Milý čtenáři, milá čtenářko,

vítáme Tě u první otázky do sborovny školního roku 2022/23. Snad bylo léto naplno prožité a máš i po září plno energie na návrat do lavic. Tento měsíc nás zajímalo a našich pedagogů jsme se zeptali jaké povolání by si zvolili kdyby se nestali pedagogy.

***

V dětství jsem chtěl být každou chvíli něčím jiným, většinou se mé tužby točily kolem sportovního prostředí. Největší touhou bylo samozřejmě být profesionálním sportovcem a mít tak možnost hrát v nejslavnějších světových arénách. Tento sen se mi podařil částečně naplnit kariérou rozhodčího, díky které mám možnost řídit top zápasy v rámci ČR, ale „s píšťalkou“ jsem se podíval do řady celé řady zemí. 

Pokud bych nebyl učitelem, určitě by mě zajímala kariéra manažera sportovního klubu nebo si dovedu představit aktivity v rámci cestovního ruchu. Bezesporu by se jednalo zaměstnání, kde se musí kloubit kancelářská práce s fyzickou aktivitou, neboť jen sezení  na místě není úplně pro mě.

Jisté ovšem je, že volby svého povolání rozhodně nelituji a jsem s ním maximálně spokojený.

Rudolf Salvetr

***

Musím říct, že rozhodnutí jít studovat pedagogickou fakultu u mě přišlo až v posledním ročníku na gymnáziu. Když se ale podívám zpětně, tak práce s dětmi mě provázela celé mé dospívání. Jako studentka jsem jezdila jako vedoucí na dětské tábory a vedla kroužky v DDM. Od malička mám ráda historii a tak mé první myšlenky při volbě povolání směřovaly ke studiu historie. Nicméně postupně převážila láska k hudbě, která mě provází od dětství. Nakonec jsem se rozhodla pro studium hudební výchovy, němčiny a dramatické výchovy.

Pokud bych nebyla učitelkou, určitě bych ale dále pracovala s mladými lidmi. 

Mladí lidé člověka nabíjí energií, jsou tvořiví a jsou hybnou silou věcí příštích. Nebojí se být radikální tam, kde my starší často zvažujeme a vyčkáváme. Jsem ráda součástí jejich procesu objevování a poznávání.

Olga Byrtusová 

***

Upřímně řečeno vůbec netuším, čím bych mohl být, kdybych nebyl učitelem. S ohledem na svoji lásku k cestování a lezení po kopcích bych si uměl představit třeba roli turistického průvodce, ale možná by mi vadili příliš zpohodlnělí klienti, těžko říct. Nebo bych mohl obsluhovat v baru, kde bych pro změnu využil svoji lásku k alkoholu (veskrze platonickou, samozřejmě). Zde bych se pro změnu bál toho, že se láska stane příliš intenzivní…

Jako malé dítě mě lákala profese popeláře, ale žádné konkrétní kroky pro tuhle kariéru jsem pak neučinil.

Rodiče byli s volbou celkem smíření a jen podotýkali, že mě pak mladší bratr bude muset živit (to se zatím bohužel příliš neděje, ale občasně mu to připomínám). Bruslení mám veskrze rád, ale z těch skoků bych měl hrůzu, takže nelituji, stejně jako nelituji ani dalších ušlých příležitostí, protože myslím, že jsem zvolil dost dobře.

Dan Kadlec

***

Jako malý jsem chtěl být popelářem. Aniž jsem tehdy ještě věděl, že popeláři jsou jakási vyšší kasta, jakási šlechta mezi pracovníky technických služeb, a je to práce poměrně slušně placená (ač nekvalifikovaná). Stále to mám v záloze na dobu, až mi moje emoční nestabilita zcela znemožní pracovat ve škole a s lidmi, a stále s určitou dávkou sentimentality a, nezastírám, závisti pokukuju po popelářském autě, dříve nazývaném bobr, a jeho osazenstvu, které se jednak vozí na stupátku (absolutně nejvíc cool) a jednak umí valit dvě cylindrické popelnice naráz – každou jednou rukou.

Doma se na moji učitelskou dráhu netvářili nijak – moje babička byla učitelka a některé tety taky učí, takže nešlo o nic neobvyklého.

Zároveň nyní, po asi 25 letech za katedrou, občas vážně uvažuji o změně. Kromě zmíněné práce snů mě též láká překládání a korektury (jsem na to kvalifikován) a práce v pohřební službě, která mě odmala přitahuje určitou noblesou a důstojností, která je zároveň (doslova) uzemněna nutností trávit určitý čas na hřbitově nebo v krematoriu. Klatovské krematorium je krásné a je zde jistota, že s určitou palčivou naléhavostí dolehne potřeba pohřební služby alespoň jednou v životě na každého z nás. Je to tedy stále práce s lidmi, ale trochu jiného druhu.

Štěpán Špád

***

V pěti letech jsem byla poprvé ve škole, moje maminka mě s sebou vzala do deváté třídy na vyučování, protože nebyl nikdo, kdo by mě doma pohlídal. Byla jsem unesena. Od téhle chvíle jsem si v sobě nesla přesvědčení, že budu učitelkou. Vlastně mě tehdy ani nezajímalo, jaký předmět bych chtěla vyučovat. Nevěděla jsem, že existují nějaké aprobace. Zajímalo mě jen to, co jsem viděla. Moje maminka stála vepředu před tabulí, pokládala otázky a děti musely odpovídat. Maminka v mých očích ještě vyrostla. Ten obrázek třídy jsem si už v sobě ponechala. 

Samozřejmě dítě pojímá svět, vidí okolo sebe ledacos. Hodně jsem byla nemocná, obdivovala jsem dětskou lékařku, dokonce jsem doma obvazovala panenky. Chudinky! Ale vyráběla jsem doma pro panenky také malé sešitky.

Dívala jsem se z okna na popeláře, ale nikde jsem neviděla žádnou ženu, usoudila jsem, že toto povolání pro mě není. S popelářským autem jsem si tedy nehrála, to jsem velkomyslně ponechala bratrovi. Panenky tedy nebyly umazané od odpadků, ale od inkoustu, neboť vypracovávaly úkoly do sešitků.

Knížka Mládí na křídlech mě táhla směrem k létání. V dětském pokoji seděly panenky po dvou za sebou, letěly se mnou na dovolenou. Některé ale na palubě nebyly, strašně plakaly. Dostaly z úkolu v sešitku za pět; až si to příště opraví, vezmu je s sebou.

Postupně se z mé hry panenky vytratily, ale obrázek třídy zůstal. Při studiu na gymnáziu dostal konkrétní podobu a teď jsem tam, kde jsem vlastně vždy chtěla být. Rozmlouvali mně to rodiče? Ale ano, oba věděli, do čeho se pouštím. Ale geny jsou geny. Vždyť jsem z domova ani jiné zaměstnání neznala! A ptáte se, jestli svého rozhodnutí lituji? Někdy ano, jindy ne. To záleží, parafrázuju-li slova českého génia, nejen na mně, ale hlavně na VÁS!

Anonymní příspěvatelka

***

Kdybych nebyla učitelkou cizích jazyků, tak bych pravděpodobně byla překladatelkou nebo tlumočnicí. Od malička jsem se učila cizí jazyky a jejich užívání mi přišlo vždycky fajn. S rodiči jsme cestovali a já ráda poznávala nová místa a lidi, kteří tam pobývali. Jako dítě jsem jezdila na letní tábor, kde byly děti z různých evropských zemí a k dorozumění nebyla jiná možnost než mluvit anglicky. Když jsem později odjela na Erasmus a díky znalosti jazyků si udělala přátele téměř po celé Evropě, tak jsem věděla, že mě angličtina a francouzština budou provázet už napořád. Učit ostatní jsem zpočátku moc nechtěla, ale nakonec jsem ráda, protože se stále setkávám s novými lidmi, a to mě baví. Moji rodiče mi nikdy neříkali, čím mám být, ale myslím si, že s mým výběrem jsou spokojeni. Zatím svého výběru povolání nelituji a snad tomu tak nebude ani po letošním školním roce, na který se těším.

Kateřina Kreuzerová

***

Člověk samozřejmě nikdy neví, co by bylo, kdyby… Ze své současné profese učitelky jsem zcela nadšena. Jedná se o velice pestré a kreativní povolání, ve kterém se propojují mé zájmy i obživa, a ještě k tomu má hluboký smysl. Faktem ale je, že to není profese, kterou vykonávám odjakživa a ani to není zaměstnání, na které jsem se původně připravovala při svém studiu. Už jako dítěti mi připadala otázka „Čím chceš být, až vyrosteš?“ jako nesmyslná. Přece si člověk nemusí vybrat jeden druh zaměstnání, jednu vášeň, které se bude pak celý život věnovat. Já jsem zrovna ten typ člověka, který má hodně zájmů a hodně aktivit, zájmy se mi také mění v čase, postupně nebo najednou se věnuji různým projektům. Takže už jsem vyzkoušela práci na volné noze i jako zaměstnanec, ve velkém nadnárodním korporátu i v malé firmičce, podle toho, jak život přinášel různé příležitosti a výzvy. Ze svých prozatimních zkušeností si myslím, že pokud bych nebyla učitelkou, pracovala bych stejně nejspíše s dětmi, nebo prostě s lidmi. Moje práce by se nejspíš točila nějakým způsobem kolem vědy, lidského poznání nebo vývoje společnosti. V mých očích by ta činnost musela mít smysl. Sama jsem zvědavá, co mi ještě život přinese. Dovolím si malý vzkaz všem studentům, kteří zrovna přemýšlí, kam se mají po gymnáziu vlastně vydat: nebojte se, v životě můžete být vším, čím chcete. Naše společnost potřebuje specialisty, kteří se celý život věnují jednomu oboru, i univerzální hráče, kteří toho umějí opravdu hodně, protože některé činnosti jsou multioborové.

Kateřina Vágnerová