Představte si ideální dámskou jízdu: procházky městem, obdivování místní architektury, restaurace, moře, drinky na pláži…

„Hele a co kdybychom daly čundr po Šumavě?“ najednou nám došlo, že spíš než hledat letenky si můžeme koupit jízdenky do rychlíku Berounka a vydat se na výpravu z docela jiného soudku. Moje nadšení rostlo s každou další myšlenkou – přespávat budeme na nouzových nocovištích, jíst rýžové chlebíky s paštikou a… ať už si to vezmete jako inspiraci (doporučuju), anebo humorné (?) vyprávění, celou naši cestu vám popíšu trochu podrobněji:

Den 1.

Železná Ruda – Poledník, 21 km

Nedaleko od zastávky Železná Ruda centrum, kde jsme vystoupily, zahájila naše dívčí tříčlenná skupina úspěšným nákupem trekových holí. Jejich výhoda nespočívala v kompasu, který sloužil pouze jako dekorace, ale v tom, že se ukázalo, že jdou dokonce i rozložit. Pochopitelně až po tom, co jsme je šly vyreklamovat, protože se nám to ani po deseti minutách nepovedlo na rozdíl od paní prodavačky, která to zvládla během pěti sekund.

Pak už jsme se mohly po červené turistické trase, která nás bude provázet celý týden, vydat směrem na jezero Laka. První kilometry se táhly do kopce a nás tížily naše nacpané krosny, kterým jsme ulehčily alespoň poobědváním řízků u jezera a ztrátou jedné boty cestou. Horší část přišla s výstupem na Poledník, kam jsme se plazily jako pavouci. Celých 21 kilometrů ale stálo za to, když jsme se usadily (vyvalily) v pergole na vrcholu.

Hlavní problém nastal, jakmile jsme se uložily ke spánku. Jen co jsme zavřely oči, začaly nás po celém obličeji štípat jebky. Na tyhle drobné komáry nezabíral žádný repelent. Jedinou možností bylo celou hlavu schovat do spacáku a přečkat chladnout noc. Zítra už bude líp.

 Den 2.

Poledník – Bučina, 26 km

Ráno jsme posnídaly rýžové chlebíky – geniální pokrm, jelikož dokáže zasytit a zároveň skoro nic neváží. Dokonce chutná dobře s džemem i paštikou. Hned na začátku cesty nás čekalo nemilé zjištění: z kopce se jde s krosnou stejně špatně, jako do kopce. Každopádně jsme se zvládly dostat až do údolí. Sluníčko lechtalo svými paprsky Roklanský potok, dopoledne jako malované. A nálada byla pod psa. I to k těmhle výpravám patří, nicméně naší situaci moc nepřidali tři kluci, kteří se v tom horku rozhodli trénovat sprinty, a tak nás asi třikrát předběhli (ano, i to je možné, protože se v Modravě dvakrát otočili).

Modrava byla naše vytoužená zastávka. Tady jsme poobědvaly vývar, který nás nakopnul a připojila se k nám i čtvrtá výletnice. S novými silami jsme se vydaly k na dlouhou dobu jedinému obchodu (zavřeno) a pak vstříc Bučině. Ze studánky jsme doplnily zásoby vody, nejdřív trochu skepticky, ale nakonec jsme se jí nemohly nabažit. Obzvlášť během výstupu na kritickou Černou horu. Možná už začínáte chápat, že gró tohoto příběhu je neustálá únava a bolest, ale nepředbíhejme se. Na to všechno totiž člověk zapomene, jakmile se s malinovkou usadí v restauraci na Bučině a rozhlédne se (restaurace nese název Alpská vyhlídka). Pokud to tu neznáte, na tomhle malebném místě už se toho nenachází o moc víc než replika železné opony, spousta krav a pochopitelně nouzové nocoviště. 

Opět jsme se uložily ke spánku pod širým nebem obklopeny několika stany a pochopitelně i jebkami. Tahle skutečnost nám sice znepříjemnila usínání, ale s 26 kilometry v nohách jsme to zvládly. Skoro – když už jsme zabíraly, začaly se ozývat hromy a zvedat vítr. Nedlouho poté už pršelo a my se musely rychle přemístit. Naštěstí bylo hned přes cestu zastřešené odpočívadlo, kam jsme rychle napůl obuté a věci hozené přes rameno vyběhly. Ve tmě jsme začaly rozeznávat nejasný obrys hroudy na stole.

„Tam už někdo spí,“ potvrdil někdo nahlas to, co jsme si všechny myslely. Déšť nabíral na síle, a tak nebyl čas na spekulace. „Pardon, máte tu ještě místo?“ otázka to byla spíše řečnická, a tak se dva mladíci uskromnili a pod přístřešek jsme se vešli všichni. Takhle silnou bouřku jsem sice dlouho nezažila, ale ten večer se mi na lavici spalo úplně nejlíp.

Den 3.

Bučina – Nové Údolí, 29 km

Ráno jsme zjistily, že nám dělali společnost hoši z Moravy, kteří se rozhodli přejít Šumavu v druhém směru. Teď už můžu zhodnotit, že ten náš byl lepší. Příroda byla totiž čím dál hezčí. Třetí den se cesta vinula při hranicích, prošly jsme rozsáhlou zaniklou obcí Knížecí Pláně, loukami i lesy. A právě třetí den bývá kritický. Proto jsme naplánovaly, že půjdeme jen 14 kilometrů do Strážného. Jenže to by pro nás znamenalo, že čtvrtý den přijde nejdelší úsek a navíc i výšlap na Plechý, nejvyšší horu Šumavy z české strany. To je docela vražedná kombinace, takže jsme si ve Strážném místo přespání daly řízek a pokračovaly do Nového Údolí. To přeměnilo odpočinkový den v nejdelší etapu týdne. V tuhle chvíli už jsme pocitově splývaly s přírodou. Bolest přestala existovat a člověk si začal uvědomovat, jak nepodstatné některé starosti najednou jsou. Je to balzám na tělo i duši.

Nové Údolí jako by se nám pořád vzdalovalo, ale nakonec jsme na nocoviště po 29 kilometrech došly. Připomínalo skoro kemp. Usadilo se tu několik spřátelených rodin, kolařů, obsadili stůl a vybalili hostinu. Skoro bych byla zahořklá, protože jejich děti doslova hýkaly jak na lesy, ale ráno nám nabídli zbytky z večera. Asi nemusím zmiňovat, že jsme stejně daly přednost chlebíku?

Den 4.

Nové Údolí – Plešné jezero, 14 km

Kromě rodinky jsme na nocovišti potkaly i slečnu, která se vydala na čundr s přítelem a na cestě byli tuším přes 14 dní. Jídlo si sušili už během zkouškového a prádlo máchali v potocích. To jen podpořilo náš smutek z překlenutí výpravy do konečné fáze, každopádně čtvrtý den na nás čekalo to nejlepší.

Ze studánky jsme doplnily zásoby vody a už když jsme vzhlédly k pokračující stezce, tak jsme věděly, jak moc bude potřeba. Za celý den nachodíme 14 kilometrů a nastoupáme asi 600 metrů. Většinu z nich právě hned ze začátku cestou na Třístoličník. Tři kilometry jsme jako správné horalky stoupaly po balvanech, obklopeny jen hustým lesem, a protože trasa vede po hranici, pauzovaly jsme vždycky u patníku. Na vrcholu už jsme nemohly být šťastnější. Teď už si budeme užívat jenom přechod hřebenovky a výhledy, ale ze všeho nejdřív oběd. Přímo na Třístoličníku je německá hospůdka, a tak jsme zavítaly do společnosti. Ve chvílích jako je tahle nám vždycky došlo, jak bizarně mezi ostatními turisty po náročné cestě působíme (a taky že ceníme přítomnost splachovacích záchodů). Od stolu jsme se zvedly klasicky jako důchodkyně které bolí kyčle a radši pokračovaly dál.

Další turistickou lokalitou bylo Trojmezí. Zdejší patník, který stojí mezi Českem, Německem a Rakouskem, byl zaručeně ten nejhezčí, u kterého jsme se vyfotily.

Když už člověk stojí na hřebenu, není zrovna jednoduché rozpoznat, kde přesně leží ten slavný vrchol. Proto jsme už u jedné hromady balvanů začínaly slavit, že jsme zdolaly Plechý. Ten pravý už jsme pak neomylně poznaly, a to byla teprve ta pravá euforie. Výhledu jasně dominovalo Lipno, které značilo, že jsme to zvládly. Pak už jsme jen klesaly k Plešnému jezeru, naše srdíčka krajinkářů plesala a na nás čekal poslední nocleh.

Den 5.

(Plešné jezero – Nová pec)

Poslední den působil spíš jako procházka. Po sedmi kilometrech už jsme jedly polévku v Nové Peci, kde je nádraží, odkud jsme jely domů. No a jak jsme začaly, tak jsme taky skončily – bojem s holemi, které tentokrát nejdou složit.