ŽÁDÁM VŠECHNY, ABY POČÍTALI S TÍM, ŽE POVÍDKA MŮŽE SPOUŠTĚT NEPŘÍJEMNÉ EMOCE. NEDOPORUČUJI ČTENÍ LIDEM MLADŠÍCH 15 LET!

POJEDNÁVÁ O SKUTEČNOSTI, JAK NÁŠ VNITŘNÍ HLAS MŮŽE OVLIVŇOVAT A NÁSLEDNĚ ZNIČIT NAŠE ŽIVOTY. DEPRESE JE ČASTO NEVIDITELNÁ, PROTO NIKDY NEODSUZUJME LIDI, NEMŮŽEME VĚDĚT, CO VŠECHNO SE DĚJE V JEJICH HLAVĚ.

TEĎ VÁM VŠEM PŘEJI KRÁSNÉ ČTENÍ, NAD KTERÝM SE, DOUFÁM, ZAMYSLÍTE. DĚKUJI <3

***

 Ach jo, další den. První myšlenka, která mi proběhne hlavou po probuzení. Dny se poslední dobou opakují, život se stal repetitivním. Všechno zabere moc času, jsem zahlcen úkoly a tak přestávám plně vnímat přítomnost. Lidé se vyhýbají konfrontacím v přítomnosti, raději se uzavírají do svých bublin bezpečí. 

 Když dorazím domů, nikdo se nezeptá na můj den a skutečně se o mě zajímá. Většinou tam nikdo ani není! Místo povídání na mě čeká jen hromada špinavého nádobí a hladoví mazlíčci. 

 Kdysi jsem se chodil do školy, abych se bavil s kamarády a odreagoval se od svých problémů, jenže teď každý jedeme svoje a nepotřebujeme se tak navzájem jako předtím. Nezbývá mi nic jiného, než se přizpůsobit a dělat, že mi to nevadí. 

 Tohle všechno je důvod, proč se mi vůbec nechce vstávat, ležím v posteli do té doby, než uvidím na displeji telefonu čas 7:15. To je poslední minuta možného odpočinku, pak musím vylézt, jinak nestihnu přijít do školy včas. Máš vůbec nějaký důvod vstávat? Se silou vůle se seberu a ignoruju mého rádce.

 Přežiju, musím, prostě to zvládnu. Nohy mě dotáhnou ke skříni, na sebe hodím kalhoty, ten samý pár nosím dva měsíce v kuse. Ze země seberu mikinu, která je naštěstí na vrchu hromady prádla, takže se tím vším nemusím prohrabávat. Jsi nechutný, doslova máš koš na prádlo ve vedlejší místnosti, to zas taková dálka není.

 Sejdu schody a zamířím do kuchyně. Chvíli hledám ve spíži, než se stejně rozhodnu pro muffin. Po tomhle jen ztlousneš, dej si něco jiného. Měl jsem ho i včera. Nemám náladu vymýšlet něco nového, takže mě nech. Na čaj se jen znechuceně podívám, protože ho dělal otec a já bych rád začal den s něčím hezkým. Chutná určitě jako břečka. Vždyť čaj je základní nápoj, který umí udělat každý. Co na tom člověk může zkazit? 

 Padnu na pohovku. Projíždím instagram, nenacházím síly na čtení knihy. Zároveň cítím, že by ta kniha byla lepším řešením. Instagram ze mně vycucává poslední doušky ranní energie. Moji přátelé sdíleli příběhy svých ostatních kámošů a zveřejnili svoje selfíčka. Jak říkám, záživné. Lidstvo by si podle mě poradilo bez neustálého naplňování sítí fotkami. Většinou fotka dostane nejvíce liků po vydání a pak se po týdnu ztratí v nekonečné smyčce krátkodobého dopaminu. Je to strašně návykové. Podívej se, všichni vedou zajímavější život oproti někomu. Býval jsem hodně aktivní a sdílel svoji tvorbu, ale teď si spíše říkám, měl by někdo zájem číst moje povídky? 

 Rád bych se přestal cítit tak mizerně. Ani nevím proč a kdy to začalo. Rád bych si s někým promluvil. Ale s kým? Našel bych někoho, kdo by mě hodlal poslouchat? Ne, jen bych byl na obtíž, tenhle rok máme všichni až moc starostí a nechci někomu tím ublížit. Blíží se totiž naše takzvaná zkouška dospělosti. Vážně má prověřit naši dospělost? Co když jsem už vyzrálý a nepotřebuji si to dokazovat v nějakém přespříliš stresovém období? Byl bys dospělý, kdybys stíhal chodit do školy včas.

 Zaměřím oči na hodiny visící na krbem a všimnou si malé ručičky blížící se k číslu osm. Otráveně se zvednu z gauče a šoupu se do koupelny, kde jen pohledem zhodnotím svůj vzhled. Dobrý, ještě nevypadám tak strašně. Nechám ti to si myslet. Opláchnu si obličej a na čištění zubů kašlu, nemám sílu zvednout kartáček, vytlačit pastu, namočit štěrbiny a vložit ho do úst. Je to moc vyčerpávající. 

 Do háje, zase nestíhám. Po domě hledám bundu, která není na svém místě, oproti tomu klíče visí na svém obvyklém háčku. Čepici postrádám už nějakou dobu, krásné věci mi nevydrží déle než měsíc. Buď je ztratím nebo se mi záhadným způsobem (mojí nešikovností) rozbijou. 

 Už mám na sobě boty, když si vzpomenu na prázdné misky mých mazlíčků. Nasypu granule a podruhé chci odejít, ale ještě jsem nezkontroloval, zda jsou zadní dveře zamčené. Není důvod se vracet, nikdo je takhle brzy nepoužívá. Přesto to udělej! Potřetí jsem jedním krokem venku a záhy se mi v hlavě vybaví obraz vaku s tělákem ležící na zemi. Nahlas si zanadávám, jak jsem neschopný. Styď se. Všem ostatním to jde tak lehce, zvenku to tak působí. Nedokážu se předem na věci připravit, přestože vím, že by mi to jedině prospělo. Dlouhodobá rutina je věc, která by lidi rozhodně nenapadla, kdyby mě měli dvěma slovy popsat. 

 Dveře baráku zabouchnu o několik minut později, než jsem původně plánoval. Nasadím rychlochůzi jako každé ráno a doufám, že po zazvonění na chodbě nepotkám učitele. Zase jdeš pozdě. POZDĚ. Budeš mít další pozdní příchod. Přidej do kroku, jinak tenhle den bude ještě horší. Od začátku dne jsem v shonu a musím ještě doběhnout současnou společnost, která nebere ohled na lidi vychýlené z “normálu”, jako já.

 Záhadným způsobem, tentokrát ne mou nešikovností, včas vstoupím do školy. Do skříňky hodím bundu a boty a přezuji se do bačkor. Podívám se na sebe v odraze telefonu, nasadím falešný úsměv a utíkám na první hodinu. Zapluji tiše do třídy a nikdo si mě nevšimne. Světe, div se, on možná není taková nula. Oddechnu si, jakmile si sednu na rozviklanou židli. Nechci, aby někdo zaregistroval moje kruhy pod očima. Všichni spolužáci vedou konverzace bez hloubky, baví se o životě jen povrchně, odpovědi svých přátel zaznamenávají napůl, jedním uchem dovnitř, druhým zase ven. Zabíjejí svůj prázdný čas, mrhají s ním! Proč se lidé nezajímají o sebe navzájem? Tolik věcí se mohou dozvědět, ale nemají dostatek trpělivosti čekat na úplné otevření podstaty druhého. 

 Se stále nasazenými sluchátky si připravím sešit a penál. Hudba alespoň na chvíli ztiší můj zmatek v hlavě, potlačí vše špatné, co cítím. Pořád funguju fyzicky, musím začít i psychicky. Fake it until you make it. Sundám si můj ochranný štít před světem a uklidím ho do batohu. Haha, vážně si myslíš, že budeš mít klid? Jasně, věř tomu dál.

 Každá další následující hodina se stává větším a větším utrpením. S každou další minutou ztrácím kontrolu nad mou pozorností, přesto se stále usmívám a dělám, že mi v hlavě neběží nepříjemné myšlenky. Nestíhám si psát poznámky a ještě poslouchat vyučující, myslím na hromadu věcí okolo. Snažím se skloubit brigády, kroužky, domácnost a moje projekty najednou. Nemám moc času na odpočinek, ale to nevadí, spánek přece stačí. 

 Za poslední dobu se moc neučím, jako že, měl bych, vždyť mě čeká maturita, proboha! Prokrastinuju nad věcmi, které bych měl dělat, věcmi, které dělat nemusím, ale přidám si je do svých povinností a tím pádem mám zahlcený kalendář různými úkoly navíc. Nic nezvládám a zároveň se zapisuju k dalším povinnostem. Miluji ironii svého života. 

 Podívám se do přeplněného notesu. Najednou vidím žlutě podtrženou poznámku: přinést Dominice knihu. Sakra, na tohle mi v mozku místo nezbylo. Nečekané, že tě někdo žádá vůbec o pomoc, ty stejně na ně zapomeneš!

Frustrovaně si oddechnu, opět někoho zklamu. Ona se zlobit určitě nebude, chápe moji zapomnětlivost. Dnes určitě kvůli této chybě neusnu. Včera mi v hlavě uvízla jedna taková chyba, pronásledovala mě celý den a v noci mě dohnala. Nemohl jsem popadnout dech. Slzely mi oči a myslel jsem si, že po takovém stavu nedorazím do školy. Buď mám panické ataky nebo noční můry, alespoň je můj život trochu okořeněný, mám ho totiž asi málo stresující.

 Asi se, čtenáři, ptáš, když se cítím tak mizerně, proč se tedy nikomu nesvěřím? Velmi dobrá otázka! Mám kamarády, kteří mi jsou velkou oporou, ale poslední dobou mi přijde, že bych je jen trápil. Moje nemoc má svoje dluhy. Jako kdyby mi vypršela lhůta přátelství a už si nemůžu dovolit další žádost o pomoc. Tak to nějak musím zvládnout sám, tak, jako vždycky ty roky předtím. Protože nikdo jiný tu pro tebe nikdy nebude, umřeš sám!

 Zvednu zápěstí a juknu se na hodinky, zbývají ještě dvě vyučovací hodiny. Před nimi mám naštěstí oběd, budu mít pomyslný odpočinek. Dneska nabízejí v jídelně dva druhy špaget a tortillu se zeleninou a trhaným masem. Na to, že jsem společenský člověk a nedokážu někdy zklapnout, sedím mlčky vedle svých spolužáků. Směju se jejich vtipům, i když je nechápu. Určitě je sereš, když s nimi nemluvíš. Letmo sebou škubnu a ignoruju tuhle větu. Podívám se na svůj talíř a na talíře ostatních, moc jsem toho nesnědl, nevadí, doma je stejně lepší jídlo.

 Po obědě naše skupinka míří zpátky do školy a v šatnách se rozdělíme. Kroky mě klasicky zavedou do klubovny. V místnosti kromě mé kamarádky nikdo není. Fláknu sebou vedle ní na gauč. „Jak se máš?” 

 Pokaždé nevím, co po mě přesně člověk v tu danou chvíli chce. Nesnáším tuhle otázku. Mám říct pravdu nebo stačí pouhé: „Dobře a ty?”

 „Ale jo, ujde to. Zrovna jsem podala poslední přihlášku na vysokou.” „Na jaké obory jsi podala přihlášku?” Snažím si zapamatovat všechny obory, na které se ona hlásí, ale moje plná hlava do sebe více než dva názvy nenacpe. Kývám, usmívám se a dělám, že ji bedlivě naslouchám. Od toho jsem tu přece, být dobrým a vždy nápomocným kamarádem. Ty ji tak klameš, počkej, až na to přijde. Dobrého kamaráda jen hraješ, nic jiného než lhát neumíš!

 Zbytek dne proběhne relativně hladce. Po škole doprovodím kamarádku domů, nakoupím a než se naděju, odemknu dveře od domu. Vidíš? Nikoho nezajímáš, nic neobvyklého u člověka jako ty. Neobtěžuju se s hlasitým pozdravem. Vstoupím do obýváku spojený s kuchyní a jídelnou a zjistím, kolik práce musím udělat. Nasypu granule do mističek, umyji nádobí, odnesu prádlo do skříní. Potom si udělám jednoduchou večeři a po najezení se pokusím vrhnout na školní povinnosti. Zapomněl jsi odnést odpadky a taky zalít rostliny, ty jsi tak nezodpovědný.

 Sednu si k pracovnímu stolu a otevřu notebook, jen že… se načte obrazovka s nedokončenou seminární prací a najednou mě pohltí strach. Zkazíš tu práci i s jakoukoli snahou! Proč se vůbec snažíš změnit konec svého osudu? Zatřesu hlavou, nedokážu však setřást ten hlas. Vzdej to! 

 Stejně tupě zírám do toho dokumentu, nemá to cenu. Jako srab se odhlásím z notebooku a jdu se připravit do postele. Převleču se, konečně vyčistím si zuby a lehnu si. Chci si oddechnout, ale to nejde, ten hlas se vrátil. Proč spíš? Víš, kolik věcí jsi dnes neudělal? Jako zbabělec jsi utekl od boje. Nejsi dost produktivní. Hlas zní ostře, jako kdyby mi probodával srdce a zároveň po mně chtěl, abych pumpoval ještě více krve. Nic si nezasloužíš. Jsi zbytečný člověk! Celou noc nespím a jen se převaluji. Pokud usnu, za chvíli mě zase probudí ten zlý člověk. Ty chceš spát? Máš smůlu, jsem ve svém živlu tě otravovat. Prosím, chci klid, pro tentokrát…

 Takto vstávám další následující ráno a pokouším se sebrat. Haha, ty vypadáš strašně! Ve škole se usmívám a testy zvládám, aniž bych propadal. Se spolužáky se bavím a snažím se zapojovat do jejich rozhovorů a nacházet v něčem smysl. Na směnách válím, chválí mě za odvedenou práci a díky tomu si vydělávám peníze. Na co konkrétně vyděláváš? To nevím. Vždyť nemáš žádnou budoucnost. Ach jo. Domácí práce taky zkloubím a všichni jsou v pohodě, nikoho jsem nezklamal a splnil jsem všechno, co chtěli a jelikož jsou všichni šťastní, tak já musím být taky. Proč to ale nejde? 

 Nevadí, další den to zajista objasní. Aha, dneska nic, tak zítřek? Nasaď úsměv, nový den je tady. Páni, jednička z matiky, super, ale moji díru v hrudi to nenaplnilo. Zkus se nacpat čipsy, třeba se to spraví. Ne, sakra, teď určitě přibereš a zkazíš si zuby a umřeš. Ne, přestaň jíst, mysli na svoje zdraví. Oki, je tu opět další den, jej. Aaaaaaaaaaaaaa, co děláš? Chceš poslouchat moje vysmívání? Nekřič! Chci spát, prosím! Kamarádka se dostala už na jednu školu, gratuluju! Zase ležím v posteli, vyvětrám si, třeba rychleji usnu. Moc to nepomohlo, zbývají čtyři hodiny do začátku školy, dnešek bude peklo. Usnul jsem ve škole, ale nikdo si nevšiml, protože jsem kvůli tomu zmeškal hodinu. Ach jo, dřez plný nádobí, kéž bych nebyl jediný, kdo by byl schopen se o domácnost postarat. Do prdele, už spi. Nemůžu, protože furt mluvíš. Kvůli tobě mě budík nevzbudil. Kdyby jsi usnul hned, jak jsem ti přikázal, nezaspal by jsi, to není nic neobvyklého od takového ňoumy, jako jsi ty. Jojo, usmívej se dál, nikdo nic nepozná. Jsi už tak dobrý v předstírání, že se nepoznáš v zrcadle. Uf, dnes mě čeká náročný den, za dva dny bude lépe. O dva dny později a pořád jsem osamělý, nezkoušel jsem všechno, abych se zaměstnal od té temnoty. Musím rychle najít činnost, která mě zabaví a utiší tě. Krásné ránko, to bych ti popřál jen tehdy, pokud by bylo. Nesnáším to tady, chci odejít, ale to by se všichni divili, že mám propad, dlouho jsem se držel. Až doma. Ani tady si neoddechnu, dávají mi vysoké požadavky. Ano, mami, jsem si vědom, že jsem zapomněl umýt nádobí, neboj, zametu k tomu schody a klidně vezmu celý dům, to bude snažší. Najdu si čas na sebe později, teď to nejde. Týden uběhl a já stále nemám hotovou práci. Jsi nula, nula, NULA. Proč se pořád pokoušíš o nevyhnutelné? Jednou tě to dožene. To chci toho moc, zabít ten špatný pocit ve mně? Ano, protože nemáš právo na nic, když nejsi schopen fungovat jako většina lidí, měl bys se sebou něco dělat. Dělám, co můžu, jasný? Ale ne, do prkýnka, mám směnu, honem se sbal a dej si něco k jídlu. Zapomeň na večeři, jen takhle to stihneš do práce včas. Ve škole se snad všechno zklidní. Do háje, my píšeme? Včera jsem po směně hned usnul a písemka mi vyklouzla z hlavy. Už ne jen v duši máš díry. Měl bych se zastavit a popadnout dech. NE, ať tě to už ani nenapadne. Nikam by to nevedlo, nebylo by to k ničemu. Jen bys myslel na všechny věci, které jsi neudělal. A bylo by oprávněné. Odpočinek je pro slabochy a to ty nejsi, jasný?! Haha, život je k ničemu, když o něm takhle hovoříš. Ne, spíše ty jsi ho nezasloužíš, jelikož nic nezvládáš, tak, takto to je! Neslyším tě! Dobrý, známky mám stále chvalitebné, koupím si za tu dřinu knihu, kterou tak chci, ta mi naprosto zlepší náladu. Opět se nic nezměnilo, uplynulo tolik dní, mrhám časem. Prosím, chci se cítit tak dobře jako ostatní. Jdu si odskočit na záchod, tam se nějak seberu a zklidním. Chci tvůj konec. KONEC! Měl bys přestat s tímhle divadýlkem! S jakým divadýlkem? Na nikoho nic nehraju. Ale nelži, tvoje maska ti už přirostla k obličeji, jsi prostý lhář. Nalháváš sobě i svým přátelům. Nikomu bych nelhal, pokud bych nemusel. Kdo podle tebe tedy jsem, existuji vůbec ještě? Jsi nikdo, nepamatuješ si? Už přestaň s tím shazováním. Nepřestanu, máš smůlu, je to moje práce. Jsi neskutečný! Možná máš pravdu, nevypadám skutečně, možná nejsem hlavní postava v mém životě, ale pouhá loutka. Nebudu se omlouvat za to, že ti skáču do řeči a dokončuju tvoje věty. Baví mě to, od toho jsem tu. Jsi TAK úžasný, víš to? Já vím, ale nechci se chlubit. Proč žiju v téhle kůži, která je odporná? Těžko říct, možná tvoje karma v minulém životě byla špatná a teď si odpykáváš trest. Ale nezapomínej, že oba žijeme ve stejném těle, takže mě vlastně urážíš! Cože? Ne, takhle jsem to nemyslel, omlouvám se. No proto. Tady plýtváš svým životem, ani se nepokoušíš něco změnit. Mohl bys laskavě sklapnout? Nechci tě slyšet! Nemáš nic jiného, co naplňuje tvoji černou duši? Nemám, máme přece stejnou duši, nevzpomínáš si, o čem podobném jsem před minutkou mluvil? Jsme stejný člověk, jing a jang, voda a oheň, nebe a peklo. Kéž bych s tebou neměl nic společného, nemůžeš zmizet? Když se mě tak moc chceš zbavit, tak si vem několik prášků na bolesti, třeba na nějakou dobu zmizím. Cože? Co tě to napadlo? Ne, co napadlo tebe! Nesnaž se překroutit vlastní slova. Netušíš, jak moc mě aktuálně štveš. Jen teď? To tedy nedělám dost, abych byl pod tvojí kůží 24/7. Nemohl by jsi prosím na několik minut odejít bez nutnosti použití medikace? Mě se jen tak nezbavíš, budu tě pronásledovat do konce tvých dnů. Musíš mít nějakou jistotu. Moje jistota je, že jsi debil. Hele, nech toho, fakt přestaň mě srát. Chceš mít chvíli pokoj ode mě? Ano. Tak jo. Mám řešení. Dělej, co ti řeknu? Vem si ty prášky. Vzal sis je s sebou do školy, měly by být v té taštičce pospolu s tvými ostatními léky. Určitě jsi to plánoval dopředu a počítal, kdyby se naskytla příležitost. Nebudu lhát že jsem nad tím nepřemýšlel. Ale jiná cesta k uvolnění jako neexistuje, to se mi tady snažíš naznačit? Není, to si myslíš, že bych tě snad zradil a vedl na špatnou stranu? Ne, to ne. Tak vidíš, teď je ta správná chvíle, nikdo se nedívá. Nechci, je to špatný, takhle končí všechny tragédie. To tě mám přinutit nějak víc? Dělej! Nenávidím tě. To vím, já tebe taky. Výborně. Nyní dělej, že se nic nestalo. Provedl jsem blbost. Která se ti vyplatí, díky tomu ti nezaplním hlavu mými řečmi. Jak se mám chovat, aby na to nikdo nepřišel? Stačí se usmívat, směj se a dělej, že žiješ; nikdo se nesmí nic dozvědět. Neboj, komu bych se svěřil? Šikovný, brzy mě ztratíš. Počkej tu několik minut, aby jsi pocítil vliv těch prášků. 

Zatím se měj, ty ubožáku. 

 Chci se pomalu připojit ke třídě, výuka pokračuje bez ohledu na stav lidí. Je mi nějak divně. Sahám po klice a chci vstoupit do učebny. Přede mnou se zjeví dva černé fleky. To je podezřelý, pomyslím si. Udělám jeden krok dozadu a musím se chytit za hlavu. Syknu bolestí, ty prášky mi měly utlumit trápení. Proč nefungovaly? Hej, debile, poradil jsi špatně! Nikdo mi však neodpovídá. Tak ony přece jen zabraly. Haha, nemůžu tomu věřit! Pousměju se upřímně. Jsem svobodný! Po tak strašně dlouhé době sundám masku. Zarazím se. Hned se mi totiž spustí slzy. Zpanikařím. Neměl jsem náhodou přestat cítit jakoukoli emoci? Netušil jsem, jak moc jsem tu slanou vodu potřeboval dostat ze sebe. Jenže nedokážu přestat. Pořád brečím. Dost! Slzy jsou pro slabochy! Jsi zbytečný! Křičím na sebe, ale je to marné. Za mnou někdo zalapá po dechu. 

 Spatřím malého chlapce, sedící v rohu místnosti. „Proč jsi na mě zlý?” zeptá se mě klučina. Zmateně se na něj podívám. Ani ho neznám, jak jsem mu mohl ublížit? „Kdo jsi?”

„Nepoznáváš?” zazubí se. „Já jsem ty, jen o hodně mladší.”

Cože? „Kdepa jsi se tu vzal?”

„Přišel jsem za tebou, pomoct ti, ale s někým jsi se hádal a ty jsi byl najednou tak zlý. Proč?”

Aha, asi už chápu. „Hádal jsem se s někým, kdo byl taky zlý, víš? Proto jsem se choval špatně. Ale to rozhodně není nic proti tobě. Jak jsem mohl zranit tvoje city, když ty vlastně už neexistuješ?”

„Nekecej,” zasměje se klučina, „jasně, že existuju. Jsem pořád tvojí součástí. Kdysi jsi na sebe byl tak hodný, proč se teď nemáš rád?”

Zarazím se. Proč se teď nemáš rád? Proč se nemám rád?

„Proč se nemáš rád? Udělal jsi nějakou chybu?”

„Ne, to ne.”

„I kdyby, jedna chyba není důvod, aby jsi se nenáviděl. Chyby tvoří zkušenosti a ty zkušenosti tvoří zážitky a ty zážitky pak zase celý náš život.”

Kousnu se do rtu: „ Co se s námi stalo?”

„Já nevím. Přestal sis užívat obyčejných momentů a myslel jen na budoucnost, která je děsivá a neznámá.”

„Jsi podezřele moudrý na svůj věk,” podotknu oprávněně.

„To máš pravdu, ale tu moudrost čerpám z věcí, které říkáš svým přátelům, když jsou smutní. Ty jsi ten chytrý. Proč je nepoužiješ i na sebe?”

Mám slzy na krajíčku. To mrně má dobrou pointu. Zklamal jsem ho. Paralyzovaně před ním klečím, nemám slov. „Můžu tě obejmout?” Kluk neváhá a natáhne ke mně ruce. Přitisknu si ho ke svému srdci. Kristepane, proč jsem na sebe tak tvrdý? Zasloužím si lásku, jako ten hoch, jako já kdysi. Miloval jsem se jako dítě, tak se to znovu musím naučit. Nakonec se první odtáhne on. Slabě se pousměji a rozčepýřím mu vlasy.

„Nemáš už moc času.”

„Času na co?”

„No, aby ses dostal z téhle šlamastyky. Tvoje tělo slábne.”

Jak to sakra ví? A má pravdu! Můj malý návštěvník a okolí zmizí v hluboké mlze, ze které můžu najít cestu ven jen já. Teď je na mě, jestli chci dát životu druhou šanci. „Utíkej, počkám na tebe na tvé skutečném konci.” 

“Děkuju, děkuju!” Otočím se a zdrhám o svůj život

Do háje, ne! Udělal jsem příšernou chybu. Sakra, sakra. Objevil jsem se dál, než předtím, hoch mě během našeho povídání zavedl na špatnou stranu chodby. Při snaze doběhnout k učebně, kde jsou mí přátelé a spolužáci, ztratím rovnováhu a padnu na kolena. Ne, vstaň, musíš se zachránit. Se zvednutím se mi zatočí hlava, před očima mi běhají šedivé pixely. Já to nezvládnu. Ne! Nemluv k sobě takhle, bojuj! 

Rapidně mi dochází síly. Vyšťavím poslední doušky života. Belhám se, skoro až plazím po zemi. Měl jsem se někomu svěřit. Prosím, ať není pozdě. Otevřu dveře. Stihnu navázat oční kontakt s jediným člověkem, s paní učitelkou. Stojím ve futrech od dveří moc dlouho. Balancuji na svým chodidlech, záhy klopýtnu trochu dozadu. Její oči se zděsí, okamžitě mi jde naproti, do ruky si bere telefon. Bohužel je to marný. Vše se pozastaví.

 Už dál nemůžu. Ztratím kontrolu nad svými končetinami a poslední, co si pamatuji, je hromadný křik. Zničil jsem sám sebe.