Drahý čtenáři, právě se chystáš přečíst práci, která se stala Achillovou patou mého přijetí na FAMU. Její explikace zní:
Vybrala jsem si téma stěžejní pro všechny kultury napříč celou historií lidstva. Mýtické potopy vystřídaly plody lidské sebedestrukce, ale vnímání tohoto fenoménu se moc nezměnilo, konec světa nás stále fascinuje a děsí zároveň. Bojíme se, že svět skončí dříve, než stihneme být šťastní, nebo že už jsme šťastní byli, jen jsme o tom nevěděli.
Skrze klíčové dírky sledujeme počínání i prožívání postav, odvážně čelících nevyhnutelnému zániku. Netušíme, jak nebo proč nastane, ale postavy s ním neválčí, přijímají ho jako završení své cesty, možná poslední šanci na očištění. Vyprávím o konci světa ne v jeho globálním měřítku, nýbrž v rámci jednotlivých lidských bytostí, protože nikdo z nás nemůže vědět, kdy nastane jeho poslední den.
***
„Přijel jsem jen za ní.” řekne a pozve se dál. Strávil tu několik let svého života a doufal, že se sem nebude muset vrátit. Ona vše změnila. „Dívá se na telku.” Matka, viditelně nervózní, pokyne rukou k obýváku a zmizí v kuchyni. Je rád, že se sestrou bude moct být sám. Když ji viděl naposledy, neuměla ani chodit. Teď už určitě chodí do školy. Využije toho, že je zaujatá pořadem, co zrovna běží v televizi, a chvíli si ji prohlíží. Nejsou si vůbec podobní. Přistihne se, že ho to mrzí. Přitom kdyby se mu před pár dny neozvala, skoro by zapomněl, že má sestru. Nezajímalo ho, kde vzala jeho číslo, nebo proč zavolala právě jemu. Něco jí slíbil. „Čau ségra, můžeme vyrazit?” Dívka nadšeně přikývne a zpoza gauče vytáhne batůžek. Nechají televizi zapnutou a za zvuku umělého smíchu ze sitcomu se vydají ven z bytu. Několikrát jí zdviženým ukazováčkem na rtech naznačí, aby se pokusila zůstat potichu, ale podle lahvích poválených po bytě a placatky zastrčené v květináči usoudí, že to nebude potřeba. Matka začala znovu pít. Beze strachu otevře dveře a vezme za ruku svou mladší sestru. „Připravená užít si svůj poslední den?”
V sousedním bytě právě mladík zavírá dveře svého pokoje. Jeho dívka sedí na posteli a prohlíží si plakáty a fotky na stěnách. Ještě nikdy u něho v pokoji nebyla a nevšimla si, že tak krásně fotí. Na nočním stolku je její portrét, ale než si ho stihne pořádně prohlédnout, ucítí na krku jemné polibky. Nezapomněla na jejich dnešní plány. Podařilo se mu dostat jeho rodiče na chalupu a všude zapálil svíčky. Nechá si sundat tričko, ale když jí chce rozepnout podprsenku, zarazí ho. „Myslíš, že by jsme se nejdřív mohli mazlit?” Dvě zpocená těla leží v objetí a něco visí mezi nimi. Otázka. „Jsi v pořádku?” Dívka se usměje a přikývne. „Jen bych chtěla vědět víc o tomhle.” Ukáže na svůj portrét na nočním stolku. Mladík se taky usměje. Hladí ji ve vlasech a vypráví o tom, jak svůj první foťák dostal od táty a jak hned první den spotřeboval všechen film. Vysvětluje, že ho baví uchovávat vzpomínky a chtěl by se tím živit, kdyby zítra nekončil svět. Po chvilce ticha přikryje poklidně se zvedající hrudník dívky a políbí ji na čelo. Nejraději by si ji teď vyfotil, ale na to mají ještě spoustu času, a tak se zavrtá pod deku a zavře oči.
Ve stejném činžáku, jen o patro výš, otevírá oči černá ovce rodiny. Pozoruje, jak se všichni drží za ruce a slepě odříkávají modlitbu. Otec, matka i bratr se plně soustředí na prosbu o spasení své duše a ignorují vůni sváteční večeře, která se jim dere do nosu. Žaludek se nebezpečně zhoupne. „Mami, tati…” Tři páry očí upřou tázavý pohled na druhý konec stolu. Tisk rukou zesílí. Přes tlukot vlastního srdce ani neslyší, co říká. Výdech. Nádech. Rodiče jsou laskaví lidé, ale byly věci, které nedokázali pro svou víru plně pochopit. „Schválili mi změnu jména. Jsem teď Saša.” Po tvářích rodičů a bratra přeběhne několik různých emocí, ale tentokrát nic neřeknou. Ruce jsou dále pevně spojeny v kruh.
Na plechové střeše paneláku koluje v partičce mladistvých krabička cigaret. Kluk ve větrovce vytáhne poslední cígo, zapálí si a nechá kolovat tátův zapalovač. Slíbil tátovi, že se vrátí domů na večeři, ale nechce se mu odejít, když je tady celá parta pohromadě a nikdo vlastně neví, co pořádně říct. Oheň už se pomalu dostává k filtrům. „Je mi jedno, že žádný zítřek nebude.” Ozve se jediná holka. Sedí na římse a nohami pohupuje ve vzduchu. „Nikdy jsem odtud nevytáhla paty. Nic mi nebude chybět.” Vyhodí nedopalek přes okraj, chvíli pozoruje, jak oranžová tečka mizí v šeru a vstane. Ostatní se také začnou zvedat a oprašovat ze sebe nános prachu a omítky. „Stejně si myslím, že jsme měli ten poslední den využít a vykrást třeba banku.” Zavtipkuje jeden z kluků a okamžitě schytá od dívky ránu do žeber. „Na co by ti ty prachy asi byly, troubo?” „Měl bych jich tolik, že bych nevěděl, co s nima.” Všichni se se smíchem vydají k požárnímu schodišti. Jedna věc jim přece jenom chybět bude.
„Pojďte už domů, vždyť nastydnete!” Děti neochotně vylezly z pečlivě nastřádaných hromad listí a rozutekly se každé za svou maminkou. Domů se jim moc nechtělo, všude byly parádní louže a znovu se zvednul vítr. Holčička v pletené čepici sbírala barevné listí ze země, zatímco ji teplá ruka táhla ke vchodu činžáku, který se ostatními budovami slíval v rozlehlé sídliště. Někdy holčičku napadalo, že bydlí na pustém ostrově a spolu s dalšími dětmi si hraje mezi troskami lodí, které už nevyplavou na širé moře. Ráda by si ještě hrála, ale maminka chvátala domů, protože na večeři přijela i babička s dědou. Upřela na ni poslední prosebný pohled a spokojila se s tím, že hned zítra ráno si bude moct jít hrát ven.
O několik hodin později den ustoupí noci a sídliště přikryje neproniknutelná tma. Lidé se před ní zamknou ve svých bytech, schovají do postelí, naposledy se z oken podívají na to, jak krásný ten svět byl a zavřou zatěžkané oči. Konečně mohou usnout. Kap. Nebe rozzáří blesky a poté propukne v pláč. Kap. Déšť smyje šeď paneláků, smíchá se s barvami listů a zem ho vděčně vsaje do svých útrob se slibem, že už nic nevrátí zpět. Kap. Konečně se můžeme nadechnout.