Každý z nás něco má, pilíře, provazy,
život náš řízen je ke štěstí rozkazy.
Myslíme, věříme, štěstí že stálé je,
v slepotě nezříme bolestné krůpěje.
Láskou svou, cílem svým, každý z nás něčím hnán,
temnota smutku však poklidný není pán.
Rodina, přátelé klidné nás udrží,
temnotu samotnou nikdo však nezdrží.
Po schodech stoupáme ke světlu, ke štěstí,
démon náš drží nás zčernalou bolestí.
Pilíře napadne, postupně rozboří.
Jeho moc smutek je, bolest a příkoří.
Schodiště třese se, boří se, rozpadá.
Mysl nám pomalu temnota ovládá.
Po pádu na zemi neztrácet na víře,
s nadějí ke světlu u paty pilíře.
Démon však čeká tam, z výšky nás sleduje,
v představě bolesti naší si libuje.
Naději, pilíř nám roztříští na kusy.
Nemá už smysl nic, snažení, pokusy.
Trosky pak pilíře navždy nás uvězní,
kolem nás temnota kroužíc se rozezní.
Ke světlu taženi provazy zlatými,
démon je přeřízne břitvami vlastními.
Provaz po provazu smysl svůj ztrácíme,
hlubině pod sebou s klidem se vracíme.
Hlubina stáhne nás v pochmurnou hladinu.
Světlo už nezříme, ztrácíme vidinu.
V zahradách štěstí si bez strachu běháme,
pod nebem zářivým bolesti neznáme.
Uprostřed zahrady, květina zářící,
radostí kropena, láskou se živící.
Láska když uvadne, květina stejně tak,
hranice zahalí bolestmi temný mrak.
Nebe se rozpadá, šíří se temnota.
Zraněnou duši pak čeká jen samota.
V zahradě vybledlé k květině běžíme,
přes všechny bolesti doufáme, věříme.
Květinu vytrhnem zpod tlamy démona,
svět kolem zakryje temnoty opona.
Bez štěstí, bez smyslu, bez trošky světla,
temnota kolem nás vězení spletla.
Nechceme trpět víc, nikdy víc bolestí.
Cesta však jedna je. Jedna jen naštěstí.
Nechceme vzdorovat, temnotě musíme
přestat se bránit, pak klidu se vrátíme.
Do hlubin stáhne nás, klidně nás usmrtí,
smyčka pak na krku tiše nás uškrtí.
Temný proud štěrbiny v kamení protéká,
přes kůži do žil, pak do srdce člověka.
Srdce nám probodne, duši nám děraví,
tělem pak padajíc démon se pobaví.
Vadnoucí květina zajiskří naposled,
čelisti temnoty odhalí napohled.
Květina uhasne, propustí temnotu.
Po ruce řez je pak závěrem životu.
Démon pak směje se, to, co chtěl, dokázal.
Nasytil temnotu, klidu nás odkázal.
Splnil, co splnit měl, zbývá mu jediné.
Šířit dál temnotu, jde hledat nevinné.