Kapky pleskající o kovovou helmu se v jeho hlavě násobily do střelby pušek a připomínaly, kolik srdcí už se znovu nerozběhne. Apaticky se rozhlížel po bitevním poli, na němž skrz závoje kouře a prachu rozeznával zborcené stany, roztrhané vlajky, poházené zbraně a nehybné tvary, jež v poslední době vídal až příliš často. Přesto si připadal… prázdně. Už neměl slzy pro ostatní, všechny je prolil za neklidných a bezesných nocí, kdy mu nad hlavou bouchaly granáty a pod rukou spočívala puška odrážející zběsilý tep jeho vlastního srdce. Už neměl soucit pro pozůstalé, vztek na útočníky, smutek za padlé. Nic. Zbyla z něj prázdná schránka, která se zbraní svěšenou podél boku nehnutě stála uprostřed pláně vzniklé válkou, aniž by na ni šedá zkáza a tíživé ticho rušené jen šumem deště nějak výrazně doléhalo. Možná k jeho uším ještě doléhaly ozvěny ran z děl a k očím zase přeludy a přízraky mužů snažících se přežít dávno prohranou bitvu, ale jako by tohle všechno už šlo mimo něj, mimo jeho vědomí a ztracenou příčetnost. Ne vše, co doba násilí a vyostřených sporů vyrvala, se dalo nahmatat nebo spatřit.
Pomalu vykročil, hlaveň pušky ledabyle pověšené přes rameno mu narážela do stehna, ale nevšímal si toho. Už na tom nezáleželo. Nezbylo nic, co by stálo za pozornost, co by mělo cenu. Válka všechny hodnoty stírala a rozbíjela a za sebou nechávala jen zemi posetou mrtvými těly a ztracenými sny a rodiny marně čekající na své blízké.
Procházel mezi nimi, aniž jím zhroucené postavy pohnuly. Těžké vojenské boty se bořily do mazlavé hlíny, která se pomalu měnila v bláto, a jako by na jeho nohou vážily čím dál víc. Špinavá, místy očouzená nebo roztrhnutá uniforma se nepříjemně lepila na kůži, z okraje helm mu kapalo do očí a voda jen rozmazávala prach a krev na jeho tváři, jenže na ničem z toho už nezáleželo. Byl sám. Jako jediný přežil bitvu, nedávno skončenou smrtí všech vojáků na obou stranách. V zákopech zbyla těla, do opuštěných plechových misek bubnoval déšť. Rád, jestli takové slovo ještě vůbec mohl použít, by řekl, že své spolubojovníky znal, jenže by lhal. O víc než vlastní četu a hlavní velitele se nikdy nezajímal.
Zastavil nad jedním řadovým vojákem. Podle označení také ze sedmého pluku, ale už jiné roty. Shlížel na něj beze stopy emocí. Asi by měl něco cítit. Nebo by se měl aspoň ptát, jak zemřel mimo zákop společně s dalšími. Nikdo by mu ale neodpověděl a jaký pak mělo smysl vůbec se zajímat?
Náhle kouř zavířil pod třepotavým pohybem. Zvedl unavené oči. Směrem od zákopů se dusivým vzduchem prodíral jasný motýl, zmateně vyrážel hned sem, hned zase tam.
„Hledáš marně,” zachraptěl tiše. Slova drhla vyschlým hrdlem, ale shánět vodu bylo zbytečné. Beztak nakonec taky zemře. Motýl mu ale nerozuměl, ať se tu vzal odkudkoli. Dál poletoval kolem, jako by se snažil najít někoho svého druhu nebo aspoň živou bytost. Jenže tady nikdo nezbyl. Drobné zvíře však náhle zmizelo uprostřed pohybu. Zamrkal a uvědomil si, že začíná blouznit. Uplynulý masakr by nepřežil ani žížala, natož motýl.
Jak ho pozoroval, jeho podvědomí v dálce za ním vytušilo pohyb a zareagovalo s automatičností, kterou mu vštěpila válka. Pravou rukou hmátl po zbrani a zvedl ji, až se mu pažba zaryla do ramene, zatímco hlaveň, podepřená levou dlaní, mířila na tmavou siluetu. Až teď se jeho srdce prudce rozběhlo. Jako by i ono smrtí otupšlo natolik, že reagovalo zpomaleně. Dech se zrychlil a sevření zkřečovatělo. Prst na spoušti ztuhl mezi instinktem stisknout a nechutí zabít.
Hlavou mu náhle zazněla píseň, kterou si kdysi dávno zpívával. Píseň, která mu každý den na frontě připomínala, co se může stát a co se nakonec i stalo. Píseň od někoho, kdo se sice narodil v poválečné době, ale věděl, jak takový konflikt vypadá.
Míříme na sebe, míříme já a ty.
Stín v kouři a prachu pozvedl něco dlouhého, úzkého a známého – hlaveň pušky.
Ticho je kolem jen pes štěká za vraty.
Žádná vesnice sice v dohledu naštěstí nebyla. Kdyby ano, nezbyl by v ní jediný živý člověk ani zvíře a střet by ji vymazal z map, vybíraje si svou krutou daň.
Na louce leží mrtví motýli,
padá déšť do esšálků.
Jsme poslední dva, kteří přežili
tuhletu dlouhou válku.
Nehybně na sebe zírali přes bitevní pole. První bláznivá naděje, že našel spolubojovníka, se brzy rozplynula a pohltil ji pud sebezáchovy, když rozeznal cizí uniformu a uvědomil si, že neznámý stojí na druhé straně zákopu. Ne nenávist, na tu už mu nezbylo místo, přestože vpadli do jeho země a chtěli ji uchvátit. Zůstalo jen vědomí, že když nezabije, bude zabit. Na ničem jiném teď nezáleželo.
Vrhl se k zemi mezi těla, pušku stále připravenou ke střelbě, až kolem sebe rozstříkl bláto. Sotva vnímal, že se loktem dotýká vojáka z neznámé roty sedmého pluku, že do pravé holeně ho tlačí prázdná miska a na boku škrábe cizí hlaveň. Znovu se spustil déšť, jako by ho chtěl navěky uvěznit v zemi se všemi mrtvými, ale jen v jeho hlavě opět probudil zvuk děl a pušek.
Míříme na sebe, míříme já a ty.
Cizinec jeho pohyb těsně následoval. Na druhé straně zákopu klesl do bahna a železná hlaveň splynula s těly a ostnatým drátem téměř k nerozeznání.
V uších nám ještě zní vybuchlé granáty.
Čekal, pod kůží mu tepalo a napnuté svaly čekaly na jakoukoli záminku k akci. Kdo z nich dnes zemře? Nebo oba? Do vědomí, probuzeného náhlým nebezpečím z letargie a apatického přijímání skutečnosti, se s tou myšlenkou vetřel i strach. Ne ze smrti samotné, tu měl jistou tak jako tak, ale z věcí, které přijdou po ní. Zasloužil si po tom všem, co udělal, ještě vůbec nebe? Zabíjel, kradl. Porušoval Boží zákony z vůle pouhého smrtelníka, i když mocného. Měl vůbec nárok myslet na vystoupání mezi anděly?
A smrtka s kosou dělá resumé,
prochází se v bílé róbě.
No a my dva teď tady ležíme
v zákopech proti sobě.
Přimhouřenýma očima odhadoval vzdálenost. Sám padl k zemi nějakých třicet kroků od zákopu, ten druhý mohl ležet… devadesát, možná sto kroků daleko? Těžko přesně říct, narozdíl od faktu, že se zcela jistě ocitli v patové situaci. Ani jeden z nich se nemohl zvednout bez rizika výstřelu od druhého a oba si to uvědomovali. Bez hnutí leželi v mokrém blátě, připravení zareagovat na jakýkoli podnět, hlavně zvednuté do míst, kde se navzájem tušili.
Míříme na sebe, míříme já a ty.
Jak dlouho potrvá, než někdo najde odvahu vstát a ukončit to? Nebo než bude dost zoufalý? Ani n jedno se necítil. Prozatím.
Oba jsme utekli hrobníkům z lopaty.
Nevěděl, co se stalo tomu druhému, ale aspoň v jeho případě měl Nohavica pravdu, i kydž by tomu asi neříkal štěstí. Sotva se mu zahojil bok roztrhnutý o ostnatý drát, poslali ho do další bitvy, jejíž konec, jak se zdálo, pro něj bude osudný.
Ve stovkách velikánských útoků
štěstí nám oběma přálo.
A teď nás dělí jenom sto kroků
a je to moc či málo?
Když se nad tím zamyslel, zatímco pozorně sledoval jakýkoli pohyb na druhé straně zákopu, tahle vzdálenost se mu nelíbila. Byla příliš velká, než aby nepřítele rozeznal s jistotou a vypálil, ale i příliš malá, než aby sám riskoval akcí. Jenže zvládl by to vůbec? Vystřílel už tolik nábojů a před tím posledním by couvl? I přes určitou otupělost věděl jedno – nikdy nechtěl. Nechtěl rozhodovat o něčí smrti a zvlášť ne, pokud daného člověka neznal. Ano, to oni vtrhli do jeho země. Ano, to od nich padly první štěkavé rány. A přesto… Stejně jako on si nezasloužili zemřít. Copak měli moc nad svým jednáním? Měli moc nad rozkazy od generálů, kteří si seděli pěkně v bezpečí? I je vázala rodina, kvůli které je sebrala válka. Tak jako jeho. Co on ví. Možná nesouhlasili, ale nenašli odvahu se vzepřít. On taky ne. Jak je pak mohl soudit? Zavedená pravidla vzal ozbrojený konflikt s sebou už na začátku. Copak mohl soudit někoho, že se v těch nových nevyznal?
Myslíme na sebe, myslíme já a ty.
Neznal ho. Nevěděl, co ho poutalo k armádě ani jak silně, nevěděl, nad čím teď přemýšlí. Proklíná svět? Čeká na záminku k výstřelu? Nenávidí národ, jehož povstání zabilo tolik lidí? Jenže i kdyby jich, pokud by se podvolili, přežilo víc, za jakou cenu?
Co včera platilo, dneska už neplatí.
Nastoupil by totalitní režim, krutý a tvrdý, nemilosrdný. Narozdíl od Hitlera nebo Mussoliniho by nepřišel do státu zevnitř, ale zvenčí. Kdysi se bál, aby nepřišla další světová válka. A teď když se chýlila ke konci… Byl rád, že ji nepřežije. Že neuvidí škody, které lidé na Zemi napáchali, ani utrpení, které násilí způsobilo. Že nebude muset řešit noční můry o nečekaných útocích, o mužích, kteří se hroutili s dírou v těle těsně vedle něj. Nikdy by nezapomněl. Možná to znělo jako zbabělost. Jenže život už by se nikdy nevrátil do starých kolejí.
Však hrůza ještě visí nad krajem,
těžké je mít se rádi.
Když jsme si postříleli navzájem
své nejlepší kamarády.
Od doby, kdy přišel o všechno, nikdy nikam nezapadal. Paradoxně za to mohla právě víra, jež mu pomohla se ze spirály pochmurných myšlenek a depresí dostat. Víra. Něco, co se považovalo za přežitek. Něco zastaralého. Nepraktického. Vlastně neexistujícího. Předsudky kolovaly armádou stejně jako společností, těžko by hledal rozdíly. Bůh prý není. Už pro něj nezbylo místo na světě přehlceném technologiemi. A přesto tahle obrovská válka využívala starých zbraní, protože všechny ostatní vzal čas a neúspěšné experimenty. Nebo cílené destrukce? Spekulovalo se o tom stejně jako o původu pandemie na začátku minulého století. I když stvořit smrtelně nebezpečný virus a nechat si ho uniknout z laboratoře se zdálo přitažené za vlasy i jemu. Jenže co on mohl soudit. Jakmile něco zmizí v historii, těžko se dohledávají skutečné příčiny.
Občas, ale jen občas, litoval, že lidé nikdy nedokázali pomocí přístrojů zjistit, co si myslí druzí. Ač technika postoupila, lidské vědomí dešifrovat nedokázala. Něco tak složitého a nevysvětlitelného, co z lidí udělalo lidi… Jistě, vědci měli jiný názor. Že prý není možné, aby existovalo něco, co jejich logika a stroje neodhalí. Jenže vědci teď neleželi v mazlavé směsi bahna a krve a nemířili přes zákop na téměř sto třicet kroků vzdáleného člověka, který naopak mířil na ně.
Nevíme o sobě, nevíme vůbec nic.
Všiml si, že mu hlaveň pušky klesla skoro k zemi, a rychle ji zvedl. Jeho šance na přežití musela kolísat někde mezi pěti a deseti procenty, přesto mu cosi niterního, téméř zvířecího velelo bránit se do poslední dechu vším, čím může. I kdyby zabil někoho, jehož tvář nikdy neviděl. I kdyby zabil někoho, s kým by si v jiné době snd rozuměl.
Vzduch krví prosycen dýcháme z plných plic.
Vzpomínal si, nakolik jím první násilná smrt, kterou spatřil, otřásla. Zvracel a nedokázal vyhnat obraz nehybné tváře, ještě před chvílí kvílící bolestí. Teď mu všichni splývali do zástupu.Jeho četa, rota i pluk. Jiné pluky, jiné roty a jiné čety. Ti muži v jeho vzpomínkách ztratili tvář, ale po čase je dokázal ignorovat. Pustit. Narozdíl od těch, kteří žili jeho představivostí. Kolik jeho kulek si za ty roky našlo cíl? Kolik z nich skončilo v někom, na něhož doma čekala rodina. Kolik jich schytali přátelé cizince, který teď ležel ve stejném blátě jako on? Duše bez tvářím jež by mohl zapomenout, ho děsily víc než ti, které viděl zemřít. Nevěděl, kolik lidí zabil. Kolik krve má na svědomí. Nevěděl vůbec nic.
Pach smrti pod kůží je zarytý,
končí se dějství prvé.
Ještě nám zbývá k prolití
dvakrát šest litrů krve.
Tak třeba – jak dlouho už tady ležel? Zamrkal, aby odehnal únavu, protřít oči si však nedovolil. Nesměl pustit pušku. Ve vyschlém krku ho škrábalo. Neubránil se hlubokému, hrčivému kašli, nad jakým by každý rodič svraštil starostí čelo a nepustil své dítě z postele. Jenže tady už nebyl doma. Na žízni nezáleželo, když by si vodu stejně dlouho neužil. A kručící žaludek v posledních dnech už téměř nezaznamenal, natož aby ho bral na vědomí ve chvíli, kdy čekal na rychlo akci nebo smrt. Co tak strašného by se stalo, kdyby vstal? Tělo by mu provrtala kulka a pak… konec. Jenže co když se cizinec špatně trefí? Co když mu jen přidá trápení a bolest? A i kdyby zemřel rychle, měl vůbec právo na nebe? Strach a pud sebezáchovy pracovaly jako dokonalá kotva.
Míříme na sebe, míříme já a ty.
Stejně to fungovalo i s vojáky, které zabil namátkou. Vlastně bez důvodu. Bez toho, aniž věděl, koho vlastně postřelí. To neznámo ho vždy děsilo. S tím, co nahmatal, viděl nebo slyšel se často dokázal srovnat víc než s tím, co mu uniklo. A že mu toho určitě unikalo zatraceně hodně.
Ospalí, žízniví, hladoví, vousatí.
Těmihle čtyřmi slovy by se vlastně dala shrnout celá válka. Dostatku spánku se člověk nikdy nemusel bát, neustále žil s napětím a tím vyvolanou únavou, jak fyzickou, tak psychickou. Zásoby pak po čase taky docházely. Příděly se ztenčovaly a nedokázaly pořádně zasytit. A hledat na frontě žiletku zkoušel, nepřekvapivě bez úspěchu.
Nebe se šeří, už se blíží noc,
oči jsou těžké jako kámen.
Ach, koho žádat o radu a o pomoc,
když oba usínáme.
Jak mu ta slova zněla hlavou, mimoděk zamyšleně svraštil obočí. Co tím chtěl básník říci? Skrývala se v písni smrt nebo jen prostý spánek? Zrovna tuhle zprávu nikdy nerozluštil, ale v jednom měl Nohavica pravdu. Nezbyl nikdo, kdo by mu teď mohl nastínit další kroky. Nikdo, kdo by ho vedl. Až na dávno mrtvého písničkáře. Možná že noc v jejich případě právě nastala. Konec války, po níž znovu přijde svítání a jasný den, ale pro teď už je třeba jen zvednout poslední dvě židle po nekonečně dlouhém večírku. Poslat pryč poslední dva hosty plné šesti litrů krve.
Upřel zrak na bitevní pole. Někde tam být musí. Stejně utrápený, nerozdhodný a zrdcený, ale zároveň i lhostejný. Poslední dva přeživší, na nichž by válka zanechala nesmazatelné jizvy, ať už by měli čekající milující rodinu nebo ne. Pokud má tenhle světový masakr dnes skončit, tak ať se vším a se všemi. Ať si každý z padlých vezme do neoznačeného hrobu část, aby ho společně zničili stejně, jako on zničil je.
A tak míříme na sebe, míříme já a ty.
Musí vyskočit rychle. Udělat ze sebe cíl a ve chvíli, kdy se střelec prozradí, mu palbu oplatit. Prokáže tím milost jim oběma a postačí jediný pohyb. V tu chvíli už opravdu bude po všem. Jen nesmí zaváhat. Nesmí se vylekat kulky určené jemu, aby stihl zamířit a vystřelit, než ho zasáhne.
Padají hvězda, až obzor je hvězdnatý.
Kdyby věřil v jiné bohy, možná by řekl, že se stanou posledními zářícími body, které válka vrhne na oblohu. Nebo které srazí dolů. Tak jako tak to skončí. Jednou provždy. Záleželo však, z jaké stránky se na to podívá. Zmaří dva lidské životy a zachrání dvě zmučené duše. Jenže co když by se z poválečných traumat ten druhý dostal? Co když by mohl znovu žít, znovu se bavit a trávit čas se svou rodinou? Co když… A co když ne? Momentálně si byl jistý jen tím, že neví zhola nic, ale nevadilo mu to. Ne když za pár vteřin bude vědět ještě míň.
Pod jedním nebem oba ležíme,
hřejivá je náruč Matky země.
A jak tak spíme, oba ve snu kráčíme,
já k tobě a ty ke mně.
Vyskočil. Devadesát kroků za zákopem se mihl pohyb. Ozval se dvojí výstřel a dvojí výkřik.
Já k tobě a ty ke mně.
Jeho tělo spadlo k zemi. Cítil rychlou smrtící kulku v hrudníku. Za zákopem znehybnělo další tělo. Pomalu vykročil přes pláň k šedavému obrysu. Dá jim tvář. Všem těm, které zabil, aniž si vůbec mohl být jistý. Světlá silueta se obrátila k němu. Ještě nedokázal rozeznat rysy, ona mu však vyšla naproti. Zrychlil. Vzdálenost se zkracovala. Přeskočil zákop a když potom sklopil pohled, nechal ho upřený na břečkovitou zem, dokud se před jeho vojenskými botami nezastavily téměř totožné. Dá jim tvář. Zvedl oči a upřel je do neznámého obličeje.
Já k tobě a ty ke mně.
Píseň použitá v textu není mým dílem, ona a její autorská práva patří jen a pouze Jaromíru Nohavicovi.