Natálie Šebestová

Tohle už fakt nebude o Taiwanu, slibuju. Je to tentokrát o změnách a to hlavně o těch, na kterých v životě záleží a kterými si svým individuálním postupem procházíme všichni. Jo jasně, já vím. Jste asi zvyklý tyhle motivační kecičky slýchat od velkých osobností, které už si něčím prošli a vědí, jak to správně podat a možná si říkáte, že ta Šebestová se už fakt zbláznila. Já nevím, jako možná jo, ale pojďme doufat že ne a že jsem vám to jen chtěla říci trochu osobnější cestou. Nechci, aby to vyznělo přesladce motivačně, chci k vám jen promluvit, jako obyčejnej člověk s bláznivými představami. 

Zpět k tématu. Změny, změny, změny. Byly tu vždycky a budou tu dál a každý z nás, komu je mezi 15-20, si jednou takovou procházíme a té záškodnici se říká dospívání. Někteří z nás do toho skočí po hlavě a snaží se to do sebe nacpat rychlou a mnohdy mnohem bolestivější cestou a jiní k tomu pomalu dospějí v průběhu několika let, nebo dokonce dekád. Každá z cest má své výhody i nevýhody a rozhodně to není procházka růžovou zahradou. Taky si nemyslím, že máme na výběr, jestli necháme dospělost přicházet pomalu, nebo jestli k nám přijde jako nečekaný návštěvník, na kterého si musíme zvyknout. Osud si nevybírá a nám proto dojde až o spoustu let později, kterou cestou jsme vlastně kráčeli. Spousta z nás má z této trnité poutě mnoho jizev, a tady by se dalo probrat mnoho konkrétních věcí, ale myslím, že vy kteří jste pochopili, o čem chci mluvit, tak víte co tím chci říct.

Pojďme se vrátit úplně na začátek, kde jsme jenom ty děti, které neřeší, co bude za 10 let, anebo jestli jsme před týdnem neřekli něco zlého člověku, na kterém nám záleží, a od té doby to nemůžeme dostat z hlavy. Řešili jsme jen to, co je TEĎ a TADY. Když jsme se pohádali, za 10 minut bylo vše v pohodě. Banality, které bychom dnes přešli mávnutím rukou, pro nás tehdy znamenaly celý svět. Dokázali jsme se nadchnout pro něco úplně nepodstatného a strávit celý víkend s kamarádem nad touto jednou věcí. 

Od toho, co jsme teď, nás dělí fakt, že předtím jsme tak trochu každý měli svůj svět, který jsme si zdobili tak, jak nám se chtělo. Z těchto světů jsme se pomalu přesunuli do reality, která je ovšem pro všechny stejná a právě tento přechod z našeho světa do reality, kde se od nás očekává, že se postaráme sami o sebe, že budeme schopni komunikovat s lidmi na místech jako je úřad, že budeme mít svůj vlastní názor, který ale nebude při konverzaci se staršími nic znamenat, protože jsme pořád takzvaně “mladý a blbý”. Na jednu stranu to chápu, protože spousta z nás si v tomhle věku taky myslíme, že jsme nejchytřejší na světě, ale postupem času si uvědomíme, že realita, která se zdála býti před rokem tou pravou, vůbec pravá není a je toho ještě hodně co se učit. V tomhle okamžiku přijde období, kdy se učíme respektovat a posloucháme.

Staneme se tichým pozorovatelem, který se teď ale už opravdu snaží pochopit, co se kolem něj děje. Hledáme kompromisy a pokoušíme se vyšlapat si alespoň nějakou úzkou pěšinku, abychom mohli konečně vypadnout z toho chaosu, co kolem nás je. Spousta z nás si musí takových pěšinek vyšlapat hned několik, než se dostane k tomu správnému cíli. Často se nám stává, že pomalu přichází ten pocit toho, že tohle nebude ten správný cíl, a my spadneme zpět na začátek, a tyhle pády bolí a s každým pádem je v nás méně a méně naděje v to, že jednou tu správnou pěšinku najdeme, a v těhle chvílích je hrozně těžké to nevzdat. Je to přirozené, že se netrefíme hned napoprvé, protože je taky přirozené to, že se nám nechce zůstat v tom chaosu, ale tady bych uplatnila jedno přísloví, které už nám od první třídy cpou učitelky do hlavy, a to: “Práce kvapná, málo platná.” Někdy je dobrý počkat a chvíli trochu trpět než potom padat z velkých výšek, protože ze dna je cesta vždy těžká, ale když ty pády přijdou, nesmíme se za ně trestat, protože jsou součástí přirozeného vývoje člověka a každý si jimi prošel. Pokud nemáme motivaci, klidně můžeme chvíli zůstat dole, ale vždy je důležité se nakonec zvednout a jít, běžet, letět.

Často si při hledání pomáháme dlouhými filozofickými debatami o smyslu života, názorech, globálních problémech a jejich řešeních a tyto debaty považuji za nedílnou součást dospívání, protože si právě při nich formujeme tu pěšinku a ať je špatná nebo ne, tak je určitě důležitou součástí při hledání té pravé cesty.

Ptáte se kam? Kam nás vlastně ta pravá pěšinka dovede? Tady vás musím zklamat. Já tu odpověď opravdu neznám. Tu si každý musí najít sám a v tu chvíli se vracíme úplně na začátek, akorát jsme se z individuálních světů přesunuli k individuálním odpovědím. 

Něco podobného se mi honí v hlavě už dlouho a přišlo mi fajn to ze sebe vylít  právě na konci tohohle roku, kdy spousta z nás právě tu motivaci ztratila a realita udeřila, jako pro spousty z nás nikdy předtím a mimo to i naděje se nám rozplynula před očima. Je tedy pochopitelné, že zvednout se po tomto pádu není jednoduchý úkol, ale pokud život má být výzva, tak teď před jednou stojíme a jako soutěživí tvorové bychom tuhle výzvu mohli zkusit přijmout a nehledě na to, co nás příští rok čeká, se do toho vrhnout po hlavě, protože není radno brát život a výzvy příliš vážně, protože z něj stejně nikdy nevyvázneme živý.