Tik tak, tik tak,

ale ne, zase se to vrací,

cítím v srdci svíravý tlak,

moje racionalita se ztrácí,

dýchám čirý amoniak,

panika může začít!

Možná se chovám jako maniak,

když chci přestat cítit,

na chvíli vypnout své žíly,

do své krve neznámou látku vmísit

a do jiné reality se přemístit.

Ještě mám nějaké rozumné síly,

které mi zabrání udělat impulz,

moje myšlenky by to rády zkusily,

co když ale ztratím puls?

Co když zapomenu, jaké to je vnímat,

jaké to je dýchat,

jaké to je žít?

Posedne mě touha pomalého polknutí,

iluze mě přiměje k jejímu popadnutí,

adrenalin mozek povzbudí,

něco mě však zastaví.

Pohlédnu na fotky svých přátel,

naschvál rozmístěné všude po pokoji,

minulé já je vychytralé,

vědělo,

že jsem schopný čehokoli,

abych utišil svou impulzivitu,

nedostatečně ukojitelnou.

Musím myslet na ně!

Na rodinu vybranou,

jsou mým štěstím,

útrapy jim ušetřím.

Jdu spát

a pokusit se zapomenout,

zklidnit mysl nalomenou

a antidepresivy urovnat stabilitu pokřivenou.

Život jednou začne smysl dávat

nebo mě svými problémy spoutávat.

Jednou jsi nahoře,

podruhé dole,

snad brzy neskončím tam nahoře,

bez jakékoli boje tady dole.