Tik, tak. Tik, tak. Sedím sám ve studovně mé školy. Slyším tikot hodin i přes hudbu v mých sluchátkách. Všichni už dávno školu opustili, pouze já jsem se rozhodl strávit v ní více času, než je zdrávo. Oslňuje mě zářivě bílé světlo, jdoucí z obrazovky počítače starého přes 30 let. Už mě z těch paprsků běloty pálí oči. Přesto vytrvávám a pokračuji ve své práci; přesněji, píši seminární práci tady, protože doma nemám vlastní počítač.
Jsem tak pohlcen úkolem, že nevnímám tok času a zapomínám, že brzy musím odejít. Mám výhodu, že mě neruší telefonáty. Doma mě stejně nikdo nepostrádá, většinu času si mě rodina nevšímá a obecně se nezajímá, kde trávím svůj veškerý čas. Pokud tedy nemusím uklidit obývák nebo vytřít podlahu, to jsem pak najednou velmi žádaná osoba. Ve zkratce, rodiče mě zanedbávají. Oni mi každý den zvedají svou imaginární laťku očekávání výše a výše, poslední dobou ji jen shazuji. Nikdy jsem však nebyl nadaným atletem, takže jsem víceméně v suchu.
Konečně zaregistruju čas na obrazovce. 19:22. Nejvyšší čas odejít. Vím od mého učitele, že škola se zavírá v 19:30 a v osm večer se oficiálně zabezpečí před zloději. Sbalím si učebnice, penál a odhlásím svůj účet ze zařízení. Díky stále rozsvícené obrazovce úspěšně nahmatám přední kapsu batohu a chci vytáhnout klíče, jenže – „Ale ne!”, vykřiknu do znepokojivé prázdnoty. Já fakt jednou ztratím i svou hlavu!
Marně se pokouším si vzpomenout na mé nedávné kroky za posledních pět hodin. Začínám být zoufalý, jelikož nenacházím v mém mozku moment, kdy ty klíče zmizely. Jak jsem je do háje ztratil? Mám jeden svazek klíčů, na který jsem si připnul jak čipy do školy a jídelny, tak i klíče odemykající hlavní dveře domu. Potřebuju odejít do těch 19:30, jinak tu zůstanu uzavřen navěky věků!
Proto neváhám a rozběhnu se do čtvrtého patra, tam jsem totiž měl svou poslední vyučovací hodinu. „Sakra,” zoufale hýbu klikou, „co jsem čekal?” Školu už jednou vykradli, tak pro jistotu zamykají všechny počítačové učebny. Rychlým krokem se vracím zpět do studovny. Za sebou něco slyším, děsí mě to. Zároveň nevidím nikoho, kdo by ty zvuky mohl vydávat. Asi jsem si neměl dávat dva prášky na uklidnění, určitě v příbalovém letáku stojí vedlejší účinky a slyšiny jsou jedny z nich.
Ve studovně zjistím, že si můžu rozsvítit, tak toho využiji a rozsypu celý obsah svého batohu na zem, třeba jsem slepý a klíče zapadly do nějakého záhybu. Nic, fakt super. Klíče stále nenalezeny a ještě jsem si nechtěně roztrhl vejpůl učebnici. Naházím zpět svoje věci do tašky a vyjdu na černou chodby.
Co teď, pomyslím si a rozhlédnu po ničem. Namířím si to do šaten a hledám u lavičky, na které jsem posledně seděl. Samozřejmě, že tam klíčky neleží. Vrátím se zpátky do vyšších pater a pokouším se dostat do sekretariátu. Jsou dvě místa na škole, kam se odnáší ztráty a nálezy, buď tady nebo ještě dole před tělocvičnou.
Před sekretariátem začnu cítit tíseň v hrudi. Rozhodnu se vyzkoušet postranní únikové dveře, ty se zavírají naposledy. Odhodlaně slezu do přízemí a velmi nenápadně zapnu baterky na telefonu. Chodby na té školy jsou nekonečným tunelem, u kterých očekávám pouze jediné; světlo na jejich konci, jenž mě osvobodí od této prekérní situace. Bohužel moje jediné světlo vychází z mobilu…že bych ovládal své světlo, ehm?
Prosím k nebesům, ať se otevřou, holt odejdu v bačkorách a ve svetru domů. Pomalu sahám po klice, nadechnu a popadnu ji. Zahýbu s ní a, heleme se, dveře jsou –. Jsou zavřené! Odtáhnu ruku. Až teď mi dochází, že jsem ve velmi, velmi, velkém problému.
Sakra, co budu dělat? Asi tu přespím, ha. Upřímně, kdo by mě postrádal? Co když tu žije nějaký duch? Noeli, neblbni, jsou nadpřirozené síly, ale na místech s větším utrpení než jen mentálním. To by tu někdo musel zemřít násilnou smrtí. Snad mě nikdo z venku nevidí, jak svítím baterkou skrz sklo. Ještě jsem nevečeřel, mám vskutku hlad.
Zastavím svůj chaotický proud myšlenek a seberu se. Zhluboka se nadechnu a otočím se zpátky. Jdu znova do šaten a když se objevím na jejich opačné straně, zaslechnu hlasy v areálu tělocvičen. Vlastně haly se pronajímají k večeru na náhodné kroužky, proto tam jsou lidi! A taky mám nějakou šanci se odtud dostat.
Tak jo, budu neviditelný a podívám se do truhel, třeba tam někdo odložil mé klíče. Zatáhnu za kliku, konečně povolí a mohu vstoupit. Nenápadně začnu prohrabávat boxy s hromadou oblečení tak dlouho, než na mě někdo promluví: „Ahoj, copak tu děláš?” Zvednu se a podívám se do po schodech. Spatřím pána menší výšky. Já ho znám, je to…správce, že? „Dobrý den,” cítím svou nervozitu se stupňovat, bojím se, že bude nepříjemný „hledám klíče, někde jsem je tu ztratil.” Polknu. Pán vypadá zmateně. Pokračuji ve vysvětlování a postupně mě začíná chápat. Převyprávím mu, jak jsem tady psal seminární práci a doma by to nepochopili. Pošle mě k bytu pana školníka, abych mu tam taky objasnil situaci. „A kdyby něco, jsem tu do osmi, pak tě můžu odvést dom,” tato slova bych nikdy nečekal. Poděkuji mu a odejdu. Jsem tak rád, že nekřičel.
Vyjdu o patro výše a od dveří bytu školníka mě dělí jen pár kroků a v ten moment mě pohltí černota. Objevím se nikde, okolo mě jen nic a přesto vše. Baterka z telefonu mě zachraňuje před nebezpečím, ještě mám 49 procent, takže určitě vydrží nějakou dobu. Záhy však jediný zdroj světla zhasne. Super, to teď rozhodně potřebuju! Zaposlouchám se do temnoty. Slyším hlasité kroky, blížící se ke mně. Ale ne. To školník asi nebude, protože kroky provází zvláštně pravidelné hučení, které by žádný člověk vydávat nemohl. Rozhlížím se, ale mám a zároveň nemám kam jít. Co mám krucinál dělat? Musím uvažovat rychle, proto se otočím a zdrhám slepě temnotou. Získám nějaký čas, možná mě ta neznámá entita přestane pronásledovat. A tak utíkám ničím a vším.
Nemám tušení, jestli mám zatáčet nebo běhat ve velkém kruhu, vlastně můžu dělat oboje. Jsem moc těžký, odhodím svůj batoh v naději, že mi to pomůže. Nepomůže, funění neznámého tvora zintenzivní. To mě nakopne, abych přidal. Adrenalin mě unáší na vlně pudu sebezáchovy, nechci zemřít.
Přemýšlím při rychlosti, ale moje myšlenky vyskočily z mé hlavy a běží vedle mě. Vypadají jako bledě modré prameny vlasů, z nichž vychází slabé světélkování. Bylo by krásné se zastavit a chvíli je pouze pozorovat, ale jde mi tak trošku o život. Jejich hlasitost mě ryje do kůže. Skutečně si všimnu nově vytvořených šrámů na svých pažích.
Zastav se, stejně jsi mrtvý. To nedokážeš, všichni budou vždy lepší. Jsi strašně pozadu, nikdy je nedoženeš. Nikdo tě nemá rád. Jsi nula! Bylo by lepší, kdyby jsi nežil. Už teď jsi pro ostatní zklamání. „Prosím, dost,” snažím se hlasy utišit. Pro rodinu jsi neviditelný, proč čekáš, že si tě najednou začne všímat? Horšího člověka jsem v životě neviděl. Styď se! Ať se snažíš sebevíc, ničeho nedosáhneš. Jsi strašně líný, proto. Jsou s tebou jen problémy. „Dost, prosím!” lapu po dechu, nestíhám běžet a ještě protestovat. Nikdy nezískáš kontrolu nad svým životem. Nemáš na to. Vzdej to! Běž se zabít, nikoho nezajímáš. Pche, co si sakra myslíš, že jsi? Pro mě jsi jen mezičlánek, nikam nezapadáš. Jsi zbytečný člověk!
„Nejsem a nikdy nebudu!” z plných plic zakřičím a brzo zešílím. Vybíjím si svůj hněv a jakmile mi dojde energie, podlomí se mi kolena. Moje tělo vypnulo. Necítím konečky prstů, moje schránka mě zradila a poddala se nesnesitelnému tlaku. Slyším těžké kroky a všimnu si, že se blíží s nimi i červené světlo. Ty myšlenky chtějí, abych to vzdal, moje mysl je však silnější než pitomé modré hlasy. Nehodlám tu klečet na černé zemi a čekat, než si mě entita podá.
To je v pohodě, že ne vždy se dokážeš s těmito věcmi poprat, je ale důležité se zvednout a pokračovat dál a nevzdávat to. Jsi milován a zasloužíš si to. Vše se dá změnit, když chceš a ty chceš! No tak, dělej malé krůčky. Nejsi zbytečný člověk, jasný?
Navrátí se mi cit a můžu tělem hýbat, mám asi dvacet vteřin, než mě rudé oči dohoní a no, já nevím, sní zaživa nebo mě ovládne. Pomalu se zvedám a se strachem a s kurážím se otočím monstru čelem. Je ode mě alespoň tři sta metrů. Nemá žádné zorničky. Moje srdce tluče čím dál rychleji. Entita postupně zpomaluje, až se postupně zarazí a zírá na mě. Nevidím její tělo. Sleduje mě černota s krvavýma očima. Rozběhnu se znova. Ha, možná jsem na ní vyzrál. Jen že přede mnou se otevřou další oči. A další. Počkat, já jsem zavřený v té entitě! Nervózně couvnu a zakopnu o bulvu vykukující z podlahy. Jsem obklopen černo červeným světlem. Není cesta úniku, vážně takto skočím?
Prostor se zmenšuje a já pocítím úzkost z malých rozměrů. Rozsvítí se za mnou bílý portál, to je moje šance, odhodlaně sprintuju. Některé bulvy se mě dotýkají, na kůži mi po nich zůstane slizký pocit. Pěstí od sebe tlačím zdi a bulvy. Těsně před rozdrcením skočím do portálu. Prosím, chci žít. To jsou slova, se kterými zemřu.
„Ahoj, jak jsi se sem dostal?” podívá se na mě pán v padesátkách. Zatřesu hlavou. Co to sakra..? Nějakou chvíli zmateně zírám na muže, který stojí ve dveřích svého bytu. Jsem zpátky ve škole. Že by ty prášky na uklidnění způsobovaly halucinace? Takhle divně mi nikdy nebylo, pokusím se setřást ten zneklidňující pocit a vysvětlím školníkovi situaci. Dorazí také pán správce a ten si všiml, že se chovám vynervovaně. Divíte se? Chci hodit šavlí, protože nechápu, jestli skutečně žiji nebo mám noční můru.
„Hlavně v klidu, klíče najdeme a pokud ne, dám ti náhradní od tvé skříňky, aby jsi nešel v nulových teplotách jen ve svetru a bačkorách.” Následuju školníka a projdeme všechna místa, kde jsem byl naposledy a nakoukneme do místností, kam se odkládají ztracené předměty. Poslední neprozkoumané místo jsou háčky vedle dílen. Jakmile se přiblížíme, v tom šerum poznám své klíče. Ony se neztratily. Hrozně se mi uleví a velmi nahlas děkuju panu školníkovi za jeho pomoc. Mávne rukou: „Nemáš vůbec zač. Teď utíkej se honem přezout, zbývá pět minut do zablokování školy.”
S radostí kličkuju šatnami, odemknu svou skříňku, popadnu bundu s botami a zdrhám zadem školy. Rozloučím se se školníkem a panem správcem. Pane bože, já fakt nezůstal zavřený ve škole. Haha. Jsem nadšený a obcházím budovu, ale ještě jednou pocítím pocit, že mě někdo sleduje. Zakloním hlavou, ve škole je zhasnuto a zamčeno, nikdo tam být už nemůže. Pokrčím rameny, usměji se a opouštím areál.
Jdu podél hlavní silnice a všimnu si, že auto za mnou zpomaluje, až zabrzdí dva metry přede mnou. Stáhne se okénko na místě spolujezdce a uslyším známý hlas. „Dobrý večer, Noeli, chcete svést?” Skloním se a musím se smát nad svým štěstím neštěstím. Jaká je pravděpodobnost, že potkám svého učitele? „Moc Vám děkuju, to by bylo super,” nasedám a po pár vteřinách odjíždíme pryč.
„Ve škole už panuje klid,” pomyslím si. Netuším však, že se za prosklenými vstupními dveřmi rozsvítily rudé oči a pozorovaly vozidlo. Měl jsem štěstí, tentokrát mě neznámá entita nedostala.
inspirováno skutečnou událostí
věnováno mým zachráncům (p.uč.Moravovi, p. Homolkovi a panu školníkovi)
moc vám děkuji