděl, že brzy nebude mít příležitost jí být nablízku.

Jelikož jeho mamka nebyla vždy přítomná, aby mu pomohla se zaměstnat od špatné situace, trávil spoustu času se svojí láskou, Lucií, a s jeho nejlepším kamarádem. „Dneska se sejdeme s naší partou po škole vedle fotbalového hřiště. Pepa říkal, ať vezmeme náš míč. On svůj ztratil, opět!”, Leo nebyl překvapen, když mu Štefan neodpovídal. Už ráno, kdy ho probouzel, byl zamlklý. Leo chápal, že to pro musí být Štefana těžké. Byla velká šance, že tam zemře, nevěděl však, jak mu zlepšit náladu. Proto neustále na něj mluvil, mluvil o všem možném, chtěl svého kamaráda zaměstnat, aby nemyslel na budoucnost. 

Dvojice kluků šla po kočičích hlavách do školy. Slunce vyšlo před hodinou, už stihlo zahřát vzduch a příjemně probudit ptáčky, ti vydávali melodické štěbetání. Nikdo jiný po ulici nešel kromě nich, takže Leo pokračoval v soukromé konverzaci. „Jinak tvoje mamka mě poprosila, jestli bychom nakoupili. Nebude jí vadit, když nic v potravinách nebude a přijdeme s prázdnou.” „Jo,” Štefan odpověděl bez emocí.

Leo si povzdechnul. „Štefane, jsi stále tady. Sám jsi to říkal. Tvůj čas odchodu přijde sám. A možná nebudeš muset odejít, třeba válka skončí dříve.” 

„Jak to můžeš vědět, Leo?”, Štefan zoufale máchl rukama, „ jsi moc optimistický. Kolik našich starších spolužáků se vrátilo?”

„No, Franta třeba ano.”

„Vždyť ztratil nohu. To není plnohodnotný život!”

„Jakýkoliv život je plnohodnotný, bez ohledu na to, jaké události z minulosti ho zrovna omezují!”, Leo se podíval na kamaráda. „Chci, aby jsi zažil radost ještě před tvým odjezdem. Pak tě ty dobré časy budou držet nad vodou, až se objevíš uprostřed přestřelky.”

„Proč nemůžeš být jako ostatní a taky neverbálně mi naznačovat, že se můj život schyluje ke konci?”

„Protože to skuteční přátelé nedělají. Potřebuješ mít podporu svým přátel, kteří si uvědomují tvoji situaci a nesnaží se ji zachránit. Samotná lítost a vyhýbání od tématu je k ničemu.”

Štefan se zastavil a pohlédl Leovi do očí. Páni, on je tak moudrý. Jeho slova ho zahřála u srdce. Úplně se vnitřně roztál po vyslovení těchto slov. Čím si zasloužil takového kamaráda? 

Neváhal a došel k Leovi. Natáhl ruce a obejmuli se. Přitáhl si ho blíže a poplácal po zádech. Takto chlapci strávili nějakou chvíli. Ani jeden z nich to nechtěl ukončit. Nakonec on sám se odtáhl jako první. Leo udělal krok dozadu a něžně se na Štefana podíval, zvláštně dlouho jen tak postávali. Leo si odkašlal: „Měli bychom jít, škola začíná za několik minut.” Štefan zakýval a pokračovali v cestě.

Po škole utíkali do nejbližší sámošky a doufali, že najdou alespoň polovinu surovin ze seznamu, co jim Štefanova maminka dala. Chlapci v obchodě sehnali mléko, balíček mouky, tvaroh a malý chleba. Bylo toho málo, ale byly vděčni za cokoliv k jídlu. Než dorazili domů, potkali jejich senilního souseda a ten jim přinesl košík plný jablek a švestek. „Moc Vám děkujeme, nemůžeme si ale vzít všechno,” slušně Leo namítl. „Ale, hoši, jen by mi přebytky ovoce zplesnivěly, berte, musíme si pomáhat.” Souhlasili a ještě jednou mu poděkovali. 

„Mami, jsme doma!”, zvolal Štefan, zatímco si Leo zouval boty. Matka zrovna přiložila dříví do pece. Opláchla si ruce od sazí a od chlapců si převzala síťovku. „Nepotřebujete s něčím pomoct, paní Soukupová?”, Leo vstoupil do malé kuchyňky. „Ne, moc vám děkuji, kluci mí. Už utíkejte na to hřiště,” maminka se slabě pousmála. 

Štefan si narychlo převlékl do kraťasů, popadl svůj míč a utíkal dolů po schodech. Leo na něj už čekal na chodbě. Hodil mu míč a Leo vyšel z domu. Štefan se naposledy podíval na svou maminku. Vypadala utahaně: „Maminko, prosím, lehněte si do postele.” „Mám to v plánu, děkuji ti za tvou starost. Tak už běž, ať na tebe tvoje druhá polovička nečeká.” Štefan se zasměje, naposledy jí dá pusu na čelo a utíká za svou polovičkou.