Milý čtenáři, milá čtenářko,

stejně jako každý měsíc se i v dubnu hlásíme s odpověďmi našich učitelů na otázku do sborovny. Tentokrát jsme po nich nechtěli tipy na literaturu, nýbrž jsme se společně s nimi chtěli vrátit do dob jejich osmnáctých narozenin. Jaké to bylo, když Vám bylo osmnáct? Cítil jste dolehnutí zodpovědnosti za své činy? Můžete vyprávět nějakou vtipnou historku ze slavení tohoto krásného čísla?

***

Vstup do dospělosti? Převzetí zodpovědnosti za své činy? Ó… jak patetické! A co si mám jako tu „dospělost“ představit? Co je ta hranice mezi nezodpovědnými DĚTMI a zodpovědnými „uchopovači“ svého života, tedy DOSPĚLÝMI? 

Ministr financí by nám asi řekl, že dospělým se stává člověk, když zaplatí svou první korunu na daních. Dokonce znám definici, podle které by se dle daní mělo rozdávat i volební právo. A to nejen v podobě typu: „Platíš = volíš“, ale  dokonce v podobě: „Kolik platíš, tolik volíš“. No, to už je fakt úlet! 

Já se ale raději podržím jednoduššího hesla: „DĚTI dělají to, co CHTĚJÍ – DOSPĚLÍ i to, co MUSÍ.“ 

Pokud daný jedinec vykazuje jednu nebo druhou část tohoto sdělení, je buď „dítě“ nebo „dospělý“. A to nezávisle na  věku, pohlaví, hmotnosti, výši daňového přiznání, dokonce i funkce rostlináře… 

Je to zvláštní definice, ale zkuste ji aplikovat na tento svět. V její optice rázem uvidíte kolem sebe mraky nedospělých  „dětí“ pokročilého věku, ale občas i nějakého toho „dospělého“ – a to i hluboce pod hranicí zletilosti! 

Jako názorný příklad si to můžeme demonstrovat na příkladu třídy sexty B našeho gymnázia a jejího přístupu ke školní docházce v pátek po taneční prodloužené. Jen pro ty, kteří nevědí, o čem mluvím – tyto DĚTI (teď mluvím o těch DĚTECH-dětech, jejich DĚTI-rodiče si vezmu na paškál za chvíli) se rozhodly, že po této jistě vrcholné akci jejich životní taneční kariéry si udělají volno. Jasně! Děti si přece dělají to, co chtějí. To přece plyne z mé definice. 

A tyhle líné děti si tedy mají právo udělat volno. Jsou to přece DĚTI!!! 

No, upřímně řečeno… Ony občas děti vymýšlejí i horší věci. A protože fantazie a chuť dělat to, co se mi zrovna chce, je tak trochu bohatá a nakažlivá, jsou na světě ještě ti druzí – tedy DOSPĚLÍ. V našem ukázkovém případě to jsou pochopitelně rodiče dětí ze sexty B. Lidé, kteří si tyto děti „dospělácky“ pořídili a teď by díky tomu měli dělat i to, co  musí. Takže třeba za své děti přebírat zodpovědnost a omlouvat jejich absence. Dospělost tedy takovému DOSPĚLÉMU zákonnému zástupci umožnila využít svého podpisu k uzavírání právních aktů. Může tedy uzavírat  sňatky, brát si půjčky od bank i lichvářů,… zkrátka žít ten „skutečný dospělácký“ život. Bohužel k tomu paří i to  dělaní tohoto, co musím. Tedy dodržovat zákony a obyčeje společnosti… jako třeba platit daně (i když se mi zrovna  nechce), nezavraždit svého souseda (i když bych teď zrovna rád), napsat tento článek (protože to je slušnost, když jsem  o to byl požádán), ALE také třeba svým podpisem potvrdit pravdivost údaje v omluvném listě. 

A jsme rázem u těch nedospělých DĚTÍ-rodičů, kteří jsou schopni zcela nepravdivě napsat „nevolnost“ nebo „rodinné  důvody“ do omluvného listu jen proto, že se jim nechce udělat to, co musí – vysvětlit svému děťátku, že se do školy jít  prostě musí, i když je zrovna pátek. A nic na tom nezmění ani pádné argumenty typy: „Holky říkaly, že taky nepůjdou“. To prostě není důvod! 

Nechci teď tady tvrdit, že všech dvacet pátečních absentérů jsou POUZE děti nedospělých rodičů, o tom ať si každý  udělá obrázek svůj vlastní. Chtěl jsem na tom jen ukázat, že každý z těch rodičů, kteří použili svůj „dospělácký“ podpis k legalizaci záškoláctví postaveném na dětském „nedospěláckém“ rozhodnutí svého dítěte, je pro mě stejně  nedospělým, jako jejich nedospěle líná ratolest.  

Nechci zde filozofovat, zda by takovému jedinci měla společnost odebrat volební právo, jak to navrhovala ta úvodní  definice dospělosti spojená s placením daní. Spíše bych chtěl poprosit další lidi, kteří by se chtěli touto cestou vydat:  „Prosím, kupte si raději jezevčíka! U toho je zcela běžné, že si dělá, co chce a že celá rodina dělá to, co si pejsánek přeje. A na rozdíl od dítěte má pes totiž jednu obrovskou výhodu. Když vám ten váš Pajda začne přerůstat přes hlavu,  je zde stále možnost dát tohoto nevychovaného hajzlíka do útulku“. 

Ehmm… pochopitelně mluvím stále o jezevčících! I když teď si vzpomínám, že jsem v bulváru četl, že někde se  pokusili rodiče dát do babyboxu dvanáctileté dítě. Skoro bych pohoršeně řekl: „Trochu pozdní reklamace!“ 

Tak snad se jednou nedočkám bulvárního článku o tom, jak dvanáctileté dítě chtělo do „babyboxu“ narvat své rodiče,  protože mu nechtěli podepsat omluvný list na pátek po tanečních. Protože fakt nevím, jak bych se nad tímto článkem  měl pohoršovat.  

Podle mé definice zletilosti by zrovna tito rodiče mou definici nezletilosti nesplňovali. Na rozdíl od těch, kteří by bez  mrknutí oka ten papír pro tu otravnou školu klidně svému malému „Zweisteinovi“ podepsali! 

Miroslav Panoš

***

Osobně si nevybavuji, že by na mě v 18 letech zásadním způsobem dolehla speciální zodpovědnost. Existuje spousta aktivit, za které člověk musí být připraven nést následky a tyto činnosti pramálo souvisí s dovršením 18 let věku. Snad jedinou podstatnou změnou je nabytí práva volit a možnost získat řádné řidičské oprávnění, jelikož při volbách i řízení vozidla můžeme (bohužel často negativně) ovlivnit osudy lidí kolem nás. Zřejmě proto si nevybavuji žádnou konkrétní historku, jež by osmnácté narozeniny odlišovala od narozenin jiných.

Rudolf Salvetr

***

Obecně nejsem fanouškem slavení narozenin, protože v tom nevidím valný smysl. Daného věku prostě člověk dosáhne, pokud se toho dožije, a nemusí hnout prstem. Jak důvod k oslavě vidím něco podařeného – zisk titulu s fotbalovým týmem, napsání knihy, zdolání vysokého kopce apod. Slavením jako takovým ale samozřejmě nepohrdám  ani v nejmenším 🙂

Dolehnutí zodpovědnosti jsem asi nepociťoval nebo to minimálně nebylo tak silné, aby mi vzpomínka utkvěla v paměti.

Daniel Kadlec

***

Upřímně blahopřeju všem, kdo slaví v letošním roce 18. narozeniny a vstupují tak symbolicky do dospělosti. Užijte si to, a i když vám to bude připadat jako běžná a normální věc, s odstupem možná pochopíte, že je to jinak…

Moje osmnáctiny, které jsem oslavil hluboko v minulém tisíciletí, připadly přesně na den našeho výkopu (alias posledního zvonění) na gymplu – základní škola byla tehdy osmiletá, tak jsme maturovali v osmnácti. Takže si spíš pamatuju, co se pojilo k tomu výkopu, než k mým narozeninám. K těm snad patřilo jenom to, že moje matka, tehdy pracující v jedné z klatovských očních optik, zakoupila (neboť jí už 18 bylo) a u sebe v obchodě ukryla láhev alkoholu, pro který jsme si jako průvod podivně vyšňořených maškar přišli v průběhu dopoledne. Jednalo se o litr tehdy velmi populárního nápoje Koskenkorva Peach, řečené též „Kostka-vypípáno-vypípáno“ a přezdívané Hopsinka. Pamatuju si, jak jsme ráno „budili“ na podhůreckém sídlišti jednu paní učitelku (a moji budoucí kolegyni, což jsem pochopitelně v nejmenším netušil) a ona nám hodila z balkónu papírovou padesátikorunu – s tehdejší kupní silou v hodnotě dnešních několika stovek. Večer jsme pak slavili až do rána ve skautské klubovně u Čedíku, byl tam naražený sud, jehož velikost jsme poněkud přecenili – a nevypité pivo (jaká škoda!) jsme ráno vylévali do příkopu u silnice někde za Čedíkem, neboť sud se musel vrátit.

Vzpomínám občas rád na tyto mladické zábavy, přestože paní učitelka si později vzala život, papírové padesátky dávno neexistujou a skautská klubovna u Čedíku roky nestojí. Opakuju ještě jednou, každé narozeniny si užijte, protože jak píše Pavel Šrut – „stejně ty večery už nikdo nevrátí!“

Štěpán Špád

***

Když mně bylo osmnáct? To už je hodně dávno. Psal se rok 1977 a studovala jsem ve třetím ročníku jednoho plzeňského gymnázia. Naše třída byla „holčičí“, chodili s námi jen čtyři spolužáci. Nemůžu tvrdit, že jsme nějak zvláště přemýšleli o odpovědnosti. Teď už ale vím, že jsme k ní byli svým okolím přirozeně vedeni – nevyhýbat se povinnostem, nehroutit se z případných neúspěchů, neutíkat před problémy, ale překonávat překážky, být cílevědomí. 

Po maturitě jsme pokračovali ve studiu na vysokých školách nebo zdravotnických nástavbách. Úspěšně jsme absolvovali a svým profesím se drtivá většina z nás věnuje dosud – ať už jsme učitelé, lékaři, zdravotní sestry, ekonomové nebo přírodovědci. 

Já osobně jsem na klatovské gymnázium nastoupila v roce 1983 a práce se studenty či setkávání s absolventy mě stále těší.  Takže ano, zodpovědnost a věrnost jsou v životě každého z nás jistoty, zvláště v dnešní neklidné době.

Dagmar Protivová