Hory duněly. Nejprve tiše, varovně, ale tahle v dešti nepříliš rozeznatelná hrozba se se stupňující hlasitostí stávala zlověstnější a zlověstnější. Přestože na těžké šedé mraky seskupené těsně nad zemí si už zvířata zvykla, teď přicházelo něco nového. Temnějšího. Smrtícího. Všechna to cítila. Až příliš ostře řezající vzduch, příliš velké napětí nastřádané mezi kapkami deště. Příliš strachu. Lesem se začal rozléhat sojčí křik, znamení všem, aby poslechli instinkty, prostě se otočili a uprchli. Bylo slyšet tiché dusání a šustění stébel, praskání větviček, jak zvířata zanechala všech svých činností a obrátila se k útěku. Lesem i loukou kolem jezera, už téměř týden bez jediné jiskry, znělo hlasité funění a odfrkování. Lesní tvorové se nestarali o to, vedle koho se ocitli – strach z přirozených nepřátel zatlačila do pozadí nová hrozba, tlumené burácení plné nebezpečí. Vzájemné vztahy mezi zvířaty šly pro teď stranou, kdokoli mohl, varoval své nejbližší okolí a snažil se hrozbu nechat daleko za sebou. Neotáčeli se. Kdyby to udělali, svaly by jim ztuhly hrůzou. Vchod do údolí, ze kterého vytékala řeka napájející jezero, totiž vzkypělo a zaplnilo se hradbou z kalné, všeničící vody.
Proud si s ní hrál jako kočka s myší. S malou, bezmocnou myší. Strhl ji do říčních vln, házel ji ze strany na stranu a mlel s ní, jako by ji chtěl roztrhat jen svou vlastní silou. Přestože se snažila udržet nad hladinou, až příliš často se ocitala pod ní. Když se snažila nadechnout, polykala vodu. Když by zkusila křičet, utopila by se. A tak jen pevně semkla rty, dokud se jí hlava opět nedostala na vzduch, přesto měla pocit, že spolykala celou řeku. Už dávno nevnímala, kde právě je, zda by se dal Čarorod ještě zahlédnout. Ze světa se stal kolotoč. Cosi jí narazilo do boku a zlomilo pár žeber. Téměř otevřela ústa k výkřiku, načež se zepředu přihnal kmen stromu a jednou z větví jí vyrazil dech. Tak tak si stihla ochránit oči, ale na rukou už cítila pálící šlicy. Jen zázrakem si zatím nerozbila hlavu. Hrdlo a plíce ji pálily, v uších dunělo a hučelo. Další srážka, tentokrát s kamenem z poškozené hradby, který jí nejspíš přerazil levé předloktí. Jak dlouho se bude ještě muset mlít v proudu, než ji něco milostivě zabije? Než si zlomí vaz o skálu a ukončí tak tenhle marný boj?
Do zad se jí cosi zarylo a zanechalo po sobě pálící škrábance – čtyři téměř rovnoběžné krvavé čáry. Už vnímala jen napůl, přesto se jí to zdálo zvláštní. Co to mohlo být? A znovu, tentokrát ale jinak. Tentokrát je ucítila na levém lýtku a pravém stehnu. Cosi jí obemklo nohy, na několika místech protrhlo kůži a táhlo neznámým směrem. Už dávno nedokázala určit nahoře a dole, ale náhle si uvědomila, že pevné sevření řeky povolilo. Pokusila se zhluboka nadechnout, ale jen se rozkašlala a začala plivat vodu. Nebo spíš normálně by ji začala plivat, z nějakého neznámého důvodu se však všechna chtěla vyhrnout ven nosem, který proti tomu protestoval ostrým pálením. Chtěla se předklonit a vtom si uvědomila důvod. Vznášela se ve vzduchu hlavou dolů. Jenže ne nadlouho.
Vzápětí ji cosi nadhodilo, sevření kolem nohou povolilo jen proto, aby se objevilo zezadu kolem hrudi, pod rameny. Zlomená žebra i ruka se ozvaly tak silně, že zasténala, ale místo neartikulovaného zvuku z ní vyšla jen další voda. Aspoň že už ne nosem, přesto se stále nemohla pořádně nadechnout. Houpala se nad běsnícími vlnami, zavěšená jen v kleci z osmi drápů. Pokusila se zvednout hlavu, ale jakmile znovu vyplivla několik loků kalné tekutiny, radši ji sklonila. Všechno ji bolelo. Dokonce i dýchat nosem pálilo, takže se soustředila jen na to, aby ze sebe vydávila všechnu vodu. Vůbec to nebylo snadné. Hlava jí třeštila, myšlenky se rozbíhaly a do toho se ozývaly zlomeniny, pohmožděniny, škrábance a všelijaká jiná zranění. A to ani nepočítala únavu.
Houpavý pohyb najednou zrychlil a ona zjistila, že padá dolů. Ne, ne padá. Spíš to vypadalo jako prudký, neřízený let směrem ke světlé, mihotající se části země, napůl zaplavené řekou. Její zachránce nezaváhal a proletěl přímo skrz ten kousek, který ještě nezakrývala voda. Jen co ji nakrátko obalil chlad a oni vklouzli dolů, přelily se nad nimi vlny a nebýt té mihotavé… stěny, pohřbily by i je.
Zamrkala a pokusila se vytřít si pravou rukou oči, aby aspoň trochu viděla, zatímco se teď už pomalejším tempem snášeli k zemi. Okolí měla stále rozmazané, ale dokázala rozeznat několik temnějších shluků čehosi a pak i několik větších světlejších skvrn. Její zachránce mířil na volný kus bahnité půdy a opatrně ji položil. Okamžitě se převalila na záda a přestože se jí bolestí zatmělo před očima, stihla spatřit, jak se gryf, který ji nesl v předních spárech, zmenšuje a mění v nevelkého hnědovlasého čaroděje, jehož jindy usměvavý výraz stahují obavy.
„Patricio, slyšíš?” klekl si k ní a začal kontrolovat její zdravotní stav. Jakmile se dotkl levé ruky, zasténala bolestí, čímž vyplivla další vodu. Copak nemůže být jemnější, zatraceně? Přetočením na bok se od něj pokusila odvrátit, ale on ji stáhl znovu na záda. Zalapala po dechu. Přestože už se nedusila ani netopila, stále měla plíce, nebo spíš tu levou, těžké a nedokázala je naplnit kyslíkem. Všechno včetně Servácova obličeje se rozmazávalo, veškeré zvuky se slévaly v nepříjemný hlasitý hukot. Vzdáleně vnímala i fakt, že kdesi nad její hlavou se převaluje masa říční vody, zadržovaná jen mihotavou membránou.
„Jak je na tom?” ozval se nový hlas. Namáhavě otočila hlavou a spatřila, jak jejím směrem spěchá dvojice postav, až na výšku a některé rysy téměř identických.
„Myslím, že má ještě vodu v plicích,” odpověděl Servác. „Dýchá, ale musíme jí vypustit. Vnímáš, Pat?” Znovu zamrkala a snažila se zaostřit. Tak voda bylo to, co jí ztěžovalo dýchání. Musí se jí zbavit. Musí ji dostat ven. A na to znala jen jediný způsob, který neměla ráda, ale žádné jiné řešení neviděla.
„Patricio, no tak!” ozval se znovu zvířecí čaroděj a zatřásl jí pravým ramenem. Potlačila bolest druhé ruky i zlomených žeber na pravé straně hrudníku a přikývla.
„Do toho,” pokusila se odpovědět. Samotnou ji překvapilo, jak stažené hrdlo její hlas zdeformovalo do téměř nesrozumitelného zvuku.
„Nemluv,” napomenul ji Servác a obrátil se ke dvojčatům. „Marto, běž pro něco, o co jí můžeme opřít. Medarde, sežeň jehlu. Měl by jí mít Hynek. A ujisti se, že…”
„Neboj, vydezinfikuju jí,” zavolal mág přes rameno. Už jí zmizel ze zorného pole, zároveň se sestrou, která se rozběhla pro nějakou oporu.
„Patricio, vnímej,” přitáhl její pozornost opět zvířecí čaroděj. „Máš ještě něco kromě toho předloktí?” Několik sekund trvalo, než si uvědomila, že tím myslí zlomeninu od kamene. Znovu přikývla a pravou rukou ukázala na žebra.
„Musíte… vlevo,” zasípala. Dýchalo se jí hrozně. Nedokázala využít zdaleka tolik prostoru v plíci, na kolik si za život zvykla. Mluvení sice spotřebovávalo hodně vzduchu, ale na druhou stranu, kdyby Servácovi o tom zranění neřekla, mohl začít vodu, která se naštěstí dostala hlavně do levé plíce, řešit na špatné straně. A to by bylo ještě horší.
„Žebra?” zeptal se. Další přikývnutí. „Jinak všechno?” A další. Kde se ten Medard courá? Vždyť tady zatím usne! Přesto tu byla jedna věc, o kterou se i přes bolest a vyčerpání starat musela.
„Lidé? Val?” nadhodila tiše.
„Všichni jsou tady,” odpověděl s káravým podtónem. „Tak tak jsem tě ještě stihl najít, než by tě proud smetl do nížin.” Vděčně se pousmála. Muselo ho stát dost sil vyrvat ji řece.
„Tady,” vrátila se najednou Marta a Patricii cosi žuchlo za hlavu. Vzápětí mágyniny ruce jemně zvedly její ramena a trup, zatímco nohou posouvala věc, kterou přinesla. Tiše zasyčela bolestí, jak se zranění ozvala. Když ji Marta znovu pustila, ucítila pod zády bolavými od škrábanců cosi tvrdého, ale ne kamenně. Spíš jako by se opírala o hrubý pytel plný písku.
„Ještěže si Hynek vzal všechno s sebou,” objevilo se vzápětí druhé dvojče a Patricia okamžitě uhnula pohledem. Přesto koutkem oka zachytila výmluvně se lesknoucí dlouhý předmět v jeho ruce.
„V pohodě?” zaváhal Medard.
Ztuhle přikývla. Neměla by se schovávat. Měla by se tomu strachu postavit. Jenže kdyby to udělala, ucukla by. V poslední vteřině by se snažila uhnout. Nebo snad ne? Dokázala by ovládnout samu sebe?
„Patricio?” ozval se Servác. Krátce zavrtěla hlavou, stále odvrácená od Medarda. A pak se přinutila k pomalému pohybu doleva. Dá to. Stála proti běsnící řece a necouvla, dokud ji Svážná nepohltila. Jednoduchý zákrok, aby nezemřela, zvládne.
Když opět zachytila onen tlumený, nevýrazný lesk, na vteřinu ztuhla. Jehly nikdy neměla ráda. A ještě míň když byly tak monstrózní jako ta, kterou držel Medard. Zvedla oči a ukotvila je na nezvykle tlustém a dlouhém špičatém válci.
„Hynek mi dal ještě odvar z makovice,” nabídl očarovávací mág, když viděl, jak bojuje sama se sebou. „Je štěstí, že ho vůbec vzal. Za chvíli ale přijde.” Má se svému strachu postavit čelem, bez pomoci? Okamžitě ji polilo horko. Na to není dost silná. Každá pomoc se jí teď hodí. Možná někdy jindy se pokusí bez ní, ale ne dnes, vyčerpaná, pomlácená a v ohrožení.
„Dělejte,” přikývla. Když Medard podal Servácovi lahvičku se zmíněnou tekutinou, zašklebila se. Věděla, že jí nedovolí, aby se napila sama – vždyť i ona tušila, že by její sevření okamžitě povolilo. Jenže z představy, jak jí čaroděj dává napít jako malému dítěti, zrovna nadšená taky nebyla. Servác se ušklíbl nazpátek.
„Ať tě ani nenapadne reptat,” oznámil. Neodpověděla, jen pootevřela ústa. Okamžitě ucítila, jak se hrdlo láhve dotklo jejích rtů a jak jí na jazyk proudí trpký odvar. Rysy se jí stáhly odporem, přesto spolkla to, co dostala, a temeno hlavy opřela o předmět, který přinesla Marta a který momentálně sloužil jako opora. Pootevřenýma očima sledovala, jak se čaroděj obrací na Medarda a jemně se dotýká jejího levého boku.
„Nejprv tady,” vysvětlil, načež znovu promluvil k ní. „Kde tu vodu cítíš?”
„Jenom tam,” odpověděla, zatímco se snažila ovládnout strachy se třesoucí ruce.
„Neříkáš to jenom proto, abysme nemuseli i vpravo?” ujišťoval se opatrně.
„Nejsem malá,” odsekla lehce zastřeným, přiškrceným hlasem. „A dělejte, zatraceně.” Asi by takhle neměla plýtvat dechem, ale z osobní zkušenosti věděla, že nadávání jí trochu pomůže se uvolnit. Ne moc, ale přece. A navíc, nikdy by si neulevovala v tak vážné věci. Kdyby tu vodu nedostali ven, do několika dnů by umřela na nedostatek vzduchu.
„Už to zabírá?” zajímal se zamračeně.
„Jo,” přikývla. Cítila, jak jí jazyk těžkne a jak je stále těžší formulovat slova, na bolest a únavu nehledě. Víčka jí padala a svaly ochabovaly. Hynek to musel udělat docela silné, když se účinky dostavily tak brzy. Obvykle to trvalo až čtvrt hodiny. Možná je dávka dost silná, aby ji zabila. Proč to vůbec dělal tak koncentrované? Stiskla víčka a pokusila se myslet na svůj odpor k momentální situaci. Ten aspoň nepůsobil tak děsivě.
Sice nesnášela onu malátnost, která se jí zmocňovala, ale momentálně byla nejlepšímu čarorodskému léčiteli nesmírně vděčná, že odvar vzal. Nemusela si prožít první chvíle, než by omdlela – prostě se jí jen strašně chtělo spát. Vzdáleně, jako by snad ani nešlo o její vlastní tělo, vnímala, jak jí vyhrnují halenu pod prsa a opatrně hledají to správné místo. Viděla rozmlžené obrysy, k nimž se přidal další, slyšela zastřené hlasy. A nakonec, těsně před tím, než hladce vklouzla do úplné tmy, ucítila i špičku ostré, tlusté jehly.
„Mám jí vzbudit?” Tlumeně vnímala dvojici hlasů. Slovům nejprve téměř nerozuměla, a i když je po chvilce rozeznala, nedokázala jim přiřadit význam. Připadala si jako ponořená v sirupu – zpomalená a malátná. Cítila se sice dobře, ale probrat se trvalo tak strašně dlouho!
„Ne. Potřebuje se co nejvíc vyspat.” Spát? A co asi dělala doteď? Proč k ní všechny vjemy přicházejí tak trýznivě pomalu? Nejdřív slyšela jen hlasy, teď vnímala i vzdálený burácivý hukot a nezřetelný šum, jako by v jedné místnosti tlumeně mluvilo třicet lidí.
„Trvá to nějak dlouho. Nelíbí se mi to.” Po zvuku přišel čich. Cítila bahno, promočené dřevo a pach mnoha dlouho pořádně nemytých těl. A ten hlas… byl povědomý. Už ho někde slyšela. Ten podtón neustále připravený k ne vždy vhodnému a dobrému vtipu teď zastírala vážná slova a strach, ale přesto…
„Žije a to je hlavní. Hynek říkal, že před tou katastrofou stihl vzít jen něco a do ruky mu padl jeden z nejsilnějších odvarů. Zabít by jí ale neměl.” Katastrofa. To slovo jí něco připomínalo, stejně tak jako druhý hlas. Používala ho nedávno, a docela často – i kdyby jen v myšlenkách.
„Makovice nemám ráda.” Ústa jí naplnila hořká chuť. Svaly ve tvářích se stáhly nečekanou trpkostí. Makovice. Další povědomé slovo, významné pro nedávnou minulost. Zatraceně, musí si vzpomenout! Proč to trvá tak dlouho?
„Hynek ví, co dělá.” Možná by pomohlo otevřít oči. Jen tak, aby rozeznala lidi, kteří blízko ní mluvili. Víc by nemusela – pak už by si určitě vzpomněla. Najednou ji ostře píchlo v bocích. Ne stejně – vpravo tlumeněji, bolest jen sílila a opadala, zatímco vlevo vždy asi na vteřinu zeslábla tak, že ji téměř necítila, a následně prudce vzrostla. Zasténala a chtěla zvednout levou ruku, aby si na žebra přitiskla dlaň, jenže ta se ozvala podobně. Zároveň s bolestí si uvědomila, že jí hrudník cosi svírá tak, že se nemůže pořádně nadechnout.
„Vidíš? Už se probírá.” To byl ten mužský hlas.
„Pat, v klidu.” A tohle ženský, předtím zřetelně zastřený strachem. Nechala pokusů zvednout ruku a místo toho pootevřela víčka. Do očí ji neuhodilo světlo, jak napůl čekala, vlastně spíš naopak – i když věděla, že škvíry mezi řasami jsou dostatečně velké, přivítala ji tma. Zprvu začala panikařit, ale pak rozeznala v zesvětlujícím se šeru obrysy dvou postav, jednu přímo nad sebou a druhou trochu stranu, vyšší a vzpřímenější.
Pomalým zamrkáním se pokusila zahnat ospalost a jakousi malátnou nemotornost, které na ní stále ležely, a okolí se lehce vyostřilo. Rozeznala tvář ženy, která se nad ni skláněla a předtím ji oslovila. Byla do kulata, přesto ne oplácaná, a jemné vrásky kolem očí a koutku úst na ni působily, jako by se ráda a často usmívala. Nyní však vypadala unaveně, strhaně a zároveň i úlevně.
Druhou osobu určila jako muže. Stál opodál, pořád v jejím zorném poli, a zamračeně na ni shlížel. Nevypadal, že by si dělal přílišné starosti, spíš jako by řešil nějaký problém a sem zašel jen z povinnosti. Filip. A ta žena… Valérie. Když je viděla naposledy, nevnímali. Předtím se snažili udržet hradbu, ale když odpadl kamenný čaroděj, neměla Val ani s Medardovou pomocí šanci uspět. A pak se rozbouřené řece postavila ona. Vzpomínky se jí konečně vrátily – na zoufalou snahu Svážnou zastavit, na kolotoč v dravém proudu, na záchranu gryfem i na makovicový odvar a tlustou jehlu.
„Díky,” vydechla tiše, protože si uvědomila, že kdyby levou rukou pohnula, nejspíš by si pokazila už určitě ošetřenou zlomeninu. „Máš tu někde vodu?” Ta trpká pachuť po odvaru ji neskutečně vytáčela.
„Ty jí ještě nemáš dost?” ušklíbla se čarodějka, ale začala se zvedat k odchodu. Na rameno se jí však položila Filipova ruka, která zabránila dokončení pohybu, a muž se otočil a zmizel Patricii ze zorného pole. Při pohledu na Val v mágynině hlavě blikla nedávná vzpomínka, nebo spíš věta.
„Kde mám hodinky?” nadhodila se smrtelně vážnou tváří, přestože v duchu se zubila od ucha k uchu. Nemohla si pomoct. Věděla, že by měla řešit vážnější věci, jenže… prostě nechtěla.
„To nevím. Proč je sháníš?” zajímala se čarodějka. Občas dokázala být opravdu naivní.
„No, když jsem tak dlouho zadržela Svážnou…” vysvětlila, ale konec věty nechala vyznít do ztracena. Při pohledu na ženino svraštěné obočí se málem neovládla.
„A co s tím mají co dočinění tvoje hodinky?” mračila se Valerie. Teď už se jí do tváře a hlasu promíchla i stopa podezření.
„On ti to Servác neřekl?” zahrála Patricia překvapenou. Konečně si jednou může z čarodějky vystřelit! Možná se chovala dětinsky, ale podobná příležitost se hned tak nenaskytne. „Prý mi dáš hodinky s vodotryskem, když řeku zadržím dost dlouho.” Čekala, že Valerie utrousí nějakou nepěknou poznámku, ale ona ji překvapila. Odvar z makovic možná ještě úplně neodezněl.
„Jo, tohle,” přikývla čarodějka s poloúsměvem. „Promiň, ty jsem zapomněla tam dole. Však víš, jak jsem omdlela.”
„Hm,” zabručela zklamaně. „Škoda.” Nic víc ji nenapadlo. Nedokázala najít dost dobrou poznámku. Byla si jistá, že Servác Valerii nic neřekl – jenže čarodějka zatím vybruslila z každého pokusu, jak z ní úmyslně udělat střed vtipu. Na což Patricia zapomněla.
„Kde je ten Filip?” změnila proto téma.
„Nejspíš hledá nějakou vodu,” pokrčila žena rameny. „S tou to je asi nejhorší. Opravdu paradox. Kolem nás jí pořád bouří spousta, ale musíme ji sbírat jenom pečlivě a Medarda to stojí spoustu sil.”
„A co Zbyšek? Nemůže vyvolat nějaký déšť?” navrhla, ale téměř okamžitě poznala, že by to nešlo moc provést.
„Jednak pořád dospává,” zavrtěla hlavou Valerie, „a jednak je tu moc málo prostoru.”
„Tady,” objevil se najednou Filip a podával jí hrnek poloplný lehce zakalené vody.
„Díky,” zašklebila se nad tekutinou, ale chápala, že dokonale ji vyčistit by trvalo hrozně dlouho. A věděla, že řeka tam venku s sebou nese daleko víc špíny, než teď měla před sebou. Začala se zvedat, že se podepře na pravém lokti, ale čaroděj hrnkem okamžitě ucukl.
„Blázne,” zamumlala Valerie a sklonila se ještě níž, aby jí pomohla posunout se dozadu a opřít o stěnu, vedle které hrubě sbitá postel s dekami stála. Levá ruka v dlaze se znovu silněji ozvala, až Patricia tiše zasykla. S pomocí pravé si ji přesunula do klína a znovu se natáhla pro hrnek.
„Tak už mi to dej,” pobídla Filipa.
„Pomalu,” odpověděl a nejprve si ji kriticky prohlédl, než jí hrnek konečně vtiskl do dlaně.
Zvedla ho a pomalu, mělce se napila. Kvůli staženému hrudníku by nemohla moc, ani kdyby nevěděla, že nesmí. Přesto bylo neskutečně příjemné spláchnout chuť odvaru, i když tahle voda taky nepatřila ke kdovíjak výborným nápojům. Mezi loky krátce stočila pohled dolů, protože se jí znovu více připomněla skutečnost, že se nemůže pořádně nadechnout.
„Stáhli jsme ti to,” začala vysvětlovat Valerie. „Jednak kvůli žebrům a taky kvůli… no, však víš.”
„Kvůli vypouštění vody,” doplnil Filip téměř bezcitně. Jenže už to, že stál tady a ne venku a neřešil veškeré problémy, které mohl, něco znamenalo. I přes ta kousavá, nebo spíš bezemoční slova.
„Kvůli té… jehle,” přikývla Patricia a potlačila nutkání sáhnout si na levý bok.
„Omezí ti to dýchání na minimum,” pokračovala Valerie. „Ještě chvíli by ses měla co nejmíň napínat, jinak si roztrháš plíci.”
„Já vím,” přikývla mágyně. Postup, který se uplatňoval při vypouštění vody z plic, nikdy neměla ráda. Natož když se k tomu používala ta monstrózně tlustá a dlouhá jehla. Navíc trefit se na to přesné místo, mezi žebra a následně do plíce a do správné části, vyžadovalo zkušenosti, praxi a zručnost. Naštěstí pro ni Hynek tohle všechno měl.
Jsou vůbec všichni ostatní v pořádku? Co když se něco stalo – a ona nemohla nic dělat, protože spala? Drží ještě Medardova membrána? Odložila hrnek na zem, z nízké postele na ni dosáhla snadno, opřela se pravou rukou o okraj prken a začala přesouvat nohy.
„Co si jako myslíš, že děláš?” zamračil se Filip a vlastní botou zatlačil proti jejím lýtkům.
„Chci ven,” odsekla. „Chci vědět, že jsou všichni aspoň naživu, kdyby ne v pořádku.”
„Zapomeň,” zavrtěl odmítavě hlavou.
„Já myslím, že to půjde,” zvedla se Valerie z podřepu a pokračovala dřív, než stihla čaroděj cokoli namítnout. „Když jí podepřeme, zvládne to. A stejně jako my složila slib. Tohle taky bylo to první, cos chtěl po probuzení vědět – jako my všichni.”
„Fajn,” zabručel a lehce ji odstrčil stranou, aby mu Patricia mohla dát pravou ruku kolem krku a nechat si pomoct na nohy. „Ale podepřu jí já, ty pořád pleteš.”
„Co plete?” zajímala se.
„Ale nic,” mávla čarodějka rukou, přesto to gesto působilo jaksi napjatě.
„Plete kupoli,” objasnil Filip.
„Hej,” zamračila se Valerie. „Ještě před chvílí jsi jí ani nechtěl dovolit se hnout.”
„Abych v obměně zopakoval tvoje slova – stejně jako my ví, že Medardova clona nevydrží věčně,” ušklíbl se čaroděj nazpátek. „Jednou povolí. A právě kvůli tomu plete Valerie z rostlin další ochrannou bariéru, což jí stojí dost sil.”
„A ty se samozřejmě nijak nevyčerpáváš tou kamennou stěnou,” prohodila žena sarkasticky. Patricia se nad tím téměř usmála. I přes vzájemné hádky a spory tvořila jejich sedma čarorodskou radu a jako takoví spolupracovali a často se museli shodnout – což naštěstí vedlo k někdy utajenému, jindy veřejně vystavovanému přátelství, ne nevraživosti.
„Já jsem silný dost,” odtušil Filip, přestože kruhy pod očima, které teď byly trochu vidět, svědčily o nedostatku spánku. Všichni je měli.
Pomalu přešli strohou místnost. Při každém kroku ji píchalo v bocích i volně svěšené levé ruce. Musí najít něco, na co ji zavěsí. Když se vynořili před chatu, čekala denní světlo. Jenže na svahu vládlo šero. Zároveň ale nešlo o běžné šero, jaké vznikne v místnosti bez lamp v podvečer. Stíny se neustále přelévaly, světlaly a tmavly a klouzaly po lidech sedících nebo postávající ve větších skupinkách i po bahnité zemi, pastoušce a několika dalších dřevěných stavení. Vytvářely klamy a iluze, znemožňovaly přesně rozeznat detaily na tvářích Filipa i Valerie a deformovaly. Vzhlédla. Mihotající se kupoli, s průměrem u základu odhadem něco pod čtyři sta metrů, obklopovala voda ze všech stran. Přestože venku nejspíš svítilo slunce, asi se schylovalo k večeru, vlny propustily jen část záře, už tak tlumené deštěm.
„Co vzduch?” napadlo ji najednou. Už tady strávili minimálně několik hodin – a jestli vzduch nepřicházel ani neodcházel, brzy se začnou dusit.
„To je jeden z našich momentálně největších problémů,” zamračil se Filip a zvedl pohled nahoru. Řeka už nebouřila tolik, jako když se najednou vyvalila z Čarorodu. Vlny sice do mihotavé membrány narážely, ale ne zdaleka tak dravě.
„Možná…” zaváhala Patricia. Když se dívala na vodu, kdesi vzadu v hlavě věděla, že nějaký způsob je. Že existuje, ale mimo její dosah.
„Medard zkouší očarovat něco tak, aby po tom, co to zadělá do stěny, membrána propouštěla ven to, co vydechujeme, a dovnitř to, co vdechujeme,” poznamenala Valerie. „Já tady zkouším vyrůst pár rostlin, to by taky mohlo pomoct.”
Mágyně sjela pohledem dolů a teprve teď si všimla velkého tmavého obrysu u Medardova díla. Vzdálenější a světlejší část trochu převyšovala tu bližší a vypadala jako z proutí. A v menší se dala rozpoznat hrubá skála nebo spojené kameny. Valeriina a Filipova obranná linie.
„Ty už stojíš?” přispěchal k nim Zbyšek se Hynkem. Štíhlý mág jí opět něco připomněl. Specializoval se na počasí a to určitým způsobem souviselo s ovzduším. Když chtěl, dokázal vytvořit vítr nebo ho usměrnit. A vítr vyměňoval vzduch mezi dvěma místy. Kdyby se tak dostal nad hladinu…
„To zdaleka ne,” odpověděl místo ní Filip. „Jenom je neskutečně tvrdohlavá.”
„Stejně jako ty,” neodpustila si Patricia poznámku.
„Ještě byste měla ležet,” ozval se Hynek nespokojeně.
„Já vím,” přikývla mágyně. „A také půjdu. Jen jsem se chtěla ujistit, že tu jsou všichni.”
„Jsou,” přikývl Zbyšek. „Ale často zranění, ať už vážně nebo lehce.”
„To není žádná novinka,” ušklíbla se s myšlenkou na vlastní bolest. „Co Servác? A Marta s Medardem?”
„Dvojčata neustále kontrolují bariéru, Medard se snaží vyřešit vzduch,” odpověděl mág a začal vyjmenovávat na prstech. „Mám pocit, že Marta tu trochu trpí, stejně jako já, protože v podstatě nemůžeme nic dělat. A Servác se myslím naposledy proměnil v rybu a plaval se kouknout, jak jsme na tom venku.”
„Dokázal bys vytvořit vítr?” začala najednou zdánlivě bez logiky. Pocit méněcennosti znala, ale věděla, že Zbyšek by mohl významně pomoct s nedostatkem vzduchu.
„No, jo,” zamračil se nechápavě.
„A dokázal by projít tou stěnou?” vyzvídala dál.
„Nevím,” pokrčil rameny. „Musel bych se zeptat Medarda. Proč?”
„Jen…” zaváhala a koutkem oka mrkla po Hynkovi. Před ním rozhodně ne. Možná by mu to pak řekla, ale teď by jí to mohl zatrhnout. „Ale nic. Řeknu ti to pak. Půjdeme?” S posledním slovem se obrátila na Filipa, který překvapeně povytáhl obočí, ale pomalu se otočil a znovu zamířili k posteli. Místnost se zdála ještě tmavší než předtím. Viděla, že Hynek spokojeně kýve hlavou a jde za nimi. Tiše, téměř neznatelně si povzdechla. Bude muset ještě chvíli počkat.
„Kouknu na to,” oznámil lékař, když si napůl sedla, napůl lehla na postel. Poslušně si vytáhla halenu. Zatímco Hynek odmotával obvaz, snažila se neškubat sebou bolestí při každém pohybu. Přestože se tlak na její hrudník uvolňoval, snažila se vzdorovat instinktům a dýchat mělce, nenáročně. Po chvilce kontroly Hynek obvaz znovu utáhl.
„Vypadá to dobře,” oznámil. „Ale zkuste se aspoň týden moc nenamáhat.”
„Zkusím to,” přikývla. „Ale těžko říct, jestli to vyjde.” Lékař zachmuřeně přisvědčil. Chápal její stanovisko, i když se mu nelíbilo. Odešel a nechal je samotné.
„Tak co?” nadhodil Filip.
„Co co?” zašklebila se Patricia.
„Čekalas, až Hynek odejde,” odpověděl nevzrušeně.
„Jestli plánuješ něco podobnýho jako nechat se strhnout proudem, tak to ani nenavrhuj,” zabručela Valerie.
„Ne, to opravdu ne,” ujistila ji Patricia, která s tou připomínkou znovu silněji ucítila zranění. „Myslela jsem, že kdybych udělala skrz vodu nahoře takový tunel, Zbyšek by jím mohl pomocí větru vyměnit vzduch.”
„Řeka pořád bouří,” namítl čaroděj.
„Ale je to proveditelný,” dodala Valerie. „Kdybys teda mohla. Filip má pravdu, Svážnou v tomhle stavu těžko udržíš, aniž by sis přitížila.”
„A co máme dělat jinýho?” odsekla zamračeně. „Čekat na pomalou smrt udušením?”
„Medard se snaží na něco přijít,” stál si Filip za svým. „Dokud nemusíme, neuděláme to.”
„A jak poznáš hranici?” tlačila na něj dál. „Až mi začne docházet vzduch, budu ještě slabší. A Zbyšek taky.”
„Máš to marný,” zavrtěl hlavou a založil si ruce na hrudi. „Pokud do dvou hodin Medard s ničím nepřijde, pak dobře. Ale do té doby se odtud ani nehneš.”
„A to už by mohla Svážná trochu zvolnit,” doplnila Patricia s lehkým povzdechem. Jenže úspěch byl už to, že její nápad okamžitě nesmetli ze stolu.
„Fajn,” odfrkl Filip, otočil se a několika kroky vyrazil ven.
„Zatím,” rozloučila se i Valerie. „Kdyby něco, křič. Ale nepotrhej si při tom plíci. Budu sem chodit.”
„Díky,” kývla hlavou a s čarodějčinou pomocí si znovu lehla.
„Jo,” zarazila se ještě Valerie ve dveřích a luskla pravou rukou. „Najdu ti ty hodinky.”
„To bych ti radila,” ušklíbla se Patricia na její záda, která se krátce otřásla smíchem, než žena konečně odešla. Na mágyni dopadla váha únavy. Měla by si odpočinout. Až jí bude potřeba, musí mít co nejvíc sil. Nepochybovala, že ta situace nastane. Medardova membrána nevydrží věčně, nehledě na nedostatek vzduchu.