Prší jako z konve a já utíkám po ulici bez deštníku. Slunce usnulo a ztratilo sílu zářit skrz naštvané mraky, proto se rozsvítily pouliční lampy. Nechtěně šlápnu do kaluže a každým pravým krokem se ozve čvachtání. Déšť neustává a já se pouze modlím, aby na mě spadl strom, radši zemřu na následky pádu stromu než silného nachlazení. Blížím se k budově, která zažila své světlé chvilky. Její venkovní zdi ovládl břečťan a rozrůstá se i na okolní domky. Ačkoli se zdá, že se domky přetvořily na zelenou obří kouli, ještě někde vykukují jejich ošuntělé hnědé cihly. 

 Uspěchaně otevřu vrátka a jakmile je zabouchnu, vypadnou z pantů. Moc to neřeším a raději hledám svazek klíčů v hluboké kapse kabátu. Odemknu dveře a o rohožku si vyčistím boty, pak šplhám do vyšších pater, ke konci lapám po dechu a pevně se držím zábradlí, jinak bych s sebou asi fláknul. 

 Vtrhnu do kanceláře s nápisem „Soukromá detektivní společnost”, kterou si pronajímám se svým kolegou. I když jsme zde už několik let, stále u vstupu stojí nerozbalené kartonové boxy plné spisů, zpráv a zabezpečených důkazu z dávných zločinů. Čekají, až budou mít své místo v jiných boxech, jenže jsem líná kůže a takhle tu budou stát ještě nějakou dobu. Kdo ví, možná se přestěhujeme dřív, než je vybalím. Projdu kolem plného koše a otevřu dveře do menší místnosti, kde má parťák svůj počítač.

 „Máme další případ,” neobtěžuju se s pozdravem, protože se vidíme nebo slyšíme skrz telefony nonstop. Vyrušil jsem ho během psaní zprávy z ranního případu, kde někdo unesl kočku a pak jsme zjistili, že majitelka svou kočku dala na hlídání ke svým příbuzným. A taky ta paní měla demenci, ale to určitě nehrálo nějakou roli. 

 Vzhlédne ke mně a čeká, jestli ze mně ještě něco vypadne, poté povzdechne: „Doufám, že to bude konečně seriózní případ, rád bych v tomhle šíleném počasí chodil co nejméně.” Souhlasím s ním. V kanceláři najdeme tašku s pomůckami a zamkneme náš prostor. Nasedneme do auta a zdlouhavá cesta na místo činu si zahrává s naší pevnou vůlí. 

„Jseš si jistý, že jsme na správném místě?” ukáže na nevinný obchůdek žluté barvy. „Uvnitř vidím policisty, musí to být ono.” Vylezeme z auta a pár kroky po schodech se dostaneme ke dveřím. Poté, co je otevřu, nám nad hlavami cinkne zvonek oznamující příchod. Máme na scéně jednoho člověka, jenž fotí důkazy a různé škrábance po kriminální události. Skupinka tří policistů stojí opodál u obslužného pultu. Přidáme se k nim: „Dobrý večer. Tak co tu máme?”

 „Taky přeji dobrý večer. Jde o krádež, jak jinak” promluví první detektiv. Hraje si s jmenovkou na šňůrce a věnujeme nám sotva polovinu své pozornosti. Kouká z okna a vypadá, že se mu v hlavě přehrává jeho oblíbená písnička. Více z něho nedostaneme, otočíme se k dalšímu kolegovi. „Zabíjel bych jen, abych mohl zůstat doma na pohodlnému křesle a dívat se na televizi!” stěžuje si druhý policista. To bych neříkal v blízkosti čtyřech policistů. Můj parťák si odkašle a pokračuje: „Co přesně bylo odcizeno?” „To bohužel nevíme, svědek nám nic nechce říct.”

 Rozhlédnu se po místnosti. Na pultu stojí zamčená kasa. Fajn, tak peníze nikdo neukradl. Obchod je určitě většinu času uhlazený a vydrbaný na místech, kam se celé dekády nikdo neopovážil sáhnout, ale tady to vypadá, kdyby se tu prohnal uragán. Zboží z poliček různě popadalo na zem. Dokumenty ze šanonů se rozlétly všude a teď pokrývají většinu dlažby. Hraje tu hlasitý pop, rád bych to vypnul, nemůžu však najít vypínač. Ve výloze stojí prázdný držák na kulaté předměty. Do velkého okna někdo udělal díru, sklo vypadlo na ulici, takže někdo rozbil výlohu zevnitř. Zločinec oknem dovnitř nevstoupil, ale utekl! Nedávalo by větší smysl projít dveřmi? Podívám se nad vstup a zahlédnu obří kameru a na ni napojený počítač vedle pultu. Pak si musíme říct o záznam. Udělám pár kroků, abych to bedlivěji prozkoumal, najednou však znovu šlápnu do něčeho vlhkého. Zhlédnu dolů. Otiskl jsem svoje botu do rozteklé bíložluté hmoty. Ihned mě do nosu praští silný odér. Vážně mi to došlo až teď? Někdo vyloupil sýrárnu!

 Po mém vzpamatování si konečně všimnu neznámého muže ve svých čtyřicítkách. Z něho také prší stejně tak jako venku, akorát u něj to jsou vodopády potu. Sedí na malé židličce vedle dveří do skladu. To nejdříve předpokládám a po několika krocích se mi to díky smradu a vůně zároveň potvrdí, tam skladuje sýry. Muž se třese a houpe se na místě, snaží se uklidnit kousáním nehtů na prstech, jeden prst mu už rudne. 

 Rozhodnu se k němu promluvit: „Dobrý večer, pane.” Nereaguje a prozkoumám ho více. Na zlaté jmenovce se odrazí záblesk světla z foťáku. Zjistím díky ní to nejdůležitější: jeho jméno, jeho funkci a název obchodu. Emenuel Tálec, majitel obchodu, U Pana Kobyla. Zástěru má špinavou a jeho čepka zmačkaná úzkostí leží vedle jeho pravého chodidla. „Pane Tálci, povězte nám, co se tu stalo,” pobídnu ho. Můj hlas ho probere a vylekaně zvednu hlavu. Zvlástně zamáchá rukou. Chce, abych se přiblížil. Co je mu? Aha, pán mi chce něco pošeptat. Opatrně si kleknu k němu a nakloním hlavu. On se taky přišoupne. „Můj největší Hermelín byl ukraden! Ukraden! Vážil padesát kilo. Nemáte tušení, jak komplikovaná je jeho receptura. A ty přípravy! TY PŘÍPRAVY! Ty trvaly ještě déle!” Leknutím, že mě nečekaně seřval, spadnu na zem a do louže ze sýru. Super, ten kabát od toho už nikdy nevyčistím. Můj parťák mi pomůže se zvednout. 

 Pán zatím sebere síly a postaví se na nohy. A rozpláče se. „Pane, to je dobré. My Vám najdeme ten sejra,” chytnu ho za rameno. Majitel si oddechne a opět se posadí na malou židličku. „Těch zlodějů přišlo hodně, strašně, vůbec jsem to nečekal. Přišli zadním vchodem z uličky, tam já vynáším odpad jako spoustu obchodů tady,” posloucháme bedlivě vyprávění, „byl jsem zrovna ve skladu, když na mě záhy někdo skočil a povalil. Víte, moc dobře jsem neviděl, hlavu mi natočili více dovnitř skladu. Mohl jsem jen poslouchat. Měli problém se někam dostat, myslel jsem, že do kasy. Asi jim krádež nebyla dost, tak začali ničit všechno v jejich dosahu. Pak jen rozbili sklo a po chvíli mě pustili a než jsem se vzpamatoval, moje mistrovské dílo bylo pryč!”

„Pane Tálci, pamatujete si ještě něco? Něco neobvyklého?” zeptal jsem se. Fakt potřebujeme lepší výpověď. „Cítil jsem na svých dlaní drobné chloupky a taky nějaké provázky, podle hmatu se nepodobaly klasickým. A ti zloději vydávali příšerně pisklavé zvuky.” Tázavě se já a kolega na sebe podíváme. Provázky? Cože? A spojené s chlupy? Pan Tálec zbledne. „Mohu už odejít? Potřebuju se z toho vyspat.” „Ne, až uzavřeme místo činu a posbíráme všechny důkazy, potom Vás propustíme.” Kdo by mohl být pachatelem?

 „Chcete slyšet vtip? Ten Vám určitě zlepší náladu.” Ne, prosím, to fakt ne parťáku. Praštím ho do paže. Na oplátku mě strčí větší silou a znovu upadnu. „Víte, jak přimějete myš k úsměvu? – Řekněte sýýýr!” Majitel se mu podívá do očí a nakonec to vzdá. Rozbrečí se a definitivně s námi ukončí rozhovor. Z jeho očí nepřestávají téct řeky slané vody. Co sakra dělám se svým životem? Měl jsem se dát na dráhu sýrového zločince. Ach jo, teď bych s radostí snědl nějaký ten luxusní sýr. Moje oči náhodou narazí na poškozený sýr v průsvitném obalu. Popadnu ho a pobaveně se zeptám: „Vadilo by, kdybych si jeden vzal? Není to vražedná zbraň.” Majitele to nepobaví a škytne: „Poslušte si.” 

 Zatímco jsme se trápili se svědkem a obětí v jednom, ostatní kolegové odešli z obchodu, pravděpodobně si zakouřit. Zůstali jsme s kolegou tu sami. Opráším si kalhoty od prachu. Na chvilku si taky odskočím ven, abych se nějak probral, vyjdu tedy na prázdnou ulici a namířím si to ke křižovatce. Zastavím se na rohu. Ukousnu získaný sýr. Pane bože, to je tak výtečný! Alespoň jedno pozitivum na dnešním přesčasu. Kdybych se nenacházel v centru města plného světelného smogu, možná bych viděl hvězdy na tmavě modrém vesmírném koberci. Žádné auto neprojíždí kvůli uzavření silnic, v oknem bytů se svítí, přestože je kolem jedenácté večer. Tohle město nikdy nespí. Déšť ustál a všechen povrch klouže. Uprostřed silnice je kanál, někdo ho pootevřel. Zarazím se a všimnu si malých kousků sýra na zemi vedoucí k němu. Svůj sýr schovám do kapsy a přiblížím se k díře, abych to prozkoumal. Víko odsunu. Deset metrů hluboko podle mnou se usmívá sýrové kolo. To je ono, našel jsem ho! „Hej,” zakřičím na své kolegy kouřáky, „pojďte mi pomoct. Mám tady ten ukradený sýr!”

 Hned zahodí své vajgly na zem a běží za mnou. Tři z nás slezou žebřík, nasadíme si rukavice a snažíme se zvednout padesátikilové těleso, ale marně, proto pošleme ostatní pro provaz. Kužel světla z ulici mě oslepuje. Trochu si pohoupnu na místě a pode mnou něco začvachtá. Radši se dolů nepodívám a jen si v duchu zanadávám. Kromě mého nadávání se zde rozléhají pouze zvuky našich pohybů. Spousta chuchvalců prachu poletuje ve vzduchu. Slyším nedaleko tok vody. Ten brečkový smrad skutečně nezlepšuje situaci. Zbytek týmu se vrátí s provazem a můžeme začít akci. Díky správnému použití uzlů vytáhneme sýr během dvou minut. Sláva, vážně nechci strávit další minutu v ukazatelu špinavosti lidí našeho města. 

 Dostaneme se konečně na povrch zemský a svět se vůbec nezměnil. Více lidí se shromáždilo za páskami a snaží se zahlédnout náš dramatický příchod. Přijde mi, že nás sledují s větším úžasem než při přistání lidí na Měsíci. 

 Neseme ve čtyřech padesátikilového kolosálním macka zpátky do obchodu. Upřímně se nebudu divit, jestli ten sýr majitel chtít už nebude. Dost páchne a těžko říct, zda je to kvůli jeho pobytu v kanálu nebo kvůli jeho plísním. Vzpomenu si na svůj sýr v kapse. Ten pak radši taky vyhodím. 

 „Pane Tálci, koukejte, co jsme Vám našli!” zakřičí můj parťák. Položíme sýr na pult. Majitel se zvedne a nevěřícně stojí. Rty se mu roztáhnou do široké úsměvu. Udělá krátký sprint o pěti krocích a obejme sýrové kolo. Spustí se rozruch. Všichni policisté událost slaví, jásají a plácají se po ramenách. Mě se to zdá podezřelé. Proč byl ten sýr v kanále? Když ho už ukradli, tak proč ho jen tak nechali za sebou? 

 Opřu se o pult a pozoruju nažloutlý povrch plesnivého sýra. Moment, jsou v něm malé kousance. Chloupky, prapodivné provázky a sýr nalezený v kanálu. Panebože, ti zloději! Pohlédnu na kameru, musíme tenhle případ vyřešit.

 „Promiňte,” přeruším nadšeného majitele, „omlouvám se, že kazím Vaši radost. Mohu se Vás na něco zeptat?” Majitel se otočí: „Jasně, našli jste moje dítě, budu Vám navždy zavázán. Poslouchám.”

 „Pane Tálci, mohli bychom se podívat na záznam z kamery?”

 Majitel ztuhne a polkne. „To nejde. Tu kameru mám pouze na zastrašení zlodějů.”

„Vaše zloděje to neodradilo, takže se bych stejně podíval, co zachytila,” rázně přikážu.

Několik okamžiků stojí na místě, vidím, jak má černo před očima, přesto se rozhodne jednat podle mého nařízení a vzdálí se od svého sýru. Zasedne za počítač, stoupne si k němu a strašně dlouho zadává své přihlašovací údaje, používá pouze jeden prst na každé dlani. „Rychleji by to nešlo?” podotkne kolega. „Vůbec nejste trpěliví na to, že jste policista,” odpálkuje ho Tálec, „a žádné spěchy, už jsem to našel.”

 Pustí mě na kancelářskou židli. Následně zapnu záznam. Sleduji dvourozměrného majitele, jak zamkne vstup a prohodí stranu cedulky, takže zvenku ukazuje zavřeno. Vezme koště a zametá podlahu nějakou dobu, než jde slyšet první prapodivný zvuk. Tálec se zarazí, pokračuje v uklízení obchodu. Opět ale uslyší ránu. Odloží smeták a pomalu jde ke blanitým dveřím vedoucí do skladu. Prásk. Ozve se pískání, nejen tak ledajaké, tenhle rámus má úroveň o 90 decibelech. Muž zakřičí a skočí za pult. Do místnosti vtrhne přelostlá koule myší. Chovají se jako důchodci po otevření supermarketu v šest ráno, kdy v ten den probíhají slevy na mléko. Ničí všechno, co jim spadne pod malé packy. Přiblíží se k oknu a společnými silami zvednou vystavěný Hermelín. Bohužel se převáží a část malých chlupatých zlodějů propadne sklem výlohy. Druhá polovina myší proskočí dírou a běží pomoci svým kamarádům. Nastane ticho a pan Tálec vyleze ze své skrýše. Paralyzovaně zírá na spoušť. Kamera stihla zaznamenat křiky kolemjdoucích, kteří procházeli okolo hlodavců. Záznam skončí.

 „Jak se dostali dovnitř?”

 „Nechávám otevřené zadní dveře na vyvětrání, protože v tom skladu se moc nedá dýchat.”

 Dám si hlavu do dlaní. To je pitomec. „Co kdyby přišli zadem skuteční lupiči se zbraněmi? To Vás nenapadlo, že takhle pozdě večer se tu potulují podezřelá individua?”

 „Nikdy předtím nikdo tamtudy nevstoupil.” 

 „Je mi to doslova u sýrového fondue, je to prostě nebezpečné!”

 Dál vyslýchám pana Tálce, až nakonec souhlasí ke sepsání zprávy. Zbytek policistů vytvořilo chumel a zmateně si povídají. Šeptají si. „Parťáku, pojď sem, to musíš vidět!” dojde ke mně a popadne za paži, následně odtáhne až k oknu. 

 „Co to sakra?” Udiveně zírám z okna. Před obchodem přistál meteor velmi nakrknutých myší. Každá do jedné nás hypnotizují. Musí jich být stovky, jejich zástupy se roztáhly před celou cestu. „Vrátily se pro ten hermelín,” Tálec vyjekne a otevře skříň, aby se do ní schoval, jenže se vysype spoustu různých pomůcek proti hubení hlodavců. Jedy, pastičky a píšťalku. Seberu proutek s dírami uvnitř: „K čemu to slouží?” „No, k ovládání myší, lákal jsem je na sýr, aby ho ochutnaly a pokud jim šmakovalo, začal jsem ho prodávat.” On je snad nějaký Krysař? Ještě, že to nepoužil na nás.

 „Co budeme dělat? Určitě si přišli i pro bonus.” „Mohli bychom zatarasit dveře.” „Měli bychom utéct.” „Zavoláme hubitele.” „Na to není čas.” Čtyři vyšetřovatelé mluví přes sebe a ne a ne se dohodnout. Namířím si to do skladu. Zajímá mě, jestli můžeme tudy odejít, ale jakmile pro otevření objevím další gang myší, ihned je zavřu. Všimnu si bílé zástěry. „Musíme se vzdát a nechat obchod myším.”

 A tak se všichni odhodláme. Posbíráme své věci a postavíme se do řady, my vyšetřovatelé a pan majitel. Otevřeme vstupní dveře a myší oči nás hypnotizují. Stojí všude, na chodníku, na silnici i na schůdcích krámku. Zamávám bílou zástěrou, najednou hlodavci sestaví cestičku a uhnou nám. Pomalu kráčíme skrz chlupaté koule, na opačné straně pocítíme bezpečí. Na tři vteřiny si počkají, pak vztekle zapískají a nacpou se do sýrárny. Zavřou dveře a rozjedou párty. 

 „Pane Tálci,” jeden policista vytáhne notes a něco zapíše, „tady je Vaše pokuta ve výši 50 000 korun.” „Cože, za co?” „Za nehygienické podmínky ve Vašem obchodě a za manipulaci zvířat. Nyní prosím, vstupte do vozidla a sepíšeme na stanici zprávu.” Majitel je zdrcen, ale raději nenaléhá a nasedne do auta, následně odjedou. Můj parťák mezitím volá hubitele, po ukončení hovoru se usměje a pokyne mi, abychom šli najít své auto. Usměju se, poplácám ho po zádech. Jo, konečně mám po šichtě.